Andor.cz - Dračí doupě online

Ewran znechuceně pozorovala krovky a strnulé nožičky brouků před sebou. Dřevěnou misku plnou odporného hmyzu před ně tvoreček postavil pravděpodobně se záměrem pohostit je tím nejlepším, co ve svém stromovém obydlí měl. Kromě Toma, který jednoho z brouků vyndal za nožičku a zvědavě si prohlížel jeho černohnědé zbarvení, o mužíkovo jídlo neprojevil nikdo sebemenší zájem.
Seděli namačkaní vedle sebe v chatrči z jílu a proutí obalené ze shora i ze stran velkými listy. Obydlí však nestálo na zemi, jak tomu bývá obvyklé, bylo zachycené mezi třemi silnými větvemi vzrostlého dubu dobré tři metry nad zemí, jako nějaký veliký úl. Dostat se do něj bylo samo o sobě pro Feenixe a Toma velké dobrodružství, ale ještě více všechny znepokojovalo, že skromný domek není zkonstruován pro tak hojný počet návštěvníků; proto se snažili vyhnout sebemenšímu pohybu, aby se náhodou nepropadli dolů. Paprsky slunce sem dopadaly skrze malé škvíry jen poskrovnu, ale i tak osvětlovaly hromady plesnivých hadrů, dřevěného náčiní i podivných pomůcek, u kterých šlo jen stěží určit jejich účel. Oheň tu očividně neměl místo, ale pan domácí ho pravděpodobně nijak nepostrádal.
Podivnému stvoření nezájem návštěvníků o svačinu očividně nevadil a namísto toho v malém hmoždíři drtil nějaké kořínky. Na tváři nepřestával hrát široký úsměv. Feenix v duchu hádal, co je tvor zač, zatímco se zbavoval posledních květin, které porostly jeho hůl. Mužík neměřil víc než metr a tělo měl spíš baculaté, i když to nebylo lehké určit, protože jediné oblečení mu skýtalo pytlové sukno, které měl kolem pasu připevněno na pupíku provázkem. Kulatá tvář působila víceméně lidsky – přesto vyschlá pleť připomínala víc než kůži kůru starého, vrásčitého stromu. Dlouhá ušiska byla na několika místech zubatá a na hlavě zůstávalo jen pár bílých vlasů, jemných jako chmýří. Nejzvláštnější byly tvorovy oči – žlutozelené, ale přesto plazí zrak nepřipomínaly.
„Odkud jsi věděl, že tu žije?“ naklonila se šeptem k Feenixovi Ewran.
Čaroděj se na elfku podíval, ale neodpověděl.
Malý mužík si k nim přisedl a do velké misky s brouky nasypal zelenavé koření, které předtím rozdrtil v hmoždíři.
„Chroupáci - dobří, berte si,“ řekl vysokým, táhlým hláskem a usmál se.
„Víš, kdo jsme?“ zeptal se ho Feenix.
Mužík na něj zvedl oči: „Se ví – bubáci z daleka, co si vraždidly žlutý kámen vydělávají.“
„Jak to víš?“ ptala se Ewran.
„Agap ví mnoho. Dokonce víc, než sovy a pampelišky,“ odvětil, „ví i to, že tu obřiska hledají chlapce ze vsi.“
„Ty víš, kde je?“ ozval se překvapeně Tom, který tím zakončil rozbor brouka a položil ho zpátky do mísy.
„Se ví – je to kousek, kousíček odtud,“ zapískal hláskem, hrábl do mísy a začal chroupat.
„Tam, kde začíná hora stoupat do skal,“ dodal.
Čaroděj se k němu naklonil: „Můžeš nám to místo ukázat?“
Mužík divoce zakroutil hlavou: „Kdepak, kdepak – Agap nechodí za Hadem, tam nebezpečno pro Agapa.“
„Za jakým hadem?“ nechápal Tom, ale Feenix mlčel.
