Andor.cz - Dračí doupě online

Bouře neustávala, spíš naopak. Déšť se proměnil v průtrž a nekonečné přívaly lijavce bez přestání dorážely na střechy a zdi dřevěných srubů. Feenix se podvědomě snažil ještě více zavrtat do svého pláště, aby unikl vlezlému chladu. Světlo lucerny, kterou držel před sebou, proráželo hutnou noční tmu, která ležela mezi stromy a odhalovala blátivou stezku mířící do kopce. Vítr vzdychal ve větvích a moři chladného ovzduší.
Zatímco se čaroděj v nepříznivém počasí trmácel mezi kmeny bříz na zarostlý vršek, vycítil myšlenku Raevana, který mu sdělil, že v okolí nevidí žádné nebezpečí. Zeptal se, jestli ho má následovat. Feenix se zastavil a zvedl oči směrem, odkud přítomnost svého opeřeného přítele vycítil. Ve všudypřítomné tmě nebyl havran vidět do chvíle, než se nad hlavou Feenixe oslnivě nezablesklo a neodhalilo tak siluetu velkého ptáka, který se na jedné z mnoha větví tiskl ke kmeni stromu, aby se uchránil před chladivým deštěm. Když práskl hlasitý hrom, čaroděj mrzutě zvedl tvář k temným mračnům.
Není třeba. Zvládnu to sám: Poslal svému havranovi telepatickou zprávu.
„Alespoň doufám,“ zadrmolil si pro sebe a znovu se dal do kroku.
Myšlenky měl upřené k jediné věci – k věži, o níž mluvili vesničané. K temné stavbě, která se vypínala nad korunami stromů proti černému nebi jako nehybný, přesto bdící obr. Zatímco zbytek druhů zalehl a pravděpodobně už teď spal, Feenixe vyprávění o podivné stavbě nahlodalo natolik, že se rozhodl prozkoumat ji na vlastní pěst. Nemusel být dvakrát chytrý, aby mu došlo, že v okolí věže vyvěrá magie – to ona způsobovala neobvyklé pocity osadníků, kteří se k ní přiblížili. Žádní duchové. Otázkou jen zůstávalo, co je jejím zdrojem.
Byla to samotná stavba, nebo něco, co se skrývalo uvnitř? Mladý čaroděj nepochyboval o tom, že zdejší lidé vědí o magii asi tolik, co jim napovídají jejich staré historky a přikrášlené zvěsti, které se k nim dostanou z okolního světa. To a bujná fantazie společně vytvářely o moci kouzel a čarodějích obecně pohádkové mýty. Viděl snad někdy někdo, aby čaroděj proměnil člověka v žábu? Nebo přiměl krávu, aby dojila namísto mléka krev? (Jak podle pověr činily škodolibé čarodějky zkažených srdcí nebo neukojené touhy.) Ovšemže to byly všechno nesmysly. Přesto byla magie vždy zdrojem neobvyklých schopností pro ty, kteří ji uměli pochopit a způsobem dnešním lidem neznámým pak dokázali ovládat vnější fenomény - včetně myslí druhých lidí. Ono totiž předešle řečené skutečně bylo možné provést, ovšem pouze jako iluzi, tedy oklamáním rozumu a smyslů. Mnoho těch, kteří se v dnešní době za čaroděje vydávali, nedokázalo nic víc, než klamat své okolí pomocí velmi dokonalých triků.
Pravá magie, magie, skrze kterou šla měnit podstata přírody, byla tím nejvyšším darem, protože vycítit její hlubší kontakt se nedalo naučit – šlo ho pouze upevňovat. Jak už dávno moudří zjistili, magie byla obsažena ve všem, v přírodě, vodě, zvířatech i kamenech. A samozřejmě, že i v lidech. Toto propojení bylo nejsilnější při samotném vzniku života – při početí a růstu dítěte v lůně matky, aby byl zachován koloběh veškeré existence. S věkem moc magie vyprchávala a jen ve výjimečných případech zůstávala s dítětem i po narození – tak se tomu stalo i u Feenixe, který vnímal její přítomnost po celý svůj život.
