Andor.cz - Dračí doupě online

Železo vniklo do lidského rozechvělého těla. Řekl jsem… lidského? Musí to být něco jiného, ta chvějící se hrouda masa ležící na nerezovém stole má k podobě člověka velice daleko. Doktor (nebo snad řezník?) se sklání nad tou karikaturou života a jeho tvář skrytá pod rouškou a ochrannými brýlemi nedává najevo žádnou emoci. Jen řeže, zkoumá, léčí… Co se to snaží najít? Příčinu toho všeho? Nebo lék na prokletí, jehož důkaz mu leží pod rukama? Křiku a táhlého chroptění je už moc – přidá éter a na chvíli je zase pokoj. V dutině to bublá a přes prsty stéká na stůl a podlahu vazké bahno. Proč to a ne krev? Má to ONO vůbec nějakou krev? Jdu blíž a chci nahlédnout té postavě přes rameno. Stíní mi pohledem a jediné, co vidím, je třesoucí se ruka, hrozivě propadlé břicho, ze kterého něco visí (chapadlo?) a nerytmicky škubající nohy. Musí to být nohy, neboť jsou v páru a na koncích jsou výčnělky. Jak mohlo vzniknout něco takového? Jak jsme mohli dospět až SEM?
Řezník (nebo člověk?) si promne čelo. Z mechanického pípání a bzučení konzolí mu stéká nervózní pot po čele. Chroptění přešlo v temné mručení. Bytost se už nesnaží uhýbat před skalpelem. Bolesti je už příliš moc, víc, než se dá vydržet. A mdloby nepřicházejí. Jak to? Možná, že už něco takového neexistuje, možná, že ji už vymýtili jako mor nebo neštovice.
Víc bandáže, aby se nic neztratilo. Je třeba vzorky a každá kapka života je cenná. Nic nesmí přijít vniveč. Něco takového a zrovna teď… Doktor si znovu otře čelo (tentokrát rukávem) a v odrazu brýlí vidím něco tak neuvěřitelného. Vidím to na stole v jeho sklech a cosi mi brání podívat se na to vlastníma očima a prohlédnout si ten kus masa, který pitvá a který snad i žije. Co mi brání? Je to snad sen, který mi ukáže jen NĚCO? Stůl se zachvěl, možná do něj kopnul kolenem, možná se to ONO pohnulo. Už to nevydržím, musím TO vidět dřív, než se probudím. Pohlédnu tam a hned zase odvrátím pohled – ty oči! Muž v bílém po mně hodí jedním letmým pohledem – a v nových krůpějích potu na jeho čele (a zarostlých tvářích) vidím vše. Je tam strach a je tam nejistota. Hrůza, kterou drží na uzdě jen tenká nitka jakéhosi odhodlání. Ten muž je tu vlastně sám, v okruhu několika mil a stovek ocelových zdí tu není nikdo, kdo by slyšel jeho nářek a volání, a on to moc dobře ví. Blikání a pípání. Je tu tolik děsu a tolik ticha, že mi je jasné, že on je už dávno šílený. Zešílel již před lety a zůstal zde sám, všemi opuštěn se svými pokusy a agónií. A kdo je TO pod jeho rukama, to zelené a nepříčetné a slizké? Znovu se tam podívám a tentokrát ten pohled snesu o vteřinu déle. Oči to má zavřené, ale chvějí se tomu víčka. Bože, co to je? Bůh mlčí a já se mohu jen domýšlet, co se tomu ubožákovi stalo. I mě jednou slezou vlasy a rty odhalí nahé zuby, rudé a černé od nepřirozeně zbarvené krve z dásní? A ty hluboké šrámy na krku… jako od divoké šelmy. Ještě nikdy jsem neviděl žílu takhle tepat (nebo tepnu… pumpovat…) Tu-tum… tu-tum… tu….