„Nebyl takový vždy – nebýval Hadem. Říkali mu Oran a byl jako další muži - ale ne tady,“ Agap si poklepal prstem na spánek, „Vždycky měl v hlavě divné myšlenky – nedobré, nebezpečné a podivínem byl mezi svými nazýván, protože mu byli milejší mrtví než živí. A když byl vykázán, odešel do lesa. Neuznával zeleň, tůňky, ani ptáky, dokonce ani bohy svých předků. Ani Agapa neměl rád. A tak nakonec zůstal sám, a nebyl pod ničí ochranou.“
„Co se s ním stalo?“ zapojil se do hovoru Ronkar.
„Oran našel Hada a otrávil s ním chlupáče, kteří mu teď v nevoli slouží,“ odvětil mužík.
Došlo jim, že těmi slovy skřítek myslí lesní vlky. Jeho mluva byla zvláštní, jakoby byl zvyklý myslet víc v obrazech, než v samotných slovech. To, že uměl lidskou řeč, je už nepřekvapovalo, protože mléko a víno, které bylo uložené stranou v chýši v keramických nádobách, napovídalo, že ho pravděpodobně obyvatelé Podskalí, nebo jiní lidé, zásobují. Pokud je tedy mužík neokrádal, ale za podivným humorem a rošťáctvím cítili, že má dobré srdce.
„Šedivák je teď zlý, Agap už za ním nechodí, protože by mu chtěl Šedivák ublížit – jeho smečka slouží Hadovi. Odtáhla překvapeného chlapce násilím. Agap ví, Agap slyší a vidí mnohé věci,“ mužík žvýkal hmyz a polykal s mlaskáním těžká sousta.
„A řekneš nám tedy, kam se vydat?“
„Se ví, se ví... Agap řekne obřiskům kudy, tudy a kam, ale musejí být opatrní. Moc, moc opatrní. Těžký kov vraždidel jim mnoho před Hadem nepomůže. Agap ukáže cestu. Se ví, že ukáže.“

***

Seděli v trávě obklopeni změtí růžových keřů, propletených ostnatých výhonků a pod chvějícími se korunami, které napovídaly, že se v pozdním odpoledni znovu blíží mračna s hromy a blesky. Posilňovali se cestovním chlebem, sýrem a masem ze starostovy spižírny; a vážně rozmlouvali. Ronkar totiž odmítal jít o jediný krok dál do lesa, pokud jim Feenix jasně neosvětlí, jak je možné, že věděl kam jít, kde hledat podivného lesního mužíka a co všechno ještě před nimi tají. A i když byla Feenixova slova vyhýbavá, nakonec se dozvěděli o jeho nočním výletu k věži. I o podivném obyvateli, který mu poradil, kudy se vydat a kde hledat radu. Agap jim ukázal směr a řekl, jak je to daleko. Pak s veselým úsměvem odskákal pryč a ani tentokrát si neodpustil kaštanovou nadílku, která opět pocuchala nervy už tak dost rozladěnému Ronkarovi, jako by Agap vytušil, že právě zde najde pro své rošťárny a škádlení úrodnou půdu.
„Tam pod skálami je to, co způsobilo nákazu vlčí smečce, která nás napadla. A právě tam je i kovářův syn,“ řekl Feenix.
„Ale je tam i Had,“ doplnil ho Ronkar slovy, která použil malý mužík.
„Věděli jsme, že tu je něco mocného a – nebezpečného,“ odvětil mu čaroděj.
„Chápu – tobě je ten kluk skutečně ukradený – jdeš tam jen kvůli té své černé magii, že?Chceš si zahrávat s ohněm, nemám pravdu?“ zaútočil na něj Ronkar a viditelně se na Feenixe zamračil.
Čaroděj mu neopověděl.
„Tvůj noční výlet, teď tenhle potrhlý skřet. Co jsi nám ještě zatajil?“ nenechal se barbar odbýt.
„Víte vše, co potřebujete,“ odvětil úsečně Feenix.