V zelených haluzích a malinových houštích se konečně vynořily základy kamenného monstra. Feenix stanul před věží a teprve teď si uvědomil její skutečnou mohutnost a velikost, která o dobrých pět metrů převyšovala okolní porost tvořený vysokými jedlemi. Byla temnější než temnota okolních lesů, strohá, ale přesto z ní cítil majestátnost, která se nevidí každý den. Mech a lišejník prorostl kamenem od základů až k zúženému vrcholu, kde stálo ostré cimbuří bez střechy jako hrozivé obří pařáty nějaké obludy čnící k nebi. Architekturou mu nepřipomínala nic, co stálo v dnešních časech. Snad jen velikostí ji mohl přirovnat ke skalním baštám trpasličího lidu, ale tvary mu byly cizí.
Když stanul před masivní stavbou, konečně spatřil vchod. Velké, hladké dveře z tmavého kamene, které se v mokrém prostředí leskly téměř jako mramor. Žádná madla, otvor, nic – jen holý kámen, nad nímž spatřil vytesaný symbol: kruh uprostřed kterého bylo jediné zdobené písmeno se zakroucenými patkami napsané Obecnou řečí. Bylo to X.
Feenix si prohlížel vchod i podivný znak a pro vlastní ujištění se prodral křovinami okolo věže, aby zjistil, zda nejsou na druhé straně nějaké další dveře. Žádné nenašel, ale objevil, že má stavba pravděpodobně patra, protože ve stejné vzdálenosti nad sebou spatřil ve stěně několik malých oken. Byla však stejně temná jako zbytek celé stavby, takže mu o účelu kamenné věže nic neprozradila. Když se konečně dotrmácel nazpátek – kalhoty a dolní okraj pláště plný trnů - začal v něm převládat divný pocit. Cítil tu slabou, přesto intenzivní rezonanci, která z věže vycházela. Přítomnost něčeho velmi silného, ale netušil, co to je; měl pocit, jako by si kameny mezi sebou šeptaly - o nezvaném návštěvníkovi, který je ruší ze spánku. Přistoupil blíž ke dveřím a opatrně na ně poklepal holí. Chtěl se ujistit, že se zachovají jako obyčejné dveře. Když se nic nestalo, položil lucernu vedle sebe na blátivou zem plnou jezírek, louží a dotkl se chladného kamene dlaní. Nesnažil se do dveří opřít silou, věděl, že by to nebylo k ničemu. Rychlým pohybem zápěstí a dlouhých prstů před dveřmi nakreslil do vzduchu obrazec a zakončil ho magickým znakem. Mohl tak slovem přikázat kameni, aby se otevřel. Než však stačil kouzlo dokončit, ucítil nával neobvyklé energie, která jím projela od konečků prstů až do útrob vnitřností, kde mu hnula se žlučí. Srdce se mu divoce rozbušilo, jako když těžké kladivo naráží do železa – jen s tím rozdílem, že to železo byla vnitřní strana Feenixových žeber. Musel zalapat po vzduchu, protože měl pocit, jako by mu právě něco vyrazilo dech. Prudce ruku stáhl a ustoupil o krok zpět.
V hlavě se mu rozezněl mocný, ale přesto neurčitý hlas, který zvučel ozvěnou v jeho lebce: „Nebyl jsi ke mně pozván.“
V ten moment zůstal Feenix vyděšeně stát na místě, neschopen pohybu. Oči upíral ke vchodu, jako by očekával, že se v každém momentě otevřou a v nich stane – kdo vlastně? V ten okamžik si uvědomil, že si vlastně nedokáže představit, kdo by tak mohl ve dveřích být. Ty se ovšem neotevřely a hlas odezněl v okolním dešti. Feenix tedy vyzkoušel to jediné, co ho v dané situaci napadlo.
„Kdo jsi?“ pravil ve své mysli.
Hlas znovu promluvil: „Zdejší lidé mě nazývají Ochránce. Jsem pánem této věže a také zdejšího lesa.“
Feenix rychle přemýšlel, jak na jeho odpověď navázat, ale hlas Ochránce ho předběhl: „Vím o vašem příchodu do Podskalí. Vnímám vaši přítomnost od chvíle, kdy jste překročili hranice Šernovského hvozdu. Pověz mi, proč jsi přišel před můj práh, aniž bych tě vyzval?“
„Lidé dole ve vsi se nezmínili o tom, že by zde někdo žil,“ řekl rychle v duchu Feenix.
