Andor.cz - Dračí doupě online

V jejích blankytně modrých očích se objevil drobný démant, barvící se okolním světlem do ruda. Pak se vymanil z očí a vyrazil si na krátkou pouť po její tváři. Drobně zamrkala ve snaze vyhnat slzy, které jí začaly zaplňovat oči.
„Miluju tě, pamatuj si to…“ špitl mužský hlas a jeho ruce setřely ty drobné střípky neštěstí z jejích tváří.
„Miluju tě,“ něžně jí zašeptal do ouška poté, co ji objal mocnými pažemi kolem jejího drobného těla. Objetí jeho silného mužského těla ji drobně uklidnilo, dodalo ji útěchu, kterou hledala. Na chvíli, jako by nebylo nic jiného, chtěla si užívat jeho přítomnosti, jeho silných paží a teplé hrudi, oddávala se tomu pocitu a své drobné ručky mu složila na prsou.
Jemně ji prsty pod bradou zvedl hlavu, jejich pohledy se setkaly. Cítil její bolest. Bolest jejího srdce. Vše to z ní tak silně vyzařovalo, že si nebyl jist, zda cítí víc její bolest nebo tu svou. Druhou rukou jí začal jemně hladit po krásných dlouhých vlasech. Vypadaly jako drobné provázky pavučiny, tak křehce a vznešeně. Nemohl se jich přestat dotýkat a jeho srdce pod tíhou okamžiku zrychleně tlouklo.
Odněkud se ozval vyděšený výkřik, ale pro ně neexistoval svět. Nevnímali nic kolem sebe. Už se také ten nejhlučnější okamžik utišil, vše bylo tiché až na nějaké to zaskřípání, výkřiky či vytí nešťastných psů, co ztratili své nejbližší.
Nebyla to ani půlhodina, co nastal naprostý výpadek proudu a ulice města se staly smrtící pastí. Teď zde ale jen temně zářil zlověstný oheň z některých srážek. Vše bylo tiché, nikde nebylo vidět živého člověka.
Tulili se k sobě na zemi vedle rozbité skleněné výkladní tabule a nevnímali míhající se stíny po ulicích a v oknech domů. Ne, byli tu jen oni, nic okolo neexistovalo jen on a ona. Dva nešťastníci, pro které slovo „konec“ nesouviselo se slovem „teď“.
Smutně mu hleděla do očí a to pouto bylo tak silné, že měla pocit, že s ním splyne v jednu osobu. Rty se jí jemně zachvěly v drobném vzlyku. Znovu ji sevřel ve svém náručí, snažíc se ji utěšit, a vtiskl jí drobný polibek na čelo. Její tělo se chvělo nad silným prožitkem okamžiku, vše tak bolelo, každá láskyplná chvíle strávená s ním, neboť ona věděla, že brzy to skončí. Skončí to navždy.
Jakoby uviděl její zlé myšlenky, chtíc ji jich zbavit, jí vtiskl na rty drobný polibek. Drobně se odtáhl a uviděl její zavřená víčka, jež se chvěla napětím. Její sladká ústa byla jemně pootevřená a jakoby žádala více dotyku, než jim věnoval. Tomuhle přání nemohl jinak než vyhovět, vtiskl jim dlouhý polibek.
Blesk osvítil ulice města a ohlušující hrom zaburácel. Přes temné mraky halící noční oblohu nebylo vidět měsíce ani hvězd. Zanedlouho se z mraků spustily veliké a těžké provazce vody, aby spláchly to dílo zkázy.
Bolestně zakňučela a rukama jej od sebe odstrčila. Její oči potemněly, až měl skoro pocit, že jsou černé jako mraky nad jejich hlavami.
„Jsem rád, že jsi to ty,“ špitnul zničeně, když rozpažila. Ze zad jí během chvilky vyrostla mohutná křídla obalená bělostným peřím a chmýřím. V rukou se jí zhmotnily dvě katany a on se zavřenýma očima klesl na kolena. Rty se mu zachvěly strachem z neznámého, jeho anděl strážný, který jej celý život chránil, jej nyní přišel zabít. Všichni andělé tuto noc přicházeli na zem, aby vyvraždili lidstvo a na zemi opět zavládl Ráj.
Byl to sotva znatelný pohyb, sotva stihl mrknout. Na krku se mu objevily dvě tenké červené linky, z nichž začaly vytékat potůčky krve. Jeho tělo ještě chvíli setrvávalo v kleku než se sesypalo na zem a hlava se odkutálela. Její bolestný výkřik přehlušilo zadunění hromu. Bouřka byla tuto noc opravdu silná. Otřepala zmoklá křídla, roztáhla je a za mocného máchnutí se vznesla do vzduchu. Její srdce ji vedlo bolestně vzhůru.
„Také tě miluju,“ zašeptala se slzami v očích, ale déšť její slova smyl.

K zemi se snášelo drobné sněhobílé pírko, jeho ožehlé okraje tiše sténaly…