Andor.cz - Dračí doupě online

"Sníh. Konečně sníh." Usmála se. Čekali na něj už léta, v celém státu panoval chmurný déšť o Štědrém dnu a nyní konečně začaly padat bělostné vločky. Těšila se na ně. Proč ale přišel dnes? Chce jí snad Bůh něco naznačit? Věnovat jí poslední Au Dieu? Netuší. Poupraví si ale sukni, povzdychne si a pomalu se vydá temnými prostory schodů. V okolí zní jazz, tklivý saxofon proplétá se chodbami a schovává se do myšlenek osob, jež prochází večerním městem. "Plní své úkoly jako mravenci," zamumlá Dívka, propadající se do temnoty.

Schody jsou krátké, cesta dolů trvá jen krátce, nahoru je však vždy těžší. Stanula před dveřmi do onoho podniku. Prohlédla si menší nápis na dveřích, dvě masky zdobící vkusně vytvořené dveře a z úst jí uteklo: "Le Masquerade. Sem jsi mi utekla?" Pevně v dlani stiskne bledě modrý šátek, poté se zhluboka nadechne a otevře dveře. Zevnitř se na ní vyvalí příjemné teplo, vůně Orientu i Benátek se příjemně schoulí do jejího malého nosíku a nejeden host se na ni otočí, snad nečekajíc nikoho nového v tuto noční dobu. "Že by stálé osazenstvo?" Udiveně ji napadne, ovšem zájem patronů není stálý, po pár vteřinách ticha se opět vrátí k jejich nenucenému tlachání o tom a tamtom. Jediné volné místo je u jakéhosi barového stolku, nebo spíše u koutku obsluhy, tvořeného pár židlemi a prostým dřevěným stolem, za nímž pilně kmitá personál tohoto podniku, plníc přání svých jistě náročných zákazníků. Usadila se tedy tam, snad toužíce po pomoci, nebo vzpomínajíc na jiné časy. Na chvíle, kdy zde seděla s ní, kdy se jí mohla dívat do očí a kdy mohla vidět její milý úsměv.

Objednala si kávu. Italskou. Její oblíbenou, problesklo jí hlavou. To Ona mne ji naučila pít. "A mnoho jiných věcí," zašeptala a lehce jí zrudly tváře. Zahleděla se na jistého solidně upraveného mladého muže upravujícího stůl a nejistě se zeptala: "Prosím Vás, smím mít menší otázku?" Když se oči mladíka střetnuly s jejími, usmál se, naklonil se k ní a příjemným hlasem pověděl: "Ovšem. Máte dotaz ohledně Vaší kávy, či nějaký jiný?" Měl modré oči, hledající, vyzývavé. "J-já, totiž, hledám tu mou... kamarádku," odvětila a honem vytáhla z kapsy kabátku ušmudlanou fotku. "Jmenuje se Markéta, chodí na nedalekou Fakultu, myslím tu na rohu náměstí." Mladík si od ní převzal fotku a těma očima si jí prohlédl, načež přešel na onu fotku a soustředěně se do ní zahleděl. "Ne, bohužel, tu jsem nikdy neviděl," odvětil po chvíli, zdrtíc její naděje na šťastné shledání. Zoufale se ještě zeptala: "A jste si tím jist?"

Možná, že v jejím pohledu byla ta magická špetka bezmoci spojené se zoufalstvím, možná že ho napadla další varianta, každopádně přejel palcem po fotografii ve své ruce a pravil: "Zeptám se personálu a uvidíme." Ještě na ní stihl vrhnout rychlý pohled a poté se již vydal zpět do práce, ponechávajíc ji osudu. Samotnou. Pomalu upíjela hořkého nápoje, naslouchala hudbě a vzpomínala. Jak na ni vrhla rychlý pohled při prvním dni. Jak s ní poprvé seděla na lavičce a povídala si s ní o Rembrandtovi a Baudelairovi. Jak zapáleně chodila po ateliéru, nosíc plátna z jednoho místa na druhé a jak Dívka jen ležela uprostřed, vystavujíc ji svou nevinnou "krásu" pro inspiraci, či pro pouhé potěšení. "Proč jsi mne tu zanechala?" smutně zamumlala.

Čas plynul. Vzpomínka za vzpomínkou hrály s klavírním doprovodem, smutná Dívka dopila svou kávu a podnik se pomalu začal vylidňovat. Mladík se nevracel. Neobsluhoval, nechodil, nevěnoval jí pohled, to dívce však nevadilo. Nechal ji tam ale stát s nadějí a to jí bolelo. Velice. Vzpomínala, jak poprvé stiskla její ruku v dlani, jak pohladila Markétčiny zrzavé vlasy. Na ten moment, kdy ji mohla nesměle a půvabně políbit. Vzpomínala také na ten den s deštěm. Všude teklo vody, jako kdyby snad Bůh chtěl vyvolat novou potopu a smýt lidské hříchy z ulic, jim to však bylo jedno. Ležely v pohodlné posteli, četly si verše, popíjely horkou čokoládu, smály se, milovaly. Snad proto se otřásla chladem, snad proto si k sobě stiskla ten chomáč látky, jež snad kdysi byl hedvábným šátkem. Ani netušila, jak se čas posunul jinam, když znovu zvedla hlavu a očistila své opuchlé oči, bylo už v místnosti šero. V koutech svítilo pár svíček, v krbu praskalo dřevo a ona seděla uprostřed velkého pokoje sama, samotinká, jako by jí snad někdo zlomyslný chtěl připomenout její bolestné osamění. Či ne?

"Jsi, Kráso, z propasti či z bezedného nebe?" ozval se v místnosti dívčí hlas. Dívka nevěřícně rozevřela oči, otočila se a ano, opravdu tam stála. "Markétko..." nevěřícně zamumlala, zvedajíce se z vratké židle. Ohňovláska se na ní usmála a odpověděla jí: "Ano, motýlku můj, jsem to já. Překvapena?" Dívka jen přikývla a roztřeseným hlasem se jí zeptala: "P-proč? Proč jsi mne jen tak nechala? Proč jsi jen tak odešla? Beze slova? Bez ničeho? Beze mne?" Markétina tvář náhle zvážněla. "Promiň mi můj odchod, maličká. Musela jsem odejít. Já... řekněme, že jsem pro tebe nebezpečná." "Co to je za hloupost?" Vyhrkla okamžitě. "Vždyť já tě miluji, jak pro mne můžeš být nebezpečná? Udělám cokoliv, jen prosím, nenechávej mne samotnou!" Tato slova zrzavou dívku očividně zaskočila. Lehce sklopila hlavu, ovšem poté ji narovnala a odpověděla: "Mohu tě vzít se mnou, ale..." "Jaképak ale?" Skočila jí ihned do řeči, toužíc po jakékoliv šanci. "Ale již nevyjdeš ven těmito dveřmi," a ukázala na pozlacený vchod do podniku. "Budeš se mnou procházet nocí, zbytek světa tě zavrhne a už se nebudeš moci vrátit zpátky mezi ně. Radím ti, zapomeň na mne a odejdi! Zachraň se, dokud můžeš..." Pravila Markétka již skoro zoufale. Dívka na ni nejdříve nevěřícně hleděla, poté však vzdálenost k ní pár krůčky překonala, stiskla její hebkou dlaň a zašeptala: "Pokud půjdu se tebou, tak půjdu kamkoliv. Pokud budu se tebou, tak budu kýmkoliv. To Ty jsi pro mne to nejdůležitější, miláčku můj," a něžně ji políbila.