„Kecy!“ zvýšil hlas dlouhovlasý thargar, přičemž vstal.
„Rone,“ snažila se ho Ewran uklidnit.
„Lžeš nám už od začátku. Nevěřím ti,“ řekl Ronkar čaroději.
Feenix se viditelně usmál: „Tvůj problém, barbare. Ne můj.“
„Co máš za lubem?“ nenechal se odbýt lovec.
Ani tentokrát mu čaroděj neodpověděl a s vnitřním pobavením se díval Ronkarovi do očí. Chvíli tak oba muži zápasili pohledy, mlčky, ale emoce z nich přesto sršely jako gejzír. Ronkar by dal nevím co za to, kdyby teď mohl nahlédnout čaroději do hlavy. Nebyl s nimi Narden, dokonce ani Senga. Jediní dva druzi, kteří znali Feenixe trochu lépe, kteří Feenixe před ostatními většinou hájili, protože si s ním už prožili své. Ale znal Feenixe Ronkar a nebo Tom? Ewran s nimi cestovala jen pár dní. Jak tedy mohl vědět, kam až je schopen cynický a mnohdy tak necitelný čaroděj zajít? Co se mu právě teď honilo hlavou?
„Myslím, že na pochyby teď nemáme čas,“ prolomil nakonec ticho Tom, který přežvykoval své jídlo a sledoval ty dva. Podívali se na něj.
Bledý mladík s nezdravě vodnatýma očima odložil jídlo do svého batohu a otřel si mastné prsty do kalhot.
„Kdo se moc ptá, moc se dozví, Rone,“ řekl alchymista klidně, „každý tu máme své tajemství,“ navázal, když si nehtem vyšťourával zbytečky masa, které mu uvízly mezi zuby, zažloutlými od tabákového kouře, „jak dlouho se známe? Pět měsíců? A co o sobě vlastně víme? Nemnoho. Víš, že jsem žil ve městě. Nějaký čas jsem se živil jako krysař, pak jako výrobce lektvarů, ale co jsem dělal před tím, nemáš ani zdání, Rone,“ pravil významně Tom a barbarovo zamračení roztálo ve výrazu s vážnou pozorností.
„Kradl jsem,“ řekl Tom, přičemž poprvé uhnul pohledem ke špičkám svých bot, „okrádal jsem lidi a ani to nebylo to nejhorší, to mi věř,“ znovu na něj zvedl pohled.
Ronkar ho mlčky poslouchal.
„Když už jednou sejdeš z cesty, není až zas tak těžké po ní jít dál.“
Ronkar netrpělivě přešlápl na místě. To, co mu právě Tom řekl, se mu ani trochu nelíbilo. Jeho pohled na život byl totiž až příliš idealistický – v jistém smyslu by se dal nazvat až dětinským. Opovrhoval špatnostmi v lidech a snažil se v nich vidět jen to dobré – což byl také důvod, proč s lidmi nevycházel nikdy dobře. Měl neodbytný pocit, že by se lidé měli nějak chovat a pokud to nedělali, byl Ronkar mrzutý. Nikdy cílům lidí ve svém okolí moc nerozuměl. Přišly mu buď složité a nebo sobecké, jako by nedokázali ocenit prostou krásu života a dobrodružství.
„A co víš o Ewran?“ pokračoval Tom, „Ano, ve Velkém Barvorovu nám hodně pomohla při tvé záchraně, ale co když jsou její záměry ve skutečnosti zcela jiné. A teď to prosím neber osobně, Ewran,“ otočil se omluvně k elfce, „ale co když si neseš tajemství, na které nejsi pyšná, stejně jako já na to své?“
Elfka zvedla na Toma poněkud rozpačitý pohled a každý trochu všímavější člověk by v ten moment v těch smaragdových očích zaznamenal záchvěv nejistoty a to i přes to, že se o elfech říká, že jsou velmi dobří lháři. Tom se však neodmlčel: „Hele, Feenix je prostě sólista. Vždycky si všechno dělal tak, jak uznal sám za nejlepší, ale kolikrát nám už pomohl, he? A kolikrát nás nechal ve štychu?“
Ronkar se zamyšleně podíval na čaroděje, který to celé poslouchal s viditelným pobavením na jinak studené tváři.
