Andor.cz - Dračí doupě online

…už je tomu téměř hodina, co zašlo slunce. Je krásná zimní noc, nad Paříží se vznáší na sametu noci stovky , ne tisíce hvězd… měsíc stojí v úplňku…

…jaká krása, noci jako jsou tyto miluji…jak krásný jen ten měsíc, jak krásně září do temných uliček…

Myslí si zasmušilý muž sedící na parapetu okna a dívá se na hřbitov. Bílé vločky se snášejí na kříže a náhrobní desky, stromy bez listí vzpínají své nahé paže k nebesům…
Muž sedí u okna a v rukou třímá jakýsi list, obálka leží na desce pracovního stolu z tmavého dřeva…

Milý Edwine,
jak jistě víš, odjel jsem do Prahy spolu s našimi společnými přáteli. Dovol, abych Tě pozval sem do Čech. Již brzy odjíždíme do městečka Písku a budu potřebovat každého na koho se mohu spolehnout. Napiš, zda přijedeš…

S pozdravem Marco

dne 2. února léta páně 2005

Je časné ráno, těžké mraky visí nad Prahou a sype se z nich sníh. Letadlo z Paříže právě přistává… vystupují cestující a cestující… a muž v dlouhém černém kabátě. Je ještě tma, ale i přesto má brýle, klobouk mu cloní obličej…

Limuzína mizí v zatáčce. Poslíček nechápavě kouká na štůsek bankovek v ruce a marně se snaží vzpomenout kdo mu jej dal.

Věž kostela září, osvětlena jen reflektory. Muž sedí u okna a zamyšleně si pohrává s dlouhou italskou dýkou. V křesle u stolu sedí vysoká, překrásná žena. Jemné aristokratické rysy vynikají proti tmavému pozadí pokoje.

Paříž, kde je má krásná Paříž??? Vlastně jediný důvod, proč tady zůstávám, je ona…

Dívá se a ní a ona na něj. Jsou tak rozdílní, ale přeci jen je v jejich chování něco stejného, stejně děsivého. Usměje se na ní a divák, který by snad mohl být přítomen,by si mohl všimnout nepřirozeně dlouhých špičáků. Žena mu úsměv oplatí a dojde k němu. Obejme ho a přiblíží své dokonalé rty k jeho…


Šest podivných postav kráčí nocí, hvězdy svítí. Sníh je zmrzlý, ale i přesto jim téměř nekřupe pod nohama. Pohybují se tiše, kloužou nocí jako stíny. V čele skupiny kráčí bělovlasý muž v černém plášti a tiše rozmlouvá s vysokým gentlemanem v klobouku. Následuje je jakási postavička oděna zcela nevhodně, poskakuje za nimi a zpívá si. Občas k této postavě dojde nevysoká plavovlasá žena s aristokratickým obličejem a vystupováním. Skupinu uzavírají dva muži. Jeden oděn v bílém s baretem na hlavě a nezaměnitelně východním přízvukem a vedle něj vysoký dlouhovlasý mládenec.
Za normálních okolností by tato skupinka vzbuzovala pozdvižení, jenomže toto nejsou normální okolnosti, tato noc není normální nocí. Nad celým Pískem se vznáší aura temnoty aura strachu…

…chápu, proč nás povolali, kam se podívám, vidím jen černé pláště, každý druhý kohož spatřím je opředen aurou diablerie… nocí se toulají lovci… mafie kuje své plány a paktuje se se Sabatem. Tato noc nebude krátká…

