Andor.cz - Dračí doupě online

Můj příběh je temný. Plný zrady, utrpení a nenávisti. Málokterá lidská duše by dokázala unést, co spatřily za můj dlouhý život mé oči. Oči elfího válečníka - Tanečníka smrti.

Je tomu předlouhá doba, kdy jsem byl chlapec. Svět byl mladší a jednodušší. Přesto i mírumilovná elfí rasa měla potřebu zůstat obranyschopná. Ne kvůli rozpínavosti a touze po moci, ale z potřeby ochránit své milované. Podle dávné tradice se vydávali talentovaní jedinci na cestu Ochránců. V těchto mírových časech se z krvavého povolání stávala záležitost souladu mysli a těla, vypracovaných stylů a kodexů cti. I já jsem jako chlapec, sotva odrostlý, nastoupil na stezku ochránce. Proklet buď ten den, pochválen buď ten den.

Mým mentorem, rádcem a přítelem se stal nejlepší z nejlepších. Mistr Temkor. Povýšil zacházení se zbraněmi na umění. Ctil účelnost a zároveň i estetiku. Cvičné souboje připomínaly dobře secvičený tanec, který tolik miloval. Byla to oslava elfí ladnosti, koordinace a rychlosti.

Společně se svým přítelem, také studentem mistra Temkora, Adrianem jsme v učednických letech putovali naším mírumilovným krajem a zažehnávali nepravosti na hranicích. Už tenkrát temnota natahovala své pařáty na elfí knížectví. Tenkrát snad jen nejstarší moudří tušili, že se svět mění.

Jako zuřivá bouře jsme útočili na nepřátele a naše prudké šarvátky končily snad ještě dříve, než začaly. Podobni šelmám mezi hejny slepic jsme rozháněli nepřátelské hordy. Tehdy jsme byli milosrdní, nepřátelé častokrát skončili jen vyřazení z boje. Mělo to být poučení, ne vražda. Začalo se nám říkat Tanečníci smrti.

Bylo velikou chybou dovolit si milosrdenství. Z Porážky se stala Potupa a Potupa začala prahnout po Pomstě.

Lidé – mladá rasa s krátkými životy, slabí a ješitní. Nicméně přizpůsobivé plémě. Oděli se do železných plátů, přinesli zbraně horší než meč nebo luk. Pokřivili magii a naučili se s ní ničit, místo tvořit.
Dnes jim to nemám za zlé. Pochopil jsem, že se pokusili zachránit svůj druh a přežít. Museli se stát horšími, aby uchránily své místo na světě. Jejich přizpůsobivost a brutalita slavily úspěchy.

Každý z nás byl raněn, dokonce i mistr Temkor. Adrian se dlouho hojil ze zranění, které mu způsobily šípy ze samostřílů, útočná magie a nakonec i kopance pevných bot. Lidé se mstili za svou porážku. Nejhorší rány ale zanechala lidská nenávist, lhostejnost a zlomyslnost. Kdyby to tak byli skřeti, ta zlá a ve své podstatě jednoduchá stvoření...
Adrian zanevřel na život. Nechtěl žít a přestože se nakonec jeho tělo uzdravilo, nebyl to už on. Odešel v době, kdy se knížectví hroutilo pod řadovým krokem invazní armády.

To já jsem v sobě našel zuřivost a spravedlivý hněv. Spolu s ostatními Ochránci jsme, podobni šelmám zahnaným do kouta, bránili svůj prchající lid. Bylo nás zoufale málo. Přestal jsem počítat, kolik životů jsem sebral a kolik šrámů jsem utržil. Boje probíhaly o každý kousek naší malé země.

Málem jsem se utopil, při obraně brodu v říčce, kterou dnes lidé nazývají Stočená - když se nás rozhodli „rozjezdit“ těžkou jízdou.
Dodnes ve mě budí obavy a nedůvěru, když zaslechnu lidské čarodějné zaříkávání – kouzlo, které mi mělo zmrazit srdce mě nezabilo, ale od té doby mám k magii řekněme vyhraněný vztah.
Boj se změnil, lidé nás naučili se schovávat a provádět přepady, zákeřné pasti a léčky. Oni raněným a zajatým zase nedopřávali rychlou a důstojnou smrt. Nacházeli jsme umučené bratry, přátele, civilisty. Když nás nemohli v lesích najít, vypálili je. Míli za mílí jsme byli vytlačováni a náš rodný kraj se stával spálenou a zpustošenou zemí.

