Andor.cz - Dračí doupě online

Pan Áček ráno otevřel své oči, černé jako dva dosud nevykopané kousky uhlí ležící několik kilometrů pod městem z oceli a betonu, odhrnul peřinu o něco větší než roztažená dlaň (naše, nikoliv pana Áčka), seskočil na podlahu vedle nočního stolku, na němž stála společná fotografie pana Ďuláka, jeho bratra, a paní Ďulinky, bratrovy ctěné choti, natáhl si na nohy žluté kalhoty a nasadil červené holínky, oblékl si červenou halenu, přes kterou přehodil zelenou kazajku s červeným lemováním, pročísl si neposedné hnědé vlasy pidihřebínkem, skryl je pod špičatou žluto-červenou čapku ozdobenou třpytivými péry, umyl si svůj bledý obličej a promnul jej, až mu zčervenaly tváře, z náprstku se napil čerstvé rosy, ulomil z loňské plástve kousek přischlého medu a za stálého cumlání zvedl ze země ranec s přikrývkou a svačinou a vyrazil za dobrodružstvím, které plánoval několik posledních vteřin před usnutím.

Pan Áček je mladý neposedný skřítek trpící velmi nepříjemnou nemocí postihující výhradně mladé neposedné skřítky. Došly mu nápady, začal se nudit a přestalo ho bavit bezcílné bloumání po okolí. Dumal, hloubal, přemýšlel, co by mohl podniknout, a vzpomněl si, že kdysi slyšel o skřítčím kmetovi, starém moudrém houbím pradědovi, praotci všeho malého, nesmrtelném dlouhověkém optimistovi, vtipálkovi nejhrubšího zrna a vzdělaném francouzském mysliteli, Žámu Piónovi, a rozhodl se, že se za ním vypraví. Žám Pión se podle všech zpráv uchýlil do srdce nejhlubšího lesa a tam pomáhá mladým neposedným skřítkům, kteří se nakazí nepříjemnou nudou.

Zpočátku to pro něj byla zábavná a klidná cesta, po nějaké době jej však začaly přepadat chmurné myšlenky a temná nálada. Není se čemu divit, je přeci zvyklý na slunné stráně, výhled z vysokého útesu, zatímco teď ze svého momentálního podhledu sledoval veverku skákající z větve na větev několik metrů nad jeho hlavou. „Haló! Paní Veverko!“ volal pan Áček na hbité stvoření, které se zastavilo na větvi, shlédlo dolů, skočilo na kmen a neskutečnou rychlostí seběhlo k hromadě jehličí, na kterém pan Áček stál.

„Co byste si přál, mladý pane?“ zeptala se podezíravě, nejistě si jej měřila a srovnávala velikost jeho hlavy s lískovým oříškem ve svých pacičkách, skoro jako by přemýšlela, jestli by jí to stačilo k obraně, kdyby měl ten cizinec nějaké nebezpečné nápady. Pan Áček zase hodnotil své šance, kdyby byl veverčin partner žárlivec, viděl je spolu a špatně si tento rozhovor vyložil. Nakonec, což mu netrvalo nijak dlouho, se ale odhodlal a spustil: „Víte, hledám skřítčího kmeta, starého moudrého houbího praděda, praotce všeho malého, nesmrtelného dlouhověkého optimisty, vtipálka nejhrubšího zrna a v neposlední řadě vzdělaného francouzského myslitele, Žáma Pióna. Nevíte náhodou, kde bych jej našel?“

Veverka na něj nevěřícně koukala a dlouho přemýšlela, pak se klepla oříškem do čela: „Jo vy máte na mysli toho seschlého houbího stařečka, co žije v srdci našeho lesa. To jste měl říct rovnou a ne takovou oklikou. Támhle kolem toho pařezu, mezi mladé smrčky, do rokliny a tam ho najdete pod jednou z prohnilých klád,“ ukazovala mu pacičkou cestu. Pan Áček se usmál, poděkoval a o něco veseleji vyrazil k onomu pařezu, u kterého o pár chvil později minul mladého neposedného skřítka, který šel opačným směrem, zato s podivným leskem v očích a zvláštním sebejistým úsměvem na rtech. Kývli si na pozdrav a bez jediného slova šli každý svou cestou.

Pan Áček došel do roklinky, kde se musel protahovat mezi kapradím, napadanými stromy, přerostlým mechem, přesličkami, ukecanými houbami, kterým tekla ještě stále jejich první ranní rosa po kloboučku, oslizlými kameny a se steskem vzpomínal na koruny stromů vysoko nad hlavou a zakopávání o jehličí, natož na svůj útes a volnou krajinu všude tam, kam okem dohlédl. Když tak prolézal mezi stromy, zakopl náhle o něco hnědého.