Uličkou přichází nám již dobře známá skupinka. Vládne ticho a klid. Náměstí, a všude mír, město spí. Pár odvážných vloček se snáší z nebe.
Náhle se odsune víko kanálu a z něj vyleze zjevení. Skupinka se rozděluje a nenápadně sleduje okolí. Bělovlasý přistupuje k monstru a něco si povídají. Klid a mír…
Náhle se ze tmy vynoří nám dobře známý gentleman a přistoupí k jednající dvojici:
„Pospěš si Marco, kousek od nás se seskupuje podezřelá banda.“
Bělovlasý pohlédne na muže a zeptá se:
„Edwine, kdo???“
„Nevím, ale jsou mezi nimi určitě diableristé, viděl jsem vytažené zbraně.“
Bělovlasý se zachmuří a přejede rukou po kápi. Ta mu sjede z hlavy a odhalí jílec meče.
Edwin se usměje a rozhalí pláš». V světle lamp se zableskne ocel: kord a dlouhá italská dýka.
Zjevení zaleze zpět do kanálu, ostatní zbystří. Rozepínané kabáty, připravené jílce, natažené pistole…
…ticho a klid…
„Zleva!“ vykřikne mladík vypadající jako militarista.
„Do prdele! ze spodu taky!“ zařve Edwin.
„Kolik?!?“ zeptá se Marco.
„Moc, nezvládneme to!“ Edwinův hlas.
Jen zvuk běžících nohou…
„Padáme!“ rozhodne se bělovlasý.
Zbraně mizí v pláštích, a za chvíli i postavy.
Nad náměstím se snáší pár sněhových vloček, které dopadají na skupinu černě oděných osob a netají.
„Příště neutečou,“ řekne tiše vysoký dlouhovlasý muž a nevzrušeně se opře o bitevní kladivo…

V průjezdu je tma, ticho, mír, klid…a šest temných postav.
„To bylo o fous…“ ozve se muž v bílém…
„ Jo, kurva, jo…bylo to o fous…“ uleví si Erwin
„Hlavně, že jsme všichni živí…prý se nemáme zdržovat na hřbitově..“ praví bělovlasý, ale už v tom okamžiku mu jiskří oči…
„Slyšela jsem ledacos o rituálech LaSomber..“ naruší nastálé ticho vznešená.
„Tak jdem, cestou to vezmem přes kasino…“ pronese bělovlasý…
„Jojo, jdeme Šerife,“ zašklebí se ten podivně oblečený, očividně blázen.

Šest postav klouže stíny, ruce v kapsách pláš»ů. Ticho noci naruší jen sem tam cinknutí a zavrzání. Jako by meč v pochvě, jako by kousek kroužkoviny. Občas ulicí prochází lidé, ale ty podivné zvuky si nepřipouštějí, proč taky? Vždy» meče se už nenosí…

„Prosím gentlemani, máte nějaké zbraně k odevzdání?“ optá se muž v obleku.
Skupinka nám již tak dobře známá se po sobě podívá a usměje se. Objeví se několik pistolí, kord, meče…
„Och,“ hlesne muž v obleku.
„Jsme sběratelé historických zbraní…“ usměje se muž v bílém…
Pochmurný úsměv jeho přátel tomu moc nenasvědčuje, ale přeci jen, nepříjemnosti si dělat nebude.

…a tak jsme tam stáli, pozorovali jak hrajou…jak se Marco baví s ostatníma, jak rozmlouvá s informátory… to jsme ještě nevěděli, že našim přátelům zbývají už jen hodiny neživota. Že zemřou, jak krásná Georgie, tak Griško, i ten pomatenec malkavskej…že zbudeme jen tři a i tak jen tak tak…

„Jdeme,“ pronese rozhodně Marco.
Nikdo neodporoval, všichni se ozbrojili a vyrazili.
Před kasinem v tichu zádumčivém stála skupinka lidí, tedy…
„Pane,“ uklonil se jeden Marcovi a spolu poodešli. Ostatní se zatím dali do hovoru…

…kdo by to řekl, že zrovna s gangreli utvoříme nejsilnější svazek… zdejší noci jsou nepříjemné, nehezké plné zloby… má Paříži…

Marco dokončil hovor a vyrazil, ostatní se sebrali a šli za ním.
„Na hřbitov???“ optal se s úsměvem Edwin.
Šerifův úšklebek mluvil za vše.
A tak šli tichou nocí. Zpola zamrzlá řeka tiše šuměla, někde se smáli opilí lidé, blízko tepala krev…
Kamenný most, téměř beze sněhu, němá ústa světců, slepé oči civící na prokleté…

