Andor.cz - Dračí doupě online

Jdu si takhle jednou lesem,
zrovna ani nevím, kde jsem,
když objevím to jezírko,
na hladině bílé pírko.

To je krása, kde však jsem?
Tohle je moc krásný sen,
než aby to bylo pravé.
Snívat to je pro mne zdravé.

Nevěřila jsem na zázraky,
než z pírka před mými zraky
světelná se stala bytost.
A tohle je i na mě dost.

Tisíce dalších pírek zjev,
tohle mně stálo za objev.
Pírka okolo však zřídla,
anděl si z nich dělá křídla.

Úsměv na rtech mu však zbledne,
k nebesům své ruce zvedne,
začne cosi odříkati,
sténat, toužit, naříkati.

Co se stalo, andělíčku,
nepomáhaj' ti v nebíčku?
Asi jsi něco vyvedl
a Bůh ti tohle provedl.

Najednou se dusit začne,
vzduchu rychle lapá lačně,
tu se ozve výkřik jeho,
začne mi být líto, že ho

pán Bůh tak hrozně potrestal,
co jsi mu ale udělal?
Co jsi proved', andělíčku,
že hněvá se ten na nebíčku?

A najednou, za okamžik,
stane se tu z něj smrtelník,
ta křídla se mu rozpadla,
a svatozáře pobledla.

A poté anděl vykřikne,
do mdlob na chvíli upadne,
když se ale poté zvedá,
vidět je, že se dost hněvá.

Všimnu si, že na mne zírá,
předtucha mne obestírá,
vycítil ve mně cosi zlého,
dosud v nitru ukrytého.

Protože já byla démon,
trpěti mám já a ne on.
ukončím jeho trápení,
než on se zcela promění.

Tak vyvolám své síly s tím,
že zůstane pouhý stín.
Jen pouhý stín z té duše mé,
kdysi tak pracně stvořené.

Povahou já se rozlétnu
a z těla mého vylétnu,
zachytím své tělo lidské,
zahledím se - křivky ženské.

Hladina zjev můj odrazí,
z toho nám obou zamrazí.
Ty krví oči podlité,
brnění je jak ušité.

Ta křídla z mých pírek černých,
po boku pes, kerber věrný,
anděl ten se mne tak lekl,
div, že ihned neutekl.

A ze vzduchu meč vytvořím,
do anděla ho zabořím,
do svého těla vlezu zpět,
plný krutosti jak ten svět.

Náhle ovšem plno záře,
velký žár jak na Sahaře,
ten druh žáru ničí tvory,
co jsou bezbožné potvory.

Černá pírka, bílá pírka
Jsou svědkové u jezírka,
jezírka v kraji neznámém,
nebezpečném a tajemném…