Andor.cz - Dračí doupě online

Filosofie kladivem

„Tak jo, vy bastardi! Všichni si teďka lehněte na zem, budete ksichtama skenovat podlahu!“
Pro jistotu jsem na ně zamával pistolí a chlapa u dveří střelil do hlavy. Nevím už, proč jsem to udělal, ale rozhodně mě to uklidnilo, byl jsem ve strašném stresu. Abych vám objasnil situaci – stojím v bance u přepážky, v ruce mám pistoli, všichni ostatní lidi v bance leží na zemi, protože jsem jim to nařídil. A chci prachy, chci fakt hodně peněz, abych se pomstil tomu všivému parchantovi, kvůli kterému šel můj život do kelu.
„Jdi do sejfu a přines mi z něj všechny prachy!“
„Ale…“
„TICHO!“
Vystřelil jsem někam do lidí, bylo mi to jedno. Venku už sem slyšel přijíždět policajty, což znamenalo, že ta kráva za přepážkou musela zmáčknout tlačítko. Kde je vlastně ta, ženská, říkal jsem si. Naštěstí mi odpověděla a přicupitala s mojí taškou nacpanou penězi.
„Otevři ji a přeházej to do týhle tašky.“
Bylo to přesně, jak jsem čekal, ta svině tam dala i lokátor. Její skvělý nápad jsem odměnil malým kouskem olova, který jsem jí na rozloučenou implantoval do mozku. Pak jsem se otočil a vyběhl ven z banky, už jsem slyšel policejní sirény, takže legrace vypukne co nejdřív. Vyšlo mi to přesně podle plánu, ve chvíli, kdy já odjížděl, tak oni přijížděli.
Večer téhož dne jsem se viděl v televizi na záznamu bezpečnostní kamery ve zprávách.
„Policie pátrá po muži středního věku s dlouhými zrzavými vlasy.“
Kvákala hlasatelka ve zprávách. Idioti, měl jsem paruku, nikdo s kouskem mozku v hlavě by si nenechal narůst dlouhé zrzavé vlasy. Pousmál jsem se nad svým vlastním vtipem. Hned ráno jsem si vzal sousedovo auto a odjel ze země, zamířil jsem na východ, protože tam toho parchanta někde najdu. Jenom, aby vám to bylo celé jasné – jel jsem se pomstít mému starému příteli, díky kterému mě vykopli z práce a aby toho nebylo málo, tak mi přebral ženu. Ne, s tou ženou kecám, to by bylo moc kýčovité, takže mě prostě jenom naštval tak, že sem se ho rozhodl zabít. K tomu jsem se rozhodl už dávno, ale až teď po letech strádání jsem se konečně odhodlal. Dofrčel sem autem na jedno soukromé letiště, zacvakal prachy za let a vyrazil směr Irák. Tam toho bastarda, kvůli kterému mě vyhodili od speciálních jednotek, určitě najdu.
Putoval jsem několik týdnů pouští, za peníze z banky jsem si najal bandu žoldáků, vozidla, zbraně, zásoby, informace, prostě všechno možné. Dorazili jsme na místo určení, vtrhli dovnitř, vyčistili jsme vršek a vstoupili do útrob podzemních komplexů a tam začaly potíže. V jednom skladišti jsme padli do pasti a octli se v křížové palbě. Nakonec jsem zůstal jenom já a jeden z mých žoldáků, ukryti za několika pytli s pískem jsme se báli byť jen vystrčit vlásek a opětovat palbu. A tak jsme pouze poslouchali a vyčkávali, až nepřátelé přestanou střílet a začnou přebíjet, tehdy jsme palbu opětovali pro změnu my. Ale věděl jsem, že jsme v bezvýchodné situaci.

„Pacient BSA 016 se opět pomátl, dejte mu sérum MH002“

Byla temná noc, taková, jaké mám nejraději, stál jsem na přídi své fregaty, moji mořští psi pobíhali po lodi sem a tam, lezli v lanoví, ládovali kanóny, opíjeli se dalším a dalším rumem. Tento týden byl úspěšný, přepadli a potopili jsme dvě kupecké lodě. Třetí se nám obloukem vyhnula neboť zvěsti o „Rumové královně“ se šíří rychle. Na moji hlavu byla již vypsána tučná odměna a já se snad brzy zapíši do pirátských legend jako neúprosný mořský vlk, stejně jako můj otec a před ním jeho děd. Ale abych pokračoval, byla temná noc, lehce mrholilo a my se blížili k jednomu ze svobodných přístavů, kde jsme si hodlali užít naší kořisti, chlapi si chtěli zase trochu povyrazit s děvkama a já potřeboval něco lepšího než další lahev rumu, myslel jsem na nějaké dobré víno ve společnosti dam na úrovni. A tak o několik hodin později zakotvila Rumová královna v přístavu.