Brána byla otevřená, zvony právě odbíjely půlnoc. Šest stínů se kradlo tmou. V hlubokém sněhu byl vyšlapán pentagram, podivné obrazce se táhly po hrobech…
Hlasy…
Skupina vyrazila jako lovečtí psi. Na lavičce seděli milenci a tiskli se k sobě dokuřujíc posledního jointa.
Byl to okamžik, jen krátká chvíle, dva rudé body na krku, dvě teňounké stužky krve. Milenci navěky…

Přes ostrov se skupinka dostala zpět do města.
A tam se potkali poprvé: ještě to nevěděli, že to není jejich poslední setkání a už vůbec ne, že mnozí z nich zemřou. Slušně se pozdravili a pokračovali dál svou cestou.
„Diableristé..hodně často…“ hlesl tiše Edwin
Šerif se otočil, ale pak zavelel směrem ke kasinu…

Očividně se dnes v kasinu něco dělo. Scházela se zde podivuhodná společnost.

…lovci, upíři, lidé… sedí tady bok po boku, všichni ví o tom, kdož jsou ostatní, ale nikdo nic neudělá…

Skupinka tří krásných dívek stála před kasinem a pokukovala po příchozích. Edwin se nenápadně odporoučel a s úsměvem přišel k jedné z dívek.
„Přeji dobrý večer,“ usmál se.
„Dobrý večer,“ odpověděla nesměle.
„Což se hodí, aby taková krásná dáma chodila po ulicích v noci sama?“ sladký jako med.
„Ne,“ odpověděla tiše.
„A nechtěla byste, třeba jen na chvíli zajít na procházku?“ zase ten úsměv.
„Ale…“
„Nic se nebojte vaše přítelkyně jistě počkají,“ a nabídl jí rámě.

Pomalu odešli od bavících se dívek, od skupinky jeho přátel…

...jak snadná obě», kým může být???

„Jmenuji se Edwin Poul,“ představil se.
„Ines, Ines Delacoure,“ špitne a hledí při tom do země.

...už vím maličká, bude to tak snadné, bude to tak krásné…Anis bude mít radost, až jí vše řeknu. Toreadoři se vrátí do Kamarily… a tahle maličká mi pomůže… buď přejdou… nebo zemřou…

Na ulici leží sníh, nebe je zatažené, asi bude sněžit. Pomalu se blíží ke křižovatce.
Stojí tam čtyři muži, staří známí… aura temnoty se kolem nich šíří jako morová nákaza kolem chcíplé krysy.
„Pryč, rychle pryč…“ šeptnul jí do ouška.
„Vím,“ špitla tiše…
Rozběhli se, krátký úprk…ale je rychlejší, zastavil se, tasil…
„Dobrý večer, netušíte, kde je tady nějaké internet kafe???“ optal se dlouhovlasý muž.
„Nee,“ vykoktali ze sebe. Kord zmizel pod pláštěm.
„Aha, děkuji vám, jak vidím máte krásnou zbraň, jste šermíř?“ protáhl dlouhovlasý.
Zpod pláště byl vidět jílec katany. K místu setkání se blížili i ti ostatní.

…sakra, sakra…bojím se, ale co…poskytnu jí čas na útěk, třeba jí to přesvědčí, že Kamarila není tak špatné místo…

„Tak trochu. Zajisté, ale ne tak schopný jako vy,“ rychlá Edwinova odpověď.

