Andor.cz - Dračí doupě online

Šimon pospíchal přes celé město. Prodíral se mezi ostatními a nebral na zřetel své přátele, kteří ho zdravili, jeho oči byly upřené dopředu, na cíl jeho cesty. Stráže se jej pokusily zastavit, ale nedal jim možnost, zastavil se až před králem.
„Pane! Můj pane! Rozluštil jsem to!“ vykřikl a celý královský dvůr utichl.
Král se zamračil, pohledem naznačil strážci, který konečně doběhl ať jej nechá.
„Mluv,“ přikázal král a v jeho hlase zazněla autorita.
„Já…“ začal a náhle mu začala být ta situace nepříjemná, nikdy neměl rád pozornost.
„No tak, co jsi se dozvěděl?“ ozval se tichý, ale milý hlas z místa vedle krále. Šimon se otočil a spatřil krásnou tvář své královny.
„Já, paní, dostal jsem za úkol rozluštit velké proroctví, jež se objevilo před pár dny v Údolí smrti,“ těžce polkl a pokračoval, „naši zemi má zasáhnout otrava nepředstavitelných rozměrů, má se snést z nebe a otrávit všechno jídlo.“
„Zníš jako ti proroci co se poslední dobou objevují ve městě a věští zkázu světa, jsi si jist?“ ozval se král podezřívavě, poslední dobou se ve městě skutečně začali hromadit proroci ohlašující konec života v tomto království. Šimon se zamračil a pak smutně, přesto naléhajícím hlasem pokračoval.
„Ano, pane. Kontroloval jsem to několikrát, i bratr Šalbert s tím souhlasil.“
Dvůr mlčel, všichni upírali své pohledy střídavě na krále a Šimona. Nikdo ani nepromluvil, pak se král pohnul dopředu, pomalu se dostal až Šimonovi.
„Kdy, kdy to má začít?“ otázal se a dvůr zatajil dech, každému se hlavou míhala tato otázka.
„To nevím, pane, to tam nebylo řečeno.“
Král si povzdechl a přejel pohledem dvůr, zamračil se, někoho a nebo něco zjevně hledal a nemohl to najít.
„Neviděl jste někdo lorda Šaldrika?“ otázal se, pohledem ovšem stále pátral po místnosti.
„Výsosti?“ ozvalo se z místa poblíž královny a král se otočil za tím hlasem.
„Ano, Šorici?“ pronesl a tím dovolil kapitánovi své stráže promluvit.
„Od rána jej nikdo neviděl, pokud chcete, nechám pro něj poslat stráže.“
„Ano, to by bylo rozumné.“
Šoric pokynul dvěma vojákům a ti se vydali pryč. Všichni je sledovali a když zmizeli z dohledu, otočil se král zpět k Šimonovi, ten se zatím pomalu začal odsouvat pryč, přinesl poselství a tím to pro něj skončilo, aspoň si to myslel.
„Co by jsi doporučil?“ Šimon se zarazil, toto nebyla otázka pro něj, ale pro výše postavené. Otázku panovníka ovšem musel zodpovědět.
„Proroctví by nemělo být nijak ignorováno, mám strach, že jediná možnost je evakuace, pokud jí nezačneme včas, může to znamenat smrt celého království. Musíme lid varovat a uchránit,“ zarazil se a sklopil zrak, řekl toho možná až příliš mnoho.
„Nechte mě přemýšlet, počkáme na lorda Šaldrika,“ král se zamyšleně vrátil na své místo a Šimon opatrně ustoupil ke straně dvora. Čekali.
Po chvilce se vrátili dva vojáci, v jejich obličeji byla vepsaná hrůza.
„Co se stalo?!“ vytřeštil oči Šoric.
„Mrtvý pane!“
„Co!“ vykřikl král.
„Lord je mrtvý, i jeho žena a děti!“ řekl jeden voják a druhý jen přikyvoval.
„To není možné! Jak to?“
„On, oni. Nevíme pane, nenašli jsme žádné známky ukazující na to, jak umřeli.“
„Tak jak…?“
„Začalo to,“ ozvalo se z koutu dvora, pohled znovu padl na Šimona, ten se rozhlížel kolem, pak si uvědomil, že to skutečně řekl nahlas. Ve dvoře se již po několikáté rozhostilo ticho, nikdo tomu nechtěl uvěřit. Ticho prořízl až králův hlas.
„Musíme uvědomit všechny, musíme evakuovat! Šorici, připravte okamžitě jednotku a…“ jeho hlas utichl, jeho pohled byl upřený kamsi za všechny ostatní. Jako na povel se všichni otočili, ve vstupu byl další z vojáků, ale už na pohled byl na prahu smrti.
„Pane, všich – všichni um-umí-umírají,“ sesunul se na zem, za ním se zračilo něco, co si nedovedl nikdo představit. Celé prostranství bylo poseto mrtvými. Náhle se sesunul vévoda Šarthur na zem. Šimon náhle ucítil bolest celého těla. Ve dvoře propukl řev a chaos.
„Je pozdě,“ uvědomil si Šimon těsně předtím, než padl k zemi.

Muž stál nad záhonem a rozhazoval kolem sebe Ferramol, když skončil, otřel si ruce do kalhot, zvedl papír s návodem, jenž mu před pár dny zde upadl. Než odešel, naposledy kouknul na zem. „Slimáci mizerní, ať chcípnou!“