„U všech samorostů, vlků s vlkem a nakopnutých bludných kořenů, kam jsi dal oči?“ ozvalo se z té hnědé hromádky. „Velmi se omlouvám, neráčíte vy jen tak náhodou být skřítčí kmet, starý moudrý houbí praděd...“ pan Áček ani nedomluvil a Žám Pión, protože to skutečně byl Žám Pión, mu skočil do řeči: „Jistěže jsem to já! Jen mě nenuď těmi tituly, mladíku, mám jich tolik, že vypisovat si je všechny na zvonek, nezbyl by tady v lese ani kousek nepočmáraný. Copak bys potřeboval?“

Pan Áček dlouho vyprávěl, jak si hrával na útesu, na stráni, na palouku, na mýtince, zkrátka na samých veselých a slunečných místech a jak nyní někde chytil vysoce nakažlivou, chronickou a velmi těžko léčitelnou nudu. Vysvětloval mu, jak jej hledal, jak pečlivě plánoval celou cestu a jak není schopný pochopit, jak může být někdo, kdo žije na takovém místě, považován za jednoho z největších optimistů.

Žám Pión jej trpělivě poslouchal a škrábal se svou špejličkovitou červenou rukou na klobouku. „Víš, ono je to těžší, než se zdá. Pokud se mnou do večera vydržíš a budeš dělat, co ti řeknu, tak ti to povím,“ prohlásil a postavil se na svou jedinou nohu, pokrytou spoustou šupin.

Pan Áček pochopitelně souhlasil a přesně vykonal vše, co mu stařičký kmet doporučil. Pochytal všechny slimáky v roklince a vynesl je ven (protože Žám Pión, ač Francouz, šnekům a slimákům nikdy na chuť nepřišel, natož aby je měl rád, dokonce to bylo přesně naopak, to on přišel k chuti jim a to tak, že velmi!), hrál si s Žámem Piónem na schovávanou a honěnou, závodili spolu, hráli kopanou se šiškou, házeli si oblázkem, kreslili blátem na kameny, povídali si schovaní v mechu, diskutovali u odpoledního čaje z jahodového, malinového a borůvkového listí, poslouchali večerní zprávy (nejprve ty špatné od sýčka včetně varování před strakou, teprve potom nezaujatý a vpravdě stručný přehled zajímavostí z posledního dne v podání zkušeného sovího reportéra), po zprávách se přikryli listím a mechem, jen aby nakonec spokojeně usnuli pod hvězdami.

Druhý den ráno se pan Áček probudil o něco dříve než Žám Pión, tak připravil snídani a vymyslel několik společných her, které pak opět celý den hráli. A ten další den taky. A ten další zase. Když pršelo, tak si četli, poslouchali veverčí drby, nebo si povídali, prostě se navzájem úplně normálně zabavili. Uběhl celý týden, když si jednou ráno pan Áček vzpomněl, že se mu stýská po domově, koupání se ve slunečních paprscích, plavání v potoce, kamarádech z okolí jeho domečku a všem ostatním, co měl rád. Taky si uvědomil, že mu Žám Pión pořád ještě neřekl, jak se vypořádat s nudou.

„Žáme Pióne, stýská se mi po domově, takže už od tebe asi půjdu pryč, chtěl bych ale ještě před odchodem vědět, jak se zbavit té hrozné nudy,“ zeptal se svého staršího společníka. Ten se začal hrozně smát a když se konečně uklidnil, tak se na něj s úsměvem na své vrásčité tváři obrátil: „Copak ty ses tady ten týden nudil? Nudíš se ještě? Nebo si myslíš, že se ještě někdy nudit budeš?“ Pan Áček otevřel pusu dokořán, zajiskřilo mu v očích, koutky úst mu vyskočily nahoru a zmohl se jen na tiché špitnutí: „Děkuji,“ načež vyrazil na cestu domů.

U pařezu minul nějakého mladého skřítka s protaženým obličejem a smutnýma očima, který vypadal, že hledá Žáma Pióna. Pozdravil jej mávnutím ruky a spěchal honem dál, aby si mohl se svými kamarády vyzkoušet všechny nové hry, které ho začaly napadat. Je nad slunce jasné, že neopomněl pozdravit veverku, která mu tak ochotně ukázala cestu, byl to přeci slušně vychovaný mladý neposedný skřítek.

Doma si vybalil, pustil se do praní a přípravy večeře a na noční stolek položil svou společnou fotku se Žámem Piónem. Začal už plánovat, kdy jej půjde opět navštívit, ale než se k tomu konečně dostal, uplynulo ještě mnoho hrami nabitých dní, protože když někdo zapomene, jak si hrát, musí to všechno hned poté, co mu někdo opět ukáže, jak se to vlastně dělá, co jak nejlépe dohnat.