…hlavně do toho nespadnout, byla to jasná výzva…

„Dobrý večer,“ pozdravil dlouhovlasý muž, který právě přišel a pokračoval: „ Nějaký problém, nedorozumění?“
„Ne, jen omyl,“ vypravil Edwin ze sevřeného hrdla.
„Tak proč jste na něj tasil zbraň?“ zapředl.
„Jak říkám, šlo o nedorozumění, to víte, jdete se svou dívkou a náhle se za vámi někdo žene, pěkně jste nás vyděsili…“ řekl Edwin s úsměvem.
„Pak se omlouvám,“ usmál se ten tmavovlasý,očividně vůdce celé té skupiny.
„Dovolte, abych se představil: Remiro Delgado.“
„Edwin Poul…“
„Nu což, rád sem vás poznal, snad se ještě někdy potkáme. přeji krásný zbytek večera,“ ukončoval rozhovor Remiro.
„Nashledanou…“ hlesli tiše Ines a Edwin…

…ne, už ho nechci potkat…už nikdy…

Obloukem, v tichém rozhovoru zaklesnuti do sebe se vrátili ke kasinu. Všichni na ně již čekali.
„Nashledanou,“ rozloučil se Edwin.
„Nashledanou,“ hlesla tiše.
„Uvidíme se ještě???“ zeptala se stísněně.
„Určitě ano…“ odpověděl s tajemným úsměvem.

To víš, že se uvidíme maličká...to víš že ano…

Pak se otočil a odebral se za svými přáteli, zatímco ona vešla do kasina.
„Měl jsem konflikt se Sabatem,“ šeptl Edwin Marcovi…
„Sakra, dávej si bacha, dostal jsem echo, pletou si tě se mnou…“
„Do prdele, divím se, že jsem ještě tady.“
„Neboj, dokud jsme po kupě, nic nám nehrozí…“ usmál se Šerif.
„Taky věřím…“ usmál se smutně Edwin.
Zvoníci mobil přerušil nastalé ticho:
„Ano madam, budeme tam…“ řekl do sluchátka Marco.
Jediný pohled stačil, Šerif i se svými lidmi vyrazil.

Krásný, starý dům ve vilové čtvrti byl zapadaný sněhem. Před brankou stálo šest osob, všichni ve střehu, všichni připraveni. Ze schodů scházela žena.
Jemné tmavé vlasy jí spadaly na ramena, oči zářily do tmy ohněm. Byla překrásná. Aristokratická tvář i držení těla…
Edwin jí vyšel vstříc a objal jí…
„Lasičko,“ a políbil ji.
„Ale no tak, víš že to nemám ráda, když mi říkáš lasičko,“ naoko se zaškaredila.
„Vím,“ usmál se Edwin.
„Tady máš,“ podala mu pistoli a ta zmizela v černém plášti.
Pak se otočila k ostatním.
„Madam, „uklonili se.
„Můžeme jít…“ pronesl šerif.
Edwin nabídl ženě rámě a ta jej přijala.
„Dave, dopředu a hlídej! Griško, Georgie, vemte s sebou Viktora!“ dořekl Šerif, sám si stoupl před Edwina a ženu a vyrazil.

Ticho noci a sem tam sníh, opilý smích pozdních chodců. Časné ráno v ulicích zastihlo skupinku postav. Všichni šli obezřetně a napjatě, rozhlíželi se, hledali jediný náznak nebezpečí…
V zadu poskakoval Viktor a zpíval si: „Vedeme Prince, Prince našeho…“
„Mlč,“ zavrčel na něj šerif, ale na blázna to očividně neučinilo žádný dojem a zpíval si dál.
V tom přiskočil Edwin, chyt l Viktora pod krkem a přirazil ho ke zdi:
„Mlč, nebo ti vyprázdním zásobník, přímo do klapačky..“ a Viktor skutečně zmlk.
Pak se Erwin opět postavil po boku ženy a pokarčovali v cestě.
Žádné nebezpečí naštěstí nehrozilo, a tak došli až k podniku, který nesl jméno Eldorádo. Vešli dovnitř a všichni se viditelně uvolnili. U stolu na ně čekal zahalený muž. Když spatřil ženu povstal, uklonil se a pozdravil:
„Madam,“
Žena jen nepatrně kývla hlavou. Nechala si Edwinem sundat kabát, a sedla si. S mužem pak vedla dlouhý a tichý rozhovor. Poul stál nad ní a rozhlížel se po hospodě, Sherif stál o kousek dál, zbytek seděl připraven u stolku. Nikdo nic nepil, pár Matonek psloužilo k zalití chřadnoucích rostlin.
Po rozhovoru se žena zvedla, rozloučila s mužem a vykročila ke své eskortě.
Cesta zpět ke staré vile proběhla klidně avšak v naprosté bdělosti a připravenosti.
„Edwine,“ řekla žena.
„Ano Anis?“ zeptal se něžně.
„Pojď ke mně,“ usmála se.
„Přijdu, už brzy přijdu, jen ještě dokončím svou práci,“ dořekl, naklonil se k Anis a políbil jí.
Ještě chvíli pak skupinka postávala před starým domem v jehož dveřích zmizela žena.
„Jdeš s námi Edwine?“ optal se Marco.
„Ne, mám jednání,“ pousmál se Edwin.
„Ta blondýnka?“ ušklíbl se šerif.
„Jo, je to klíč k toreadorům,“ řekl Edwin otočil se a odešel.

