Andor.cz - Dračí doupě online

V dávných dobách, mezi krásnými poli plnými květin, v údolích, kde proudí blahodárné třpytící se řeky, stál zámek.
Byl to zlomyslný ale velmi honosný zámek, stejně jako celé království, v jehož čele stála teprve čtrnáctiletá princezna. Byla zlá jako sám ďábel, někteří z poddaných o ní mluvili jako o „Dceři zla“. Všechen její nábytek byl ten nejdražší a nejhonosnější, jaký jen z cizích zemí bylo možné dovézt. Její věrný sluha, který měl podobně půvabnou tvář jako ona, vždy stál po jejím boku a naslouchal rozkazům. On a její kůň, Josephine, byli její jediní oblíbenci.
Stále vybírala peníze z královské pokladny, a když došly, využila nevědomých lidí a obrala je o poslední zlaťák. Jen, aby měla peníz tu na nové šaty, tu na nový nábytek, tu na nové služebnictvo. Jakoukoliv minimální vzpouru, nebo i normální prostou ženu, která přišla prosit o krajíc chleba pro své nebohé hladovějící děti, trestala utnutím hlavy. Nikdo nesměl nic žádat – princezna byla spokojena, lid musel být spokojen též.
„No tak! Pokleknout!!“
Květ zla kvetl dál, stejně jako vzácné květiny v zámeckém parku. Jenže uvnitř jejího těla… její duše něco… postrádala.
Princezna zla se zamilovala do modrovlasého muže. Nechala ho nenápadně sledovat, aby se o něm dozvěděla co nejvíce, jedno věděla jistě – chtěla ho pro sebe. Její věrný sluha na to koukal s bolestí u srdce, ale pro svou princeznu byl schopný čehokoliv.
Jednoho dne k ní přijel posel se zprávou, že modrovlasý muž je zamilovaný do zelenovlasé ženy, jeho sousedky. Prý se do ní zamiloval na první pohled, protože byla nádherná jako výstavní perla, jichž měla princezna plnou truhlu.
Princezna posedlá žárlivostí a nenávistí k modrovlasému svolala členy jejího ministerstva, kteří skákali podle jejího pískání a tichým hlasem, bez vysvětlení šeptla: „Zničte je…“
Sluha byl později o samotě princeznou vyzván, aby vlastnoručně zabil zelenovlásku a přinesl princezně pramen jejích vlasů. Ten ji ochotně poslechl a vydal se s princezninou armádou na cestu.
Mnoho domů bylo vypáleno a mnoho lidí bylo zabito. Princeznin sluha dohlédl na vraždu modrovlasého a poté šel do domu zelenovlasé krásky. Při pohledu na ní uvěřil pověrám o kráse rovnající se lesknoucímu se klenotu té nejvyšší ceny. Zelenovlasá netušila, čehož sluha žádá, za jakým je tu cílem a tak ho pozvala do svého skromného příbytku, jak se to žádá od správné hostitelky. Sluha se do ní okamžitě zamiloval, ale nechtěl zklamat svou princeznu. Nejen, že by ho čekala smrt, ale princeznu svým zvláštním způsobem miloval také. Přemohl své srdce, které se mu trhalo, když zabodl do křehkého těla zelenovlasé krásky dlouhý nůž po celodenním odpočinku v pochvě, po čekání pouze na tuto chvíli. Zelenovlásce vyhasly smaragdové oči. Sluha se vedle ní zhroutil na zem a dívajíce se na své zakrvavené ruce, nemohl uvěřit, že to udělal.
V zámku předal princezně pramen zelených vlasů, které si princezna vystavila, jako kdyby to byla trofej z boje, který sama vedla. Po vyvěšení na správné místo se otočila na sluhu, zlý, pyšný úšklebek proměnila ve stydlivý úsměv a šeptla: „Děkuji.“
Lid si po tomto útoku uvědomil, čeho je zapotřebí. Začalo se chystat povstání namířené na princeznu. V čele této armády stála bojovnice s rudými vlasy a rudým oděním. Byla odhodlána princeznu svrhnout z trůnu za každou cenu, i za cenu vlastní smrti.
Boje byly dlouhé a vyčerpávající, ale díky nenávisti, jakou lid k princezně pociťoval, se nakonec podařilo princeznin zámek obklíčit a nádhernou, přitažlivou, ale ďábelskou princeznu zajmout.
„Ty drzoune!“

V dávných dobách, mezi krásnými poli plnými květin, v údolích, kde proudí blahodárné, třpytící se řeky, stál zámek, velmi honosný zámek.
Byl to zlomyslný ale velmi honosný zámek, stejně jako celé království, v jehož čele stávala teprve čtrnáctiletá princezna. Ale teď již…
Doba byla ustanovena na tři hodiny odpoledne. Ve tři hodiny odpoledne, s úderem velkých věžních hodin, které se nad městem tyčily jako stráž, osoba nazývána princeznou už nebude muset zpytovat svědomí ve studených žalářích, za kovovými mřížemi, kam sluneční světlo dopadá jen velmi brzo z rána.
A konečně ten čas přišel. Zvuk odbíjející třetí hodinu odpolední, na který lid tak dlouho čekal. Zvuk hodin, který se nesl tichým městem, které upadlo do smutku, že po tak dlouhou dobu jim vládlo zlo. Nechtěla se dívat na lid, nechtěla se dívat na nikoho, kromě sebe a jejího věrného sluhy…
Ostří gilotiny rychle padal k princeznině hlavě, které na rtech zůstávalo vykřiknuté poslední slovo, přesněji jméno. Její žluté vlasy a zlatá, trochu umouněná róba se barví do rudé barvy, stejně jako všechny žluté květiny v království, které princezna používala jako svůj královský znak.
Teď už se o ní nebude mluvit jinak, než o dceři zla. Ale jedna, jedna jediná osoba z dáli pozorovala její hlavu oddělenou od těla se smutkem. Ten muž v bílých kalhotách, v nabírané košili a ve žluté, sluhovské vestičce.
„Wille!“