Poslední boje probíhaly v zimě při ústupu do hor. Zvědové před námi kryli stopy prchajících a hrstka zbylých Ochránců tvořila falešné stopy a záludné přepady. Nakonec jsme sami nevěděli, kde naši jsou. Zdálo se, že se nakonec elfům podařilo překročit hory a zachránit se. Pronásledování polevilo, ale neustalo. Byli jsme bez sebe radostí. Před námi, pod horami minulost a na druhé straně nový život. A my jsme splnili to, pro co jsme se narodili, pro co jsme žili.

S novou chutí jsme se vydali překročit hory, sice jsme měli pronásledovatele v patách, ale teď se zdálo, že nic není nemožné.
Nevím, jestli magií, nebo jak zjistili, kudy půjdeme. Na skupinu v žáru bitev vykovaných Ochránců si lidé netroufli.
Pomocí výbušnin a magie na nás shodili celou horu. Kameny veliké jako dům a sníh - sněhu bylo víc, než modré barvy na obloze.

Vyhrabal jsem se ze sněhové laviny. Byl jsem sám, téměř umrzlý a udušený. Trvalo mi týden přejít průsmyky na druhou stranu. Věřil jsem, že svůj lid najdu. Našel jsem.
Hned u prvního jezera, které vytvořily bystřiny z hor.
Muži, ženy, děti. Naházení v ledové vodě. Kdo se vzdal, byl zahnán do ledové vody a nebylo mu dovoleno, než umrznout a utopit se. Kdo bojoval, byl zajat a umučen.

Přál jsem si na tom místě také zemřít. Začal jsem hledat smrt. Smrt by byla ale moc velikým milosrdenstvím pro někoho, kdo jí poslal tolik duší. Tak jsem pořád tady. Uplynula dlouhá léta a já splynul s lidskou rasou, procházím sám přeplněnými ulicemi a poslouchám jak se mi cizí řeč a myšlení vpíjí do duše, která je beztak už otrávená zlem a nenávistí...

Na čas jsem se stáhnul mimo zabydlené oblasti. Divoká příroda byla sice utlumením pro bolavou duši, ale až moc připomínala domov. Vytříbila smysly, ale zatemňovala mysl a příčetnost. Samota zabíjí. Celé roky jsem neviděl nikoho ze svého lidu a tak se jednoho dne z divočiny vynořil otrhaný poutník.
Ve městech lidí se moje touha po krvavé smrti jen prohlubovala a tak jsem se dával do spolku s podivíny a samotáři. Kvůli penězům, kvůli občasných výbuchům vzteku i kvůli sebevražedným tendencím se dopustil i několika zabití za peníze.

Ani vysoký, ani svalnatý. Drobný, křehce vypadající. Propadlý obličej plný vrásek, které za celé roky vytvořil cynický postoj k životu a téměř neustálý úšklebek, který dokáže téměř každého vyvést z míry. Tmavé, neupravené vlasy, pod kterými lze zahlédnout oči mrtvého muže, v nichž chvílemi probleskne nebezpečně vypadající plamínek energie. Mluví zpěvavým hlasem, který vsak není příjemný. Slova, která se nesou přes jeho rty jsou často výhružky a cynické poznámky. Většině lidí při prvním poslechu přeběhne mráz po zádech. Tolik let, které je na tomto světě, mu dávají úplně jiný pohled na historii, na lidi i většinu názorů včetně ceny lidského i svého života.

Jeho elfí krev v sobě nese výrazné pohybové schopnosti. Dokáže se pohybovat s elegancí dravce, provádět akrobatické výkony, pohybovat se tiše, v boji je rychlý a umí klamat tělem. Jeho smysly jsou neustále napjaté, zvlášť, pokud se pohybuje v blízkosti lidí.