Andor.cz - Dračí doupě online

Nebyla prakticky žádná šance na její přežití. Většina jejího těla utrpěla vážná poranění, jejichž následky se každým dnem zhoršovaly. Dýchala jen s obtížemi. Byla připojená k desítkám přístrojů, a ani já si nebyl jistý, jestli vím, jak se každý z nich jmenuje a k čemu slouží. Uběhl už týden od nehody, a ona se stále neprobudila ze svého bezvědomého spánku, ani na vteřinku neotevřela oči a nerozhlédla se kolem. Nejspíš ani nevěděla, že jsou Vánoce.
Bylo mi líto jí i její rodiny – nejhorší věc, kterou doktor musí udělat, je spravení rodiny o smrti - ale nejvíc té malé holčičky. Její dcery, která po ní zůstala.
Jmenovala se Mary. Mohlo jí být takových sedm nebo osm let, ačkoliv byla na ten věk velmi drobná a hubená. Nevýrazný bledý obličej lemovaný vlasy tak plavými, že vypadaly bílé, měla jako stěna, a jediné, co z nehybné tváře zářilo, byly netečné, rubínově rudé králičí oči. Byla dospělá. Až příliš dospělá. Mnohem dospělejší, než obyčejně sedmi nebo osmileté holčičky bývají. Vždy zněla velmi vážně a nikdy jsem ji neviděl se usmívat - ačkoliv tady vlastně bydlela - ale to bylo pochopitelné, když její matka umírala.
Nikdo jí neřekl nic o tom, co se s její matkou stane. Ona to prostě věděla už od začátku. Nikdo se ani slůvkem nezmínil, a ona to stejně uhodla, jak už to děti dokážou. Ale tahle nevypadala, že by to vycítila jen dětským způsobem – a nevypadala, že by ji ta smrt příliš trápila.
„Maminka umírá,“ pronesla jednou, a nebyla to otázka. Choulila se v rohu pokoje s koleny skrčenými pod bradou a upírala na mě smrtelně vážné oči.
Nebyl jsem si jistý, co jí mám říct. Ale pod jejím pohledem jsem jí nedokázal lhát o holubičkách a andělech, kteří maminku zachrání. Tak jsem odpověděl: „Ano. Ano, umře. Je mi to opravdu líto. Nemohli jsme nic udělat.“
Němě přikývla a její výraz v obličeji se ani nepatrně nezměnil.
Pokusil jsem se to dívence ulehčit: „Maminka odejde do nebe. Bude se tam mít dobře a bude tě hlídat, aby se ti nic nestalo.“
„Ne. To je blbost. Maminka nepůjde do nebe. Nebe a peklo a takový věci neexistují. Existuje jenom Smrt.“
Z nějakého důvodu to dokázala vyslovit s velkým S.
Mary pokračovala a oči jí svítily: „Přijde si pro maminku a odvede ji s sebou pryč. A maminka vychladne a dají jí do rakve a rakev dají do země. Smrt je skvělá věc, nemyslíte, pane? A je to něco, o čem stoprocentně víte, že přijde. To se mi líbí. Smrt vždycky přijde. Brzo nebo za dlouho. Pro maminku přišla brzo, ale to nevadí. Nebyla na mě hodná a nechtěla, abych jedla cukroví.“
Trochu to mnou otřáslo, ale neřekl jsem nic.
Tohle dítě nahánělo hrůzu. Něco nebylo v pořádku s jejími řečmi. Něco nebylo v pořádku s ní.
„Mary – Mary, je to tak? – nechceš se jít najíst? Ošetřovatelky by neměly radost, kdyby zjistily, že tady zase od rána sedíš a nic jsi nejedla,“ řekl jsem. S ní jsem se necítil jako doktor. Cítil jsem se podřadný – nesmírně podřadný – téhle albínské holčičce.
Nepohnula se a neodpověděla. Maminka jí ani nestála za pohled. Nepodívala se na ni ani jednou. Místo toho zírala na mě svýma rozrušenýma očima, ale její tvář byla nehybná. Vypadala jako fanatik. Naprostý fanatik, ze kterého mě obestíral chlad. V životě bych nevěřil, že bych se dokázal bát malé holčičky.
„Maminčin čas brzo vyprší. Čas na nikoho nečeká. A všichni musí umřít, ne? Každý, i vy.“ Její hlas zněl jako nůž. Ostrá dýka. Černá. Dokázala dát svým slovům dokonce i barvu. Bylo to děsivé. Ona byla děsivá. Albínské dítě se smrtelným hlasem a smrtelnou řečí.
„Ale já neumřu,“ dodala rozvážně.
Mlčel jsem. Mary hleděla na špičky svých bot a oči jí nepřestávaly nadšeně zářit, ačkoliv se její obličej nepohnul do žádného výrazu. Stále se tvářila stejně chladně. Zvláštním způsobem mě fascinovala, ačkoliv jsem nechtěl vědět, proč vlastně.
„Víte, kolik času jí ještě zbývá?“ zeptala se náhle po okamžiku ticha.
Nevěděl jsem. Ale zato jsem přesně věděl, co řekne. A přál jsem si, abych to býval nevěděl.
„Já ano. Čtyři hodiny, a když si povede dobře, možná i pět minut navíc.“
Řekl jsem, že by měla přestat takhle mluvit a jít domů. Stmívalo se, a já navíc musel pracovat. Ale pak mi došlo, že spí tady, a tak jsem řekl, že by měla jít prostě spát.
„Nechci. Kromě toho se toužím dívat.“
„Na co?“
Poprvé za celou dobu se podívala na svou bezvědomou matku. „Na ni,“ řekla tiše.
Nechal jsem ji tam a šel zkontrolovat dalšího pacienta.
Pozdě v noci tam pořád seděla, v úplně stejné pozici jako včera a dny předtím. A v jednu hodinu ráno – přesně čtyři hodiny po našem rozhovoru - se z jednoho přístroje ozvalo pípaní, a protnulo ledové ticho jako černý, ostrý nůž.
Maminka byla mrtvá.
A Mary se poprvé za celou dobu usmála triumfálním úsměvem.