Dnes pokus skončil moc brzy, subjekt už prosil o slitování a doktor se zase vrátil k myšlence, že dneska by to šlo. Mluvím tedy o nápadu vystřelit si konečně mozek z hlavy. Zatím to neudělal jen proto, že se obával, že to jeho situaci nijak nepomůže. Oni ho najdou, vylezou z kapilár ve zdech a ze stropní ventilace a najdou jeho úkryt. Oni dobře vědí, kde se schovává. Ale zatím jen číhají, jen si ho… prohlížejí. Zkoumají ho, tak jako on zkoumá JE. Skalpel je jeho jediná zbraň, jediné světélko ve tmě. A v zásobníku je jen pět nábojů. Jen pět subjektů, které zbývá vyšetřit. A pak už není nic. Děsil se momentu, kdy to bude muset udělat. Děsí se chvíle, kdy se mu zatřese ruka, zápěstí selže a kulka nezabije hned napoprvé. Kdy bude muset použít DRUHÝ NÁBOJ… Rychle kráčí chodbou, kov vedle něj, nad ním, pod nohama klape ocelový rošt a pod ním… ONI. Ví, že tam jsou a tak se tam dolů nedívá. Nikdy.
Začíná mu být zima, ale ne taková ta zima z otevřeného okna, ale ta zima, kdy přestáváš žít, kdy víš, že TAKHLE se ženeš ke konci života. Ta zima, kdy kolem tebe už moc dlouho pobíhala smrt. Nutí tě to k bdělosti, ale připadáš si pomalý jako ve vazelíně, bojující a přesto pomalu umírající jako mol na mucholapce. Už se to blíží a moc toho nezbývá. Pitevna se vzdaluje a přesto z ní pořád doléhá křik. Vlastně je jen v jeho hlavě, je to zvuk, kdy nepomáhá zacpat si uši. Je to ten stav, kdy nepomáhá ani se zabít. Proto se Jorge Benning bojí sebevraždy. Ví, že by si to ještě zhoršil, to by ho ještě snáz našli! Zpocenou dlaní tiskne v kapse bílého (krvavě hnědého) pláště svůj SIG a v duchu si opakuje v hlavě číslici PĚT. Je to jeho mantra, jeho odpočet. Až skončí PĚT, skončí i on. A vše se mu vrátí…
Zahnul za roh. Celou dobu zahýbal za rohy a nyní stanul v rovné chodbě, která byla vlastně místností, jakýmsi ponurým tunelem, spojnicí mezi tmou a světlem za ním. Ve tmě je jistota, protože tam mě nevidí, opakoval si Jorge. Tam mě nevidí ani ten, koho jsem střelil teď a kdo ve své krvi barvy bahna vylil ze své tváře (nebo jen hlavy?) své zuby, cosi malého a tvrdého, hnědou rohovinu s kusem hmoty mozku. To je za ním, i když má pocit, že to stojí celou dobu za ním – jako ponurý viselec, který straší svého kata, i když se ten už chystá spát. Visí mu na provaze nad pelestí (nebo jen postelí) jako tiché a velmi hrůzné memento jeho činů a říká: „Tady já budu až do doby, kdy sám natáhneš brka. Budu všude a počkám si na tebe…“ Vlastně neexistuje, nedá se na něj křičet, ani se od něj odvrátit. Je vždycky tam, kam se podíváme, ale když se mu postavíme, zmizí, aby se hned ZHMOTNIL za námi a kousnul nás s ďábelským chechotem do krku. Pláč ani modlitby nepomáhají, jeho tvář je vidět I ZA ZAVŘENÝMI VÍČKY!!!...