Ráno už na lodi nikdo nebyl krom starého Fekse, kormidelníka, který z nějakého neznámého důvodu nikdy neopouštěl loď a všechen rum si nechával od mladých nosit do podpalubí. Každopádně po starém Feksovi jsem už nechtěl nic slyšet a vyrazil jsem do města, pryč z přístavu a všech těch zaplivaných pajzlů, ale někam hlouběji do jedné z luxusnějších čtvrtí. Samozřejmě jsem svůj kapitánský poblitý, potrhaný a krví potřísněný ohoz vyměnil za něco slušnějšího a to v jedné zapadlé uličce. Nějaký mladý hejsek si asi myslel, že je to dobrodružné potloukat se městem, když v přístavu přistála plně naložená loď. No, za svou chybu zaplatil, ale již nedostal šanci se poučit. Jinými slovy – prostě mi selhala pistole. Naštěstí jsem ho dostal z těch hadrů dřív, než stihly úplně zakrvácet. Naštěstí jsem floutka přinutil se svléci dříve, než mi ta pistole selhala. Takže jsem ve svém novém oblečku vyrazil za nějakou luxusní paničkou krokem houpavým, krokem námořnickým mě zastavila první hlídka.
„Pane?“ tázal se strážník
„Prosím?“
„Tady nesmíte být.“
„Jak nesmím?“
„Guvernér si to nepřeje. Nikdo, kdo přijde z přístavu, nesmí do guvernérovy čtvrti.“
Selhala mi pistole, znova.
Oba strážníci nevěřícně zírali, oba na totéž, na díru v břiše toho strážníka, se kterým jsem mluvil, než druhý strážník stačil něco udělat, již jsem mizel za rohem, věda, že ten výstřel nezůstane bez povšimnutí. Mé bleskové nohy mě opět zachránily, neboť jsem koutkem oka zahlédl, jak někdo vbíhá do té uličky, ze které jsem právě vybíhal. Slyšel jsem výstřel, něco mě štíplo do zad, běžel jsem však dál.

„Pacient BSA 016 už nikam nedoběhne, dejte mu sérum MH003“

Stál jsem na vysoké věži, o rozměrech tucet krát tucet metrů, stál jsem přesně uprostřed. Po kolena ve vodě zbarvené rudou krví, s těžkými železnými závažími u kotníků. Byl jsem úplně nahý, úplně rudý, v každé ruce jsem držel dlouhý zkrvavený nůž. Právě jsem zabil další čtyři útočníky, jsem ve čtvrté úrovni. Ztěžka jsem oddechl a spočítal mrtvoly plavající kolem.
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset. Dobrý, jsou tu všechny…“
Udeřil zvon, signál toho, že začíná další úroveň, další level, dalo by se říci. Pátý level znamenal pět útočníků. Zabiju jich pět a pak šest a pak sedm a pak osm a pak devět a nakonec budu stát proti deseti útočníkům naráz, pokud se toho dožiju tak za pár minut. První chlap se vydrápal konečně ke mně, přehoupl se přes zábradlí a začal se brodit směrem ke mně. Ušel asi dva kroky a po mé pravé straně se vynořil druhý.
„Přidáte se ke kámošům…“ utrousil jsem si pro sebe pod vousy.
Sotva jsem to dořekl, už se mi na hlavu řítil obrovský meč, nezbylo mi nic jiného, než ránu srazit stranou a modlit se, aby mě ten meč minul, tak se taky stalo, meč se zakousl do mrtvoly u mých nohou, bleskově jsem bodl chlapa do hrudi a otočil se na toho druhého právě včas, abych se stihl vyhnout ostří sekery, které se mě snažilo zkrátit o hlavu. Můj protivník byl dost daleko ode mě, ale i tak jsem ho bodl nožem do obličeje, dostal to do oka. Takže vyřešen – dočasně. Ale nyní jsem viděl opravdový problém, neb na okraji mého bazénku stál chlap s těžkou kuší a právě si ji sundával ze zad a s těmi zatracenými závažími to asi nestihnu. Periferním viděním jsem zahlédl po své levičce odlesk čepel, na poslední chvíli jsem ránu zastavil svým nožem, ostří soupeřova meče mě škráblo do škrábance na tváři. Už mě všechno tak bolelo, že jsem to vlastně ani necítil. Nebylo s čím srovnávat. Přinutil jsem se udělat rychlý krok vstříc svému nepříteli, nožem jsem mu zatím vytlačil meč nahoru a chytl ho za ruku. Pak už nebyl problém mu podříznout druhým nožem hrdlo, nicméně jeho mrtvolu jsem nezahodil, ale použil jako štít proti kušníkovi. A v tu chvíli jsem ucítil, jak mi chladná čepel projíždí žaludkem.

„Pacient BSA 016 právě zemřel. Zapište.. „Třetí dávka mozkových halucinací je smrtelná.““
„Zapsáno, pane.“
„Přiveďte pacienta BSA 017.“
„Ano pane.“

Probral jsem se o několik dní později v igelitovém pytli na odpadky pohozený někde uprostřed lesů. S totálně vygumovaným mozkem, neměl jsem vůbec tušení, kdo jsem, nebo kde jsem, nebo jak jsem se tam vůbec dostal, ale byl jsem tam. Připadal jsem si, jako by mě v tom pytli znásilnilo divoké prase. Na sobě jsem toho moc neměl, ale i tak jsem se vydal jedním směrem, až jsem nakonec vyšel z lesa a pohlédl na obrovskou chemičku. Na jednom z obrovských válců byla reklama. Byla celá rudá s obrovským kladivem postaveným vlevo a hlásala:
„Filosofie kladivem – nový uklidňující prostředek. Testováno na lidech, 100% bezpečné.“