„Kam' en,“ přešla Ewran konejšivě do mateřštiny, „pochyby jsou strach a strach lže, Rone – vždycky,“ pravila elfka k Ronkarovi a ten ucítil hřejivé prsty Ewran ve své dlani. Lehce se na něj usmála, tak, jak to dokážou jen elfky - úsměvem, který umí obměkčit i toho nejtvrdšího muže. Barbar se posadil vedle ní, ale tvář mu i tak zůstala zachmuřená. Měl o čem přemýšlet a to ho naplňovalo nejistotou.
Feenix v tom lehkém doteku rukou a krátkém pohledu elfčiných očí zachytil něco zvláštního, něco, čeho si už jednou všiml. Jako by mezi těmi dvěma něco jiskřilo už delší dobu. Při tom uvědomění a při pohledu na jejich fyzickou rozdílnost: barbar plochého čela s širokými rameny, vlasy slepené potem a štíhlá elfka zlatých kadeří - přišlo mu to až groteskní. Bohyně Léria, Paní lásky a jara ovšem nikdy nebyla v tomto ohledu vybíravá.
Odpočívali už jen chvíli, blížící se bouřka je totiž popohnala.

***

Úplně poprvé si Feenix uvědomil své schopnosti, když mu bylo jedenáct let. Tenkrát totiž dostal výprask, na který dodnes nezapomněl. Jeho otec nikdy neměl daleko k tomu, aby za nesprávně provedenou práci Feenixe náležitě potrestal, k čemuž se neštítil použít nejen ruce, ale někdy i řemen. „Je to pro tvoje dobro,“ říkával mu vždycky poté, co ho zpracoval. Feenix ovšem nad modřinami, které mu zůstávaly po těle, nic dobrého neshledával. Svého otce považoval za hrubiána a také, což ho v letech mládí štvalo ještě víc, za hlupáka. Sotva uměl číst a ze psaní se naučil jen vlastní podpis.
Toho sychravého dne ho otec zmlátil opravdu důkladně, protože Feenix zničil materiál na obarvení. Díky své hlouposti upadl s košem zboží do bláta na ulici. Pamatoval si, že to byly tři plátna rillianského hedvábí, která nesl do domu pana Ojrika - stálého a pro otce velmi významného zákazníka, jehož předci pocházeli z Lurdenského království.
„Víš vůbec, kolik mě to stálo?!“ křičel tenkrát na něj otec.
„Dvanáct zlatých! Víš, kolik je vůbec dvanáct zlatých?!“ Výmluvy byly marné, otec ho uhodil tak silně, že upadl s krvácejícím nosem k zemi a navíc si ještě zvrátil pravé zápěstí. Ležel na podlaze, hřbetem ruky si otíral krev, která se mu řinula z nosu na rty a bradu, a právě v tu chvíli se něco změnilo. Cítil to. Okolí pohltilo zvláštní, všeobjímající ticho. Vše se vzdálilo a v té chvíli už neslyšel otcovy nadávky, kterými ho urážel – Darmošlap! Nemehlo! Prokletý bastard! - neslyšel nic, jen vnitřní tlukot svého srdce a absolutní ticho, které pohltilo do své prázdnoty úplně vše. Feenixe naplnil tak silný pocit strachu, jaký dosud nikdy nezažil, ale hrůza z otce se znenadání začala sama od sebe měnit v něco jiného, něco nového. Byla to nenávist, nesmírná zloba vycházející z hloubi duše. Celou svou bytostí si najednou přál, aby jeho otec zemřel. Všechny myšlenky v hlavě se upnuly k té představě. V dalším okamžiku si Feenix uvědomil, že vidí, jak velké tělo otce padá k zemi. Bylo to, jako když se stane něco velmi důležitého – kdy ztratíte pojem o čase a jediná vteřina trvá nekonečně dlouho. Přesně tím pohledem Feenix sledoval pád otce - s údivem, ale i úlevou. Když konečně dopadl na podlahu a zůstal nehybně ležet, upíral na něj Feenix oči ještě dlouhou chvíli, ignorujíc i krev, která mu z nosu odkapávala na podlahu. Díval se na tělo svého otce a modlil se – modlil se, aby tyran už nikdy nevstal.