…
Neusnul, jen padnul na zem. Ruku v kapse, pořád na svém SIGU. Brýle… (kde jsou?) Pořád tady, jen oči byly zavřené. DUSOT. Není to to, co si myslel, je to jeho srdce – buší. Jak dlouho tu ležel? Mohli ho najít! Splašil se, vystřelil jako šíp a marně tápal ve tmě kolem sebe. Kolik jich kolem něj stojí? Neviděl nikoho, ale oni viděli jeho. Byli všude, kam on šel. Proč ale nemluví??? Plakat nemohl, už dávno vyplakal vše, co v něm ještě zbylo ze člověka. Musel přežít, to je to jediné, na čem záleží (nebo to bylo naopak?) Hlavní je SKALPEL. Jak dlouho už nebyl na sále? Pět dní? Za tu dobu se ale strašně rozmnožili, je jich už tolik… a všechny buší na vrata jeho zámku, nějakých šestsettřicetpět zdí odtud (JEN! PROBOHA!) Zbývá pět nábojů… pět… pětpětpětpětpět… Jako můra kráčí i Jorge za světlem, které možná jen před pěti minutami (nebo hodinami) opustil, ze kterých vyšel, pronásledován slizkým kostlivcem se zelenou kůží, visící v cárech z jeho nakloněné hlavy. Neusmívá se, jen se tak křivě šklebí. To proto je vždycky střelí do úst. A hrozí se dne, kdy je nebude moct NAJÍT!
Subjekt alfa, beta, gama… Je jich tolik a přitom jsou vždycky stejní. Chlad a hrozný strach, to vše tu je. Zase se sklání nad stolem. Celý se chvěje (který z nich?) – no vlastně oba, ale jen jeden je tu doktor. Už to našel, aspoň si to myslí. Oči se mu rozšířily, to by mohlo být ono. Ze zelené díry pod ním, kde má ruce (a nohy), hledí na sebe samého. Děsí se toho pohledu víc, než na cokoli jiného – odporná, pokroucená karikatura někoho, koho nikdy neviděl. Z neznámých věcí má lidstvo vždy největší hrůzu. Ne z podivných hříček přírody, ne z bizarností a mutantních radiaktivů, ale z tváře, kterou vítr oprostí od všeho nalepeného a ukáže ji v celé své zrůdnosti. V břiše díra odhalila zvrácenost. Musel se odvrátit a já viděl jeho záda – jako by byl ale i přesto obrácen ke mně. Pláče??? Divnost na stole se začíná propadat do sebe, jako by ji muchlal nějaký neviditelný řetěz, připoutaný ke konzoli pod ní – pomalu (nebo rychle) se propadá někam pryč a doktor už ví, že to je jeho konec. Neví ale, co se bude dít, jen ví, že ho našli. Už se k němu prohloubali, našli si cestu. Nepřišli ze tmy, ani z ventilace, nestihl už nic. Jeho delirium, které mělo skončit, vlastně jen začalo. Otočil se ke stolu, nic na něm už není (ani nebylo). Žádná zkroucenina, žádné orgány, ani kůže. Jen světlo a odlesk. Pomalu si lehl na chladnou desku a ruce položil vedle sebe. stojím nad ním a najednou si nejsem schopen uvědomit, proč tu jsem (snad možná…) Pokládám na něj své dlaně a on po mě hodí vystrašeným pohledem („nebude to bolet“) – možná jen trochu. Nevím proč, ale natahuji se pro éter. Doktor ho s chutí přijímá, má zavřené oči, ale já vím, že vidí všechno (VŠECHNO!). Trochu se chvěje, tak ho praštím pěstí do krku. Začne… vydávat zvuky (proč jsem ho praštil?) Kouknu na své ruce – vidím prsty. Prohlédnu si je lépe – a vidím krev. A zuby. Dole pode mnou… jen NĚCO, něco, co dříve byl on. Nyní je zelený, nakažený, nečistý. Jsem tu jen já a za mnou zástup bezzubých, tichých bytostí. Čekají ukryti ve stínech a ví, že je vidím. Potichu se dávám do operace, která má trvat jen pár nadechnutí. SIG mě v kapse příjemně tíží – a ještě mi zbývají čtyři náboje.