Temný pán Lothar 3. NarhulOblíbit
| Publikováno: 02. října 2010 12:36Průměrné hodnocení: 9.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily] |
Pokračování příběhu...
Hendur kráčel pomalu po cestě, až spatřil člověka v červeném rouše, který na něj zdálky zamával a pospíšil si k němu. „Zdravím tě, elfe.“ Pozdravil Hendura příchozí. „Jmenuji se Narhul a patřím ke kultu našeho boha.“ Usmál se. „A já se jmenuji Jaroš Moudrý.“ Zalhal Hendur. „Chci se přidat k vašemu kultu. Povídá se o něm už i v elfech zemích.“ Usmál se také. „Dobrá, jakmile přijdeme, ohlásím to Rakovi. Jdeme!“ Zakřičel hloupý Narhul, a Hendur se usmál, protože on nikdy lhát neuměl. Ale prošlo mu to!
Grún by se usmál, kdyby mu to jeho rozpadající tělo dovolovalo. Přesto ale souhlasně zamručel a vydal se do jeskyně za Raindolfem.
„Paaanee. Plááán vyyyšeel.“ Zamručel ještě jednou a Raindolf si stále nebyl jistý, jestli to byla správná věc. Po smrti tvůrce se nemrtvý rozpadá… vzpomněl si Raindolf na slova z knížky, kterou kdysi v mládí četl. A jenom on věděl, že pokud se jim podaří zabít temného pána, umře on, Grún, i všichni ostatní nemrtví…
Hendur a Narhul dorazili společně na náměstí chrámu. Přivítal je sám velekněz Rak. Po dlouhém výkladu, který končil jeho slovy: „…a pak nás náš bůh vezme do ráje!“ byl nucen Hendur odevzdat všechny zbraně a obléknout si červenou tuniku. Poté znovu zašel za Rakem. „Abys mohl být přijat mezi nás, musíš podstoupit rituál pěti. Uvidíš i samotného našeho boha!“ zakřičel a rozhlédl se k nebesům. Ale když odcházel, potichu se pro sebe smál. Nebo se to Hendurovi jen zdálo?
Komentáře, názory, hodnocení