To se nestalo. Feenixův otec jenom omdlel, bába kořenářka dala matce nějakou medicínu a poradila, aby otec odpočíval. Za týden na to byl opět na vlastních nohou, ale od toho dne si Feenix konečně uvědomil, že to nebyla náhoda. Uvědomil si, že vlastní myslí a představivostí, která se opírá o silné emoce (v budoucnu však především soustředění), dokáže veliké věci. Už nebyl bezbranný... od té doby už nikdy.

***

Cesta se jim brzy pod nohama začala zvedat do kopce, ale smíšený les neřídl, ba naopak. Zakrátko se z oblohy snesly první kapky deště, ale před promoknutím je dosud chránila zelená klenba. Mezi porostem brzy spatřili skalní stěnu. Déšť houstl a dlouhý letní soumrak se lámal do noci.
Netrvalo dlouho a mezi šedivými skalisky našli kamenné schodiště, které zde kdysi dávno vytesal starý národ, jež byl dnes už dávno zapomenut v čase. Schodiště stoupalo strmě vzhůru; kroutilo se mezi ostrými skalami prudce nahoru a jak po nich stékala dešťová voda, kámen se nebezpečně leskl. Začali opatrně stoupat.
Schody nebyly dlouhé a brzy je zavedly na vrchol kamenného prostranství. Krajina se dál rozprostírala do hustého lesa a tam v rostoucím šeru spatřili ve skále otvor vedoucí do jeskyně. Díra směřující do temných útrob skály byla nevelká - spíš škvíra než vchod, ale i dospělý muž by se jí protáhl bez větších obtíží. Při pohledu na hrůzu nahánějící skulinu vycítili, že jsou na místě. Chlad, který odtamtud vycházel, a narůstající neklid v jejich srdcích napověděl, že právě tam, v temnotě skály, je unesený kovářův syn – ale i Had. Pomalu kráčeli k otvoru. Škvíra neměla přirozenou podobu, jakou tvaruje příroda. Byla vytvořena zásahem někoho, kdo ovládal opracování kamene - stejně jako schody. V té chvíli se z nebe spustil liják a družina si uvědomila, že díky šeru už jen stěží rozeznávají vlastní tváře. Voda se začínala po skalních stěnách valit proudem a nebýt plášťů, promokli by během okamžiku až na kost.
„Nelíbí se mi to,“ hlesl Tom sklíčeně zpod velké kapuce, „měli jsme počkat do rána,“ řekl, když ho Ronkar vybídl, aby si pro jistotu už sundal svou kuši ze zad. To už měl i on sám v ruce tasený meč, protože lukem nerad střílel za šera. Na rozdíl od Ewran totiž viděl špatně.
Feenix rozvážně přistoupil k černé škvíře a nasál zatuchlý pach, který odtud vycházel. Měl pocit, jako by ta hustá tma, kterou nešlo prozřít zrakem, nabírala uvnitř jeskyně hmotnou podobu. Bylo to zvláštní.
„Něco cítím. Jako… vyzařování magie,“ zašeptal čaroděj tajemně.
Na nebi blesklo a černé stíny křovin a kmenů okolo, které se už předtím vlivem přítmí proměnily v neurčité tvary, na vteřinu ozářilo světlo. V tom krátkém momentu jim záblesk odhalil kamenné kvádry, které tu a tam jakoby náhodně čněly mezi stromy. Trvalo jen okamžik, než pochopili, kde se nacházejí.