„Neboť je mým přáním, aby cizinci nevěděli o mé přítomnosti. Podskalští ho respektují a za to mají můj vděk,“ odvětil Ochránce.
„Pokud jsi nás sledo – chtěl jsem říct, pozoroval - musíš vědět, co se nám stalo.“
„Ano, vím,“ odvětil stroze zvučným tónem Ochránce.
„Jsi-li pánem tohoto lesa -“ větu Feenix nedořekl, protože ho Ochránce znovu přerušil:
„Nemám moc nad přírodou, ani zvířaty – a i kdybych ji měl, nikdy bych ji nezneužíval.“
Nedalo by se říct, že odpověď Feenixe přesvědčila, na druhou stranu necítil z hlasu neznámého nepřátelství nebo klam. Bylo to zvláštní.
„Kdo za tím tedy stojí?“ zkusil štěstí.
„Ten, který se už nikdy neměl probudit ze svého spánku.“
„Kdo?“
„Ten, který si osvojil moc Hada.“ Ochráncovy odpovědi byly stejně podivné a nejasné, jako to, kým je on sám.
„To on unesl syna kováře – Marka?“ zeptal se Feenix.
„Ano,“ odvětil hlas Ochránce.
„Kam?“

***

„Moment, moment,“ přerušil je Ronkar nahlas, „Abych tomu správně rozuměl - ty se tedy chceš teď sebrat a jít do Šernova, mimo stezky, mimo známé trasy? Nevíš vlastně kam jdeš, ani co tam máš hledat, ale tvrdíš, že nás to zavede k únosci kovářova syna?“
„Přesně tak,“ odvětil chladně Feenix s notnou dávkou otrávenosti.
Ronkar se zmateně rozhlédl po ostatních: „To jsem tu jediný, kdo si myslí, že mu přes noc přeskočilo?“ rozhodil rukama.
„Poslouchej mě, ty barbarskej myslivečku! Nestojím o tvou pomoc, jen jsem měl dojem, že byste měli vědět, co mám v úmyslu. Když je Narden – zraněn,“ u posledního slova hlas opět ztišil.
„A jediný, co chci já, je, abys mi ten úmysl vysvětlil,“ zlobil se Ronkar, „nechce se mi věřit, že se z tebe zde dne na den stal dobrodinec. Ještě včera ti byl ten kluk ukradenej.“
„Možná mi došlo, že nalezení Marka je důležitější, než jsem si myslel,“ pravil Feenix nejasně.
„Důležitější pro koho?“ ozval se Tom, který si zrovna zapaloval dýmku. Dělal to svým obvykle pečlivým způsobem, při němž popotahoval tabák koutkem úst a protivně při tom špulil rty. Samozřejmě bez vlastního uvědomění, ale Feenixe to stejně štvalo.
„Nikoho nežádám, nikoho se nedoprošuji – kdo chce se mnou jít, má možnost. Kdo ne, ať si klidně zůstane dřepět na svým zadku. Můžu vás ujistit, že vím, co dělám, ale nemůžu vám říct, jak to vím,“ uzavřel to Feenix a bez dalšího slova vstal od stolu.
„Kam jdeš?“ zvedla se Senga.
„Nerušte mě – potřebuji teď chvíli klidu. Za hodinu se sejdeme před krčmou, takže, kdo půjde, ať má připravené svoje zbraně. Na nikoho nečekám.“ Ukázal jim záda a zamířil k východu hostince.
„Počkej! Očekáváš snad boj?“ zastavil ho Ronkar, když byl čaroděj už ve dveřích.
Feenix stál chvíli nehnutě, ale pak se pomalu otočil. V hlubokých očích měl opět ten tajemný záblesk žhnoucího ohně, kterým se dokázal propálit až k nejhlubším pocitům a myšlenkám druhých lidí.
„Za hodinu,“ utrousil a zmizel venku.
Společnost u stolu si vyměnila zmatené pohledy.