Je časné ráno, ale přeci jen zimní ráno, a tak vládne tma. Měsíc nesvítí z oblohy a hvězdy nejsou vidět: je zataženo.
Na rohu ulice stojí malá plavovláska a vysoký muž. Rozmlouvají spolu tiše a jen oni ví o čem.
„Nashledanou má milá,“ usmívá se muž.
„Nashledanou, doufám, že tě zase brzy uvidím,“ štěbetá dívka.

Temná ulička a v ní stojí dva muži, jeden v dlouhém černém kabátu s kloboukem na hlavě, druhý před chvílí vylezl z kanálu.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ šeptá Edwin.
„Vím, ale je tomu tak. jsou to velké ztráty,“ přitaká zúčastněně muž.

…jsou mrtví, všichni jsou mrtví, krásná Georgie, mohutný Griško i potrhlý Viktor…všichni jsou mrtví a do mrtě vysátí Sabatem…

„A co šerif?“ jiskřička naděje v Edwinově hlase.
„Spolu s Davem vyrazili na hon, oba jsou zřejmě mrtví…“

…možná jsme sem neměli jezdit, proč je Osud tak krutý??? Marco, příteli…

„A ostatní???“ strach v hlase.
„Toreadoři zdecimováni po útoku Asamitů,“ klidná odpověď…

...něco je špatně, něco je špatně…kde se stala chyba???


Noční klid a ticho, postava kráčí ulicí ke starému domu. Zazvoní a dveře se otevřou. Vejde dovnitř a obejme se s půvabnou ženou, která mu přišla otevřít. Chytne jí do náruče a nohou zabouchne dveře…

Svítání vyčistí ulice. Je klidné sobotní ráno, nic nezbylo po kulkách a nočním řádění. Užij si Písku ten klidný den, vyliž si své rány. A pospěš si, protože soumrak přijde brzy!



Soumrak přišel znenadání, nebe již tak tmavé a zatažené zčernalo. Všude se rozlila tma. Noc začínala, noc plná temnoty…


