Andor.cz - Dračí doupě online

Tma. Staré hodiny tikají. Tik tak. Je noc. Ticho. Skoro. Nemůžu spát. Už hodinu a půl se převaluju na posteli kvůli té blbé mouše. Bzučí mi okolo hlavy, poletuje, noc co noc pořád dokola. Vstanu a rozsvítím? Má to vůbec cenu? Stejně tu mrchu nenajdu. Pokoušel jsem se o to snad tisíckrát. Nemám ani sílu vstát a podívat se, kolik je hodin. Zato mám kruhy pod očima jak pytle na hady. Bzzzzz. Oženu se a doufám, že ji při troše štěstí aspoň poslepu trefím. Na hřbetu ruky jsem žádný náraz neucítil. Tak zase nic. Tik tak.

Po půl hodině převalování a několika pokusech tu bestii trefit rozsvěcím. Bude to jako noc včera? A předtím? A dál? Kam až jen moje paměť sahá? Minutu mžourám, než si moje bolavé oteklé oči zvyknou. Koutkem oka registruju na druhé straně místnosti nějaký pohyb. Pomalu a co nejvíc nenápadně to jde se tam přesunu. Stará podlaha až nesnesitelně vrže. Nic. Moucha prostě zmizela. Ráno budu muset vystěhovat všechen nábytek, třeba mi to pomůže tu bestii najít. Otočím se a zamířím zpět do postele. Cítím, že ta postel je tak daleko a nohy mám tak slabé. Krok. Druhý. A třetí. Nakonec tam dojdu, plácnu sebou a jako bonus se praštím kolenem o dřevěný rám. Ostrá bolest mi projede celým tělem a zastaví se až v hlavě. Nemám ani sílu zařvat, tak jen potichu skučím, držím si to koleno a cítím slzy, jak mi stékají po tváři na polštář. Hodiny odbíjejí třetí hodinu ranní. Nebylo okolo půlnoci, když jsem rozsvítil? Ani nevím. Další převalování a bzučení až do rána.

Ráno vstanu, totálně vyčerpaný a přemýšlím, co dál. Nejprve do koupelny. Jdu tu dálku celou věčnost, z místnosti na chodbu, projít těch pár metrů a vejít do druhé místnosti mi přijde horší, než pokořit Mount Everest. Nakonec opravdu stanu přede dveřmi koupelny. Stisknu kliku a zatlačím. Dveře se se skřípotem pootevřou. Mount Everest je pokořen. Stoupnu si na ledové špinavé dlaždice, které snad ještě pamatují vyhynutí dinosaurů. Zrcadlu chybí asi třetina, jednou se rozbilo. Ale i tak vidím, co za trosku ze mě zbylo – jen kostra potažená šedivou kůží. Všude po těle mám nezdravé skvrny. Třeba už mě klamou oči. Provedu základní hygienu a vrátím se do pokoje s mouchou. Musím vyházet ty krámy, jinak mi z té mouchy totálně hrábne. Začnu hned, nejprve s lehčími věcmi. Ty vyhážu kam to jen jde, hlavně, když jsou pryč z místnosti. Pak začne problém s těmi většími, hodiny, stůl a skříň. Stojí mě strašné úsilí s tím jen pohnout, ale nakonec to odtlačím ke dveřím a dveřmi je protáhnu na chodbu. Postel? Taky musí pryč. Po další nekonečné hodině je konečně hotovo. Z lustru zbyla jen žárovka. V místnosti zůstanu jen já a moucha. Pro jistotu si tu nechám matraci a deku. Lehnu si a minuta za minutou okupují mojí trpělivost.

Večer pomalu přichází. Zhasínám světlo. Jako by ta bestie věděla, že musí počkat na tmu a pak začne svůj otravný nálet na moje nervy. Bzzzzzz! Už je tu zase. Jasně jí slyším nad mojí hlavou, dělá kolečka a osmičky. Bzzzz! Zzzzzzzz! Nevydržím to a oženu se. Opět nic. Zkusím rozsvítit. Rozhlížím se, zoufale tikám pohledem z jednoho koutu ke druhému. Ne, ta bestie si určitě najde škvíru v podlaze, nebo stropě, zaleze a čeká. Když zhasnu, začne bzučet znovu. Myšlenky se mi honí hlavou.

Jak dlouho jsem vlastně v téhle místnosti? Týden, měsíc nebo rok? Už ani nevím. Po prvních pár dnech se všechno začalo slévat v jednu nekonečnou, noční můru. Nejhorší je, že se z téhle můry člověk prostě nemůže vzbudit. Nespavost je holt pěkná sv*ně. Kvůli ní mě vyhodili z práce, tak jen vegetím tady v té místnosti a vedu věčný boj s jednou blbou mouchou. Navíc mě probudí sebemenší zvuk. Můžu usnout na pár minut a stačí jedna blbá moucha, vrznutí dveří, nebo projíždějící auto na ulici. Taky bych se moc nedivil, kdyby žádná moucha neexistovala a všechno se odehrávalo v mojí hlavě. Třeba mi jen OPRAVDU začalo přeskakovat a nějakým zvráceným způsobem si takhle se mnou hraje moje podvědomí. Usměju se nad tou spásnou myšlenkou. Říká se, že lidská mysl je nekonečná a pokud se v ní něco pokazí, tak to obvykle stojí za to. Nevím, kdo to řekl, ale rozhodně měl pravdu. Teď se ještě nabízí otázka, jak dlouho se dá přežít s nespavostí? Prý rok a štěstí má ten, kdo vydrží déle než rok a půl. No štěstí… Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Pak člověk usne a už se neprobudí. Kdybych se tak nebál bolesti, vezmu střep z toho rozbitého zrcadla v koupelně a skončím to sám. Pravda, vrtá mi to hlavou už nějakou dobu.

S těmito myšlenkami jsem zavřel oči a pomalu jsem usnul.

Vysvobození.