„Čím víc poznávám lidi, tím mám raději zvířata,“ vzdychl Ronkar.

***

Ranní mlha se zvedla, aby odkryla první matné paprsky dne. Z včerejší noci zůstával v krajině ještě chlad, ale s probouzejícím se sluncem se pomalu vytrácel pryč. Feenix zamířil přes vesnici, kde se vyhýbal zvědavým očím místních obyvatel a razil si cestu až k příjezdové cestě vedoucí do Šernovského lesa směrem na sever k hlavní obchodní tepně Damaranského knížectví. Šlapal v mokrých kalužích, dokud nedorazil na místo, které si už včera v noci vyhlídl pro klidnou meditaci – velký rybník, obklopený stromy, jež vyrůstaly téměř z břehu, duby, jasany, javory. Našel si vhodné místo, kde odložil svou brašnu a hůl opřel vedle starého pařezu, pak se na něj usadil.
Na okraji rybníku plavaly volně na vodě chumáče mazlavého rákosu a kousek dál hladinu křižovaly malé kačeny. Rybáře v tuto ranní hodinu neviděl ani jednoho, ale nedaleko na břehu si povšiml staré ztrouchnivělé pramice, která se zpola ztrácela pod vodou. Zavřel oči a začal zhluboka dýchat. Obklopilo ho ticho a mír ve vlastní mysli, kterou oprostil od myšlenek a nadcházejících problémů. Oddal se soustředění a vnímal, jak se jeho tělo znovu napojuje na živoucí energii magie.

***

Když vyrazili, nebe bylo opět zatažené, ale slunce se tentokrát rozhodlo, že tu a tam vykoukne zpoza mračen, aby alespoň trochu osušilo pozůstatky včerejší vydatné bouřky, která za sebou zanechala rozblácené cesty. Zatímco Feenix rázoval houštinami bez zjevné přítomnosti nějaké cesty, Ronkar, Ewran a Tom ho následovali v řadě za sebou. Senga se nakonec rozhodla, že zůstane v Podskalí, k čemuž ji museli také přimět, protože cestovat se zlomenou paží by bylo v této podhorské oblasti poměrně obtížné. Nehledě na to, že zraněný Narden se i nadále potýkal s horečkou a lučišnice tak mohla dávat pozor, jestli se stav jejich druha nezhorší. I Ronkar o cestě hodně pochyboval, ale pravda byla taková, že Feenix se jen málokdy mýlil a ať už za jeho rozhodnutím byla intuice, nebo něco jiného, bylo by nerozumné nechat ho jít samotného. Pravda byla také to, že barbarský lovec si nikdy nenechal ujít nic, co se kolem Feenixe dělo. Z opatrnosti i zvědavosti. Dnes ovšem začal čaroděje podezírat víc, než kdy dřív.
Většinu času při cestě mlčeli a Feenix se tak po včerejší neobvyklé zkušenosti nedokázal ubránit vzpomínkám na čas, kdy sám začal objevovat své magické schopnosti. Talent se ho k nelibosti rodičů totiž držel od ranného dětství. Jen útržkovitě si dnes pamatoval, jak vyděsil svou matku, když ještě neměl ani tři roky. Matně si vybavoval obrázek toho strakapouda, který se usadil na kmeni vysoko nad ním a ozobával kůru stromu. Velmi se malinkému Feenixovi líbil. Hrál si na trávníku a natahoval své baculaté prstíky ke krásnému opeřenci. Pár okamžiků nato našla zděšená matka svého malého synka nahoře na větvi dubu, kde vesele tleskal ručkama. Dnes to Feenixovi přišlo nesmírně směšné.
Rodiče Feenixe byli prostí, i když poměrně zámožní lidé. V hraničním městě Marranoko vlastnili velkou koželužnu a také barvírnu látek. Nebylo proto divu, že od svého jediného syna chtěli pracovitost a poslušnost, která by zaručila, že jednoho dne nabude dostatek schopností na to, aby mohl otcovu živnost převzít. Pravda, Feenixovi obchodní duch nikdy nechyběl a uměl se vyznat v podnikání i lidech. Jenomže, aby mohl otcovu práci dělat dobře, chyběla mu jedna zásadní věc. Motivace. Feenix totiž práci, do které ho rodiče tolik nutili, ze srdce nesnášel a čím byl starší, tím se lhostejnost pomalu ale jistě měnila v odpor.