Byl to hřbitov.
„Vůbec se mi to nelíbí,“ zaskuhral Tom a nervózně nahmatal na své kuši šipku, kterou už ráno namočil do štířího jedu, jež byl navíc ještě upraven alchymií pro vyšší účinnost. Když se ujistil, že šipka je na svém místě, trochu se uklidnil, ale nervozitu s tím ze sebe nesetřásl.
Ewran přistoupila k jednomu z kamenů a pokusila se skrze tmu odhalit nějaké označení hrobu. Nenašla nic. Ať už zde byl pohřbený kdokoliv, jméno na kameni chybělo. To bylo velmi neobvyklé. Elfové své zesnulé nedávají do země, ale nechávají jejich těla pohltit ohněm, stejně jako některé divoké kmeny thargarů. Ale ti, kteří pohřbívají své blízké do půdy (lidé, nebo trpaslíci) měli vždy ve zvyku jména zesnulých zapsat do kamene, aby vydržela co nejdéle. Absence znaků mohla znamenat jen dvě věci – buď lidé, kteří náhrobky zbudovali, tento obyčej nevyznávali, a nebo (což bylo pravděpodobnější) byl důvodem strach. Jak většina národů věří, napsaná jména ve světě živých dávají duchům identitu a taky moc v říši podsvětí. Nepřítomnost jmen znamenala, že se živí obávali moci mrtvých.
Přes šum deště ani jeden z nich nedokázal zaslechnout blížící se nebezpečí. Vlci se ke své kořisti plížili obezřetně a s rozvahou, jakou žádné divoké zvíře nemá od přírody. Byla to silná smečka a také početná. Vedl je nebojácný vůdce – Šedivák. Pán Šernovského lesa mezi vlky. Jediný, který přežil včerejší boj, při němž napadli lidské tvory na cestě. Ale tehdy bylo lidí víc a také s nimi byl velký bojovník – ten, kterého Šedivák těžce ranil. Zde měli lidské tvory v pasti, zde je konečně dostanou. Do posledního.
Jen vteřinu předtím, než Šedivák vyskočil ze křoví dlouhým skokem, spatřila Ewran ty hrozivé oči, které ve tmě jasně zazářily. Jen to a její elfská mrštnost dovolila vyhnout se děsivým čelistem dříve, než by jí rozervaly hrdlo.
Vlci se na ně vrhli ze všech stran.
Útočili.
Sotva Ewran uskočila kotoulem do strany, už měla nataženou tětivu svého luku a vypustila šíp. Hrot se Šedivákovi zarazil do boku a veliký vlk zavyl bolestí. Feenix se velmi rychle zorientoval. Věděl, že jsou obklíčeni. Bránit se na zemi bylo pro něj příliš nebezpečné. Užil proto kouzla pro přenesení vlastního těla a to přímo nad otvor skály do prostorného výklenku, odkud počítal s dobrým přehledem a navíc zde nemohl být vlky ohrožen. Kouzlo přenesení bylo náročné na soustředění; jen sebemenší zaváhaní nebo chyba mohla způsobit, že zůstanou čarodějovy nohy zapuštěné do kamene, nebo v něm mohl dokonce skončit celý. Přesto příslušné zaklínadlo vyřkl a vrávoravě tak stanul na místě, které zvolil ve své mysli - na hrbolaté skále dobrých pět metrů nad bitkou dole. Chvatně zavířil rukou nad hlavou a nakreslil ve vzduchu nové znamení – nehty a konečky prstů se mu v té chvíli rozzářily bílým světlem, které rychle nabylo tvar koule velké jako jablko. Napřáhl se a vrhl kouli nad hlavy svých druhů, kteří dole zápasili s nepřítelem. Právě tam, ve vzduchu, se jasná koule zastavila a projasnila celé bitevní pole magickým světlem.