Procházel se ulicí, ruce v kapsách kožené bundy. Kanady rachotily na dlažbě, hedvábný šátek, který měl uvázaný na krku, vlál ve větru.
Přišel před starou vilu a zazvonil. Vyšli dvě ženy. jedna oděna jako blázen, druhá vysoká a půvabná v bílém šatu.
„Lady Igraine,“ uklonil se výstředně oděné ženě.
„Lasičko,“ usmál se.
„Šerif a ostatní dorazí již brzy,“ usmála se Anis.
„Dobrá, ale i tak vykročme,“ a nabídl Anis rámě.
Neušli ještě ani dvacet kroků, když se k nim přidal Šerif se svou skupinou.
„Marco, jsem rád, že jsi tady…“pronesl Edwin.
„Já taky,“ usmál se bělovlasý.
„Slyšel jsem, že tě zabili,“
„Jo, ale neudělali to pořádně,“
Tázavý pohled Edwina.
„Neusekli mi hlavu…“
Další odbočka a narazili na Mortimera von Harkera a o chvíli později i na skupina gangrelů.
V sevřeném šiku, všichni chráníc Prince došli do již známe restaurace Eldorádo, kde již čekala skupinka Kamarilských. Zvědi hlásili blízkost Sabatských. Ti, kdož byli pozváni k jednáni vklouzli do restaurace, zbytek se rozptýlil po okolí.
Jednání se vleklo, tak jak už to bývá, ale i ono skončilo. Pak, když se všichni připravili k odchodu si zavolal Princ Mortimer von Harkera a Igora, hlavního informátora.
„Vzhledem k nastalé situaci,“ načala větu Ines,
„By bylo moudré, kdyby Vaše jasnost opustila město,“ dokončil za ní Igor.
„V tomto okamžiku? Nemohu,“ odvětila vážně Princ.
„Bravo lasičko, bravo, hrdá a statečná do posledního okamžiku,“ vesele vpadne do hovoru Edwin, „ale jak říká Igor,“ a objímá nosferata kolem ramen , „zůstat tady nemůžeš. Dnes odjedeš, vlak ti jede za hodinu…“

Noc, temná ulice, park, domy svítící svými okny do noci. Dva lidé prchající nocí. Vede jí v ráměti. Někam spěchají. Muž se rozhlíží okolo, dává si pozor.

…nikdo na nás nezaútočí…nikdo o nás neví, jen doufám, že nepotkám městské gangreli...

Dojdou až na nádraží, pěkná žena si koupí lístek a nasedne do vlaku.
„Dávej na sebe pozor, lásko,“ usměje se muž.
„Dám, neboj…a i ty si dávej pozor,“ řekne starostlivě ze schůdků…
„Sbohem Anis…“
„Sbohem Edwine…“

Roh ulice osvětluje lampa. Stojí tam plavovláska a na někoho čeká. Najednou se ze tmy vyloupne vysoký muž. Dojde k ní, ukloní se a políbí jí ruku.

…tak a co dál, co dál??? ty má nutnosti…musím to hrát dál…

Zaklesnuti v zádumčivém tichu míří ke kasinu. Pak se dají do řeči, jakoby jen tak…
„Morgana žije…“ řekl a ona zůstala stát jako opařená, nemohouc uvěřit.
„Ale vždy» je mrtvá!“ vykřikla.
„Ne, zdá se, že není…“ pronesl klidně.
To už se blížili ke kasinu.
„Lovci,“ sykl tiše, když uviděl skupinu mužů stojících před budovou…
„Ano, ale neboj se, uzavřeli jsme s nimi dohodu, a s mafií taky,“ dodá hrdě.

…tak takhle ty šedá myško,jsi tak čistá a naivní…říkáš, že s mafií??? to se dá využít..stejně jako vy…ale je třeba se některých lidí v tvém klanu zbavit..udělat čistku a z tebe udělat vůdce-loutku…

„Moment má milá,“ pronesu s úsměvem.
„Potřebuji si vyřídit hovor,“ dodám.

„Dobrý večer, slyšel jsem, že jste ten nejlepší…“
…
„Měl bych pro vás práci…“
…
„Jsem ochoten dát 50 fufníků…“
…
„Takže přijímáte???“
…
„To jsem rád, polovinu máte už na kontě, druhá až po práci…“
…
„Ano, rovněž mě těšilo..

„Nepůjdeme tam má milá,“řekl Edwin.
„Proč?“ optala se stísněně.

...ano, čistá duše, strach v očích...

„Lovci jsou smluveni s Kamarilou…“ klidné konstatování.
„Pojďme pryč,“ výzva nepřipouštějící odpor.
„Ale co mí přátelé?“ strach.
„Nevím, možná zemřou..“ ledový klid.