Ze vzpomínek ho náhle vytrhla rána do hlavy, protože mu na ní přistál velký kaštan. Prudce se otočil, v ústech hanlivé nadávky na adresu svých druhů a jejich dětinskost, ale ostatní v ten moment nespatřil. Hleděl totiž do žlutých očí na svraštělém obličeji podivného tvora s groteskně velkýma špičatýma ušima. Celá tvář se dívala na Feenixe vzhůru nohama a když velké oči zamrkaly, čaroděj vyděšeně uskočil vzad. V ten moment si uvědomil, že z větve nad ním je pověšeno podivné stvoření hlavou dolů, které se drží stromu nohama jako netopýr.
Než stačil Feenix cokoliv udělat, nevelký mužík se zakřenil a hbitě se vyšvihl zpátky nahoru, kde zmizel v listoví stromu, odkud se k zemi sneslo jen pár utrhnutých lístků. Ostatní hleděli do koruny stromu stejně zmateně jako Feenix, zatímco se ze shora ozval písklavý chechot.
„U Beltema, co to bylo?“ vyhrkl Ronkar, který už v šlachovitých pažích držel svůj dlouhý, lovecký luk. Odpovědí však dostal přesně mířený a také velmi tvrdý kaštan, který ho zasáhl do čela. Barbarský lovec zavrávoral a snad by i upadl na kolena, kdyby k němu mrštně nepřiskočila Ewran a nepodepřela ho. Nad hlavami se jim znovu ozvalo pronikavé chichotání, pak se ale něco mihlo u kmene stromu a podivné stvoření zmizelo mezi křovinami lísek. Feenix se rozběhl za ním.
„Počkej! Kam jdeš?! volal za ním Tom, ale to už si čaroděj holí klestil cestu hustým křovím.
Pronásledování tvora ho zavedlo na prostornější mýtinku, řídce porostlou borovicemi a vystlanou měkkým mechem a uschlým jehličím. Tam se zastavil, protože kaštanového útočníka už neviděl. Vtom zaslechl smích za svými zády, sotva se otočil, malá hlava vykukující ze křoví zajela zpátky do zeleně a než bys řekl švec, chichotání se ozvalo z úplně jiné strany. Když i na potřetí zmizela hlava tvora v křovinách, sotva se za ním prudce otočil, měl toho Feenix akorát tak dost.
Přejel svou dlaní po hladkém dřevě své hole, pak ji pozvedl nad hlavu a zavířil s ní, obkreslujíc kolem sebe kruh; mezi stromy zazněl jeho zvučný hlas: „ARI!“
V křoví to zašustělo a tu se z keře pomalu vynořilo stvoření, levitujíc ve vzduchu, jako by bylo zavěšeno za neviditelné nitě. Človíček se špičatýma ušima, na kterého zapůsobilo Feenixovi kouzlo, zmateně kopal nohama, a právě v tu chvíli se k nim dostal i zbytek party.
Podivný tvor se zmítal jen chvíli, protože pochopil, že je to marné. Ušklíbl se na Feenixe, který ho sledoval uspokojivým pohledem a namířil na čaroděje ukazovákem. Objevil se oslepující barevný záblesk v růžové a zlaté barvě a mužík v tu ránu upadl na zem, kde zůstal sedět na zadku s roztaženýma nohama daleko od sebe. Takřka v tom samém okamžiku ucítil Feenix, že mu něco leze po ruce, ve které držel hůl. Když si všimnul, co to je, úlekem hůl pustil; ta padla do měkkého mechu, kde se pomalu začala ztrácet pod vrstvou zelenkavých šlahounů a krásných květů v barvách duchy, které se po dřevě hole plazily jako živé. Jen pár vteřin a čarodějova hůl zcela zmizela pod květinami.
„To už by stačilo, Agape!“ pravil důrazně Feenix.
Skřítek mladého čaroděje chvíli se zájmem pozoroval a vypadal skoro ublíženě, ale pak se znovu rozesmál.