V tu chvíli se všichni útočící vlci ulekli a na okamžik v bázni stáhli ocasy mezi nohy. Pohled, který se jim naskytl, vyděsil nejen Feenixe, ale i ostatní druhy – čtyřnohé šelmy bylo v temnotě jen málo vidět, ale nyní, když je zřetelně zpozorovali v čarodějově světle, zdály se nepřirozeně velké. Feenix věděl, čím to je; toto nebyl žádný neobvyklý druh vlků – nepřirozené velikosti nabyli skrze magii, stejně jako umělé inteligence, s níž organizovaně útočili. Feenixe polil pot.
Shora se ozvalo zapleskání křídel a z vršků stromu se oddělil stín. Černý havran se střemhlav vrhl do bitvy a když prolétal nad nepřítelem, z očí mu vyšlehly jasné blesky modré záře, které projely jak masem, tak i kostí jako ostrá kopí z oceli. Zasažený vlk zaskučel a zadní nohy se mu podlomily. V tu chvíli ho zasáhla přímo do oka Tomova šipka. Raeven se vznesl a zmizel opět mezi stromy.
Zatímco šíp elfky projel hrdlem dalšího vlka, thargar rozpoltil lebku jinému. Šedivák zuřil, že se lidé zmohli na obranu tak rychle, ale nehodlal se vzdát tak snadno, moc myslet, která mu byla propůjčena, z něho udělala lstivou bestii. Ignoroval tvrdý hrot šípu, který ho ostře bodal do střev v těle a vrhl se s novým zápalem na barbara, jehož ostří meče právě vniklo do těla další šelmy. Skočil mu na záda a svou vahou povalil Ronkara na zem. Zakousl se mu do ramene. Takřka hned nato zaúpěl Šedivák bolestí, protože Tom mu střelil otrávenou šipku přímo do zad. Střela projela masem a protrhla plíci. Šedivákova ochromení využil Ronkar k tomu, aby se pokusil pod chlupatým tvorem překulit. Hrot meče s bojovým rykem projel hrdlem vůdce smečky. Šedivák zachraptěl a jeho skučení odeznělo v němé křeči čelistí.
Barbar převrhl mohutné tělo vlka na stranu, aby se osvobodil.
Ležící Šedivák ztěžka oddechoval a drápy na tlapách zaryl hluboko do tvrdé půdy. Pak zavřel oči navždy. V okamžiku, kdy vůdce smečky vypustil duši, zbylí vlci, kteří dosud stáli na svých nohách, zaváhali. Ale jen na okamžik, pak se s novým zápalem pustili znovu do boje. Nebojovali o potravu, nebo o přežití – bojovali z donucení, ovládnuti Zlem, které dřímalo pod skálou a celou bitvu zatím vnímalo z bezpečí.
A v tu chvílí, nahoře na skále, pozvedla k nebi obě ruce postava temnější, než byla temnota noční oblohy za ní. Feenix zaburácel mocným hlasem jako Bornarovo hromobití a z rukou se mu oddělil žhavý oheň, který zasvištěl vzduchem, přičemž se v letu rozdělil do několik částí. Každá zamířila s magicky naváděnou přesností k přeživším vlkům. Oheň pohltil divou zvěř a sežehl chlupy. Maso a svaly zčernaly v bolestivém vytí, které se rozneslo lesem do dáli. Když v syčení rudá záře pominula, leželi zbylí vlci uškvaření a už jen málo připomínali krvelačné šelmy, které je napadly. Žádný z Šedivákovy smečky nepřežil.
Déšť hlasitě šuměl a udýchaní hrdinové vzhlédli ke svému druhovi, který čněl nad nimi s holí v ruce a plášti, jež za ním v dešti vlál. Ohnivé divadlo smrti, které Feenix způsobil, vykouzlilo čaroději na tváři široký úsměv. Poprvé za dlouhý čas se hlasitě a od srdce zasmál.