Hned se chopila telefonu:
„Sefrenie! Vypadněte od tama!“
…
„Lovci zradili! Stojí před dveřmi!!!“
…
„Čekáme Vás u bazénu…“

„Pojďme,“ pobídl jí a vykročil s ní k bazénu.

Brzy dorazila skupinka k bazénu, byli tam lidé i upíři.

…tak, tak je to správně…

Edwin začal vysvětlovat, proč se to vše stalo, když skončil ve tváři všech se zračila úleva. Pak poodstoupil a Ines došla k němu. Přitáhl si jí k sobě, tak aby ho kryla. Z pod bundy vyndal pistoli a natáhl jí.
„Co?“ optala se tiše.
„Pššš…neměj strach, nejde o vás, nemám nic proti tvému klanu, je třeba se zbavit mafie, hraje na všechny strany…“
„Ale…“ položil jí prst na rty.
„Nic neříkej a poslouchej: udělám tuhle špinavou práci, a víš co, půjdeme pak spolu, zůstaneme spolu. Ano? Půjdeš se mnou? Miluji tě…“ řekl něžně…

Tak co, jak se rozhodneš? jak se zachová ošklivé káčátko???

„Já, proč tak rychle, proč???“
„Neptej se, tak ano nebo ne?“
Odtáhla se od něj a zvedla ruce…

…sakra, všechno zkazí…

„Děs a …“ začala.
Vystřelil. Střelil jen tak bez kousku emocí a citů…
„… hrůzo vemte si ho!!!“ dořekla s heknutím…
Edwin se dal na útěk natahujíc při tom pistoli, kdyby jej snad chtěli pronásledovat.

„Co to???“ zeptal se někdo…
„Utíkejte!!!“ zvolal někdo jiný a všichni se dali nezmatený útěk. Jen dvě osoby zůstali stát a objímali se…
„Řekni, řekni, proč to udělal???“ vzlykala ta menší plavovlasá…

...podcenil jsem jí, sakra…ale nevadí, najdu si jí…

Muž v kožené bundě stál na rohu a volal:
„Marco, kde jste?“
…
„Dobře, dorazím.“
…
„Nevěřte Torea…“
..píp píp píp…
„Do prdele,“ zaklela postava zkontrolovala pistoli a někam se rozběhla.

Nocí se nesl zvuk boje. Meče o sebe naráželi a zvonili do noci. Téměř dvacet postav se bilo pod kostelem.
Edwin vyběhl zpoza rohu a vytáhl pistoli. Poznal své přátele. Byli tady gangrelové, Šerif a ti ostatní. Bojovali proti sabatským.
Výstřel zazněl nocí a další a další. Sabati už v tu chvíli prohrávali, už jen pár se jich drželo na nohou. Mezi nimi Remiro.

…tak pojď!!!

Výstřel, výstřel…
Remiro se otočil a vyrazil do útoku. Obrovské kladivo připraveno udeřit.
Edwin ucouvl o krok, zvedl ruce a zvolal: „Děs Hrůzo vemte si ho!!!“
Upír s kladivem se okamžitě obrátil na útěk a Edwin pomstychtivě vyběhl za ním. dohnal ho při souboji s jakýmsi upírem, kterého neznal. začal střílet. Remiro se opět otočil a…
…padl k zemi probodnut mečem neznámého.
Sabati se dávali na útěk a náměstím se nesl vítězný pokřik camarilských.

„Vítězství, vítězství!!!“ řval šerif a utínal hlavu jednomu z v torporu ležících upírů.
„Vítězství!!!“ křičeli ostatní ozvěnou.
„Lov, zahajme lov!!!“ křikl Šerif.
„LOV!!!“ řvali mu ostatní ozvěnou…

Jako smečka vlků se vrhli do ulic, hledali a zabíjeli pozůstatky upírů patřících k Sabatu…

Přišlo svítání, temná noc a její stíny šly spát.
Přišel den a přinesl klid. Odpočívej Písku. Odpočívej, protože už brzy přijde další noc…