Andor.cz - Dračí doupě online

Cass zbystřil. Na člověka byl vysoký, opravdu vysoký. Když se narovnal, nechybělo mu ani deset centimetrů do dvou metrů, ale teď měl trup a dlouhý, silný ocas nataženy do téměř vodorovné polohy. Na pažích, krku a širokých zádech mu vystupovaly mocné provazce svalů prozrazujících skrytou sílu schopnou narovnat železný prut na zápěstí silný.
„Ani se nehni!“
Mnohem typičtější příslušník jejich rasy se přitiskl až k zemi. Tenkými slabými končetinami se chytil trsu suché trávy a přimhouřil velké oči zvyklé na šero. Nechápal, jak mohl Cass něco slyšet, protože jeho vlastní špičaté dlouhé uši nezachytily ani ten nejtišší zvuk, ale nepochyboval o něm. Světlo chladného měsíce ostře vykreslovalo všechny stíny a poskytovalo tak ideální skrýš jakémukoli útočníkovi.
„Jsou tady.“
Také jeho hlas byl mnohem hlubší, než bylo obvyklé, což mu dávalo velkou výhodu, když chtěl někomu něco sdělit a přitom zůstat téměř neslyšen.
„Jsou tady.“
Jeho hlas odezněl do ztracena. V jeho případě bylo zbytečné se přikrčovat, se svojí výškou stejně neměl šanci se schovat. Najednou naklonil hlavu na stranu a pečlivě se zaposlouchal. Pak otočil oči převázané černým šátkem směrem ke svému menšímu společníkovi.
Ten šátek byl jediný kus látky, kterou měli oba na sobě. Od narození byl slepý, ale nikdy se tím nedal omezit. Lepšího lovce a válečníka na starém kontinentu od Černých močálů až k Zakázanému Městu Mrtvých by kdokoli hledal marně. Zik se na něj tiše díval a čekal, až naznačí něco dalšího. Trochu ho znervózňovalo, že nevidí přesně, kam se dívá. Za celou dobu, co ho znal, Cass vždycky nosil tu černou látku přes oči a nikdy ji nesundával a on už si na to v podstatě zvyknul, ale stejně z toho nebyl nadšený.
„Neví o nás. Nejsou na lovu.“
Zik se znovu narovnal vedle skoro dvakrát tak vysokého Casse. Pokud černovlasý lovec řekl, že nic nehrozí, plně mu důvěřoval. Přes silnou čelist se mu sice táhla dlouhá jizva, ale ta už byla stará a novější k ní nepřibyly.
Cass se zamyslel. Bylo nutné, aby jeho společník nezpanikařil, a to by se rozhodně stalo, kdyby mu řekl, že netuší, co se vlastně kolem děje. Jediné, co věděl jistě, bylo, že to, co zaslechl, to, co vytušil, pro ně rozhodně nebylo dobré.
Poprvé za dlouhou dobu se spletl. To šustění se trochu podobalo šupinám táhnoucím se po kamenech, které předpokládal, ale do toho se míchal zvuk podobný spíš krokům. Nikdy před tím nic takového neslyšel a nedokázal k těm zvukům přiřadit žádného živočicha, kterého znal. Jediné, co mohl říct, bylo, že to nebyly kroky plížícího se tvora. Věděl, že se nachází nedaleko Zakázaného Města Mrtvých. O tomhle místě se vyprávěla spousta podivných příběhů, ale alespoň polovině z nich vůbec nevěřil a druhé polovině jen velmi málo. Teď byl ochotný alespoň některé z nich vzít na milost.
Podle zvuku kroků a způsobu našlapování neznámého tvora odhadoval, že by mohl být asi metr a půl vysoký, o něco těžší než on sám a pohybující se nejspíše vzpřímeně. Kdyby musel hádat, řekl by, že je to člověk, ale takhle se žádný nepohyboval. Na váhu, kterou odhadoval, se tvor pohyboval moc hbitě a lehce a chybělo charakteristické hvízdání vzduchu rozráženého krátkými pohyby dlouhého ocasu.
Zůstal ještě chvíli úplně bez hnutí, i když pochyboval, že by ho ten tvor mohl zaslechnout, a pak se otočil přesně na opačnou stranu. Bylo mu už dvaadvacet let a toho věku se nedožil tím, že by strkal nos do všeho bez rozmyslu. Nejdříve si chtěl lépe projít terén, než se vydá na lov.
Lehce našlapujíc dávno naučenými automatickými kroky, rychle zkracoval poměrně velkou vzdálenost k nejbližšímu úkrytu. Špičky dlouhých uší se mu téměř neznatelně chvěly, jak se snažil zaslechnout i ten nejslabší šelest, a mezitím v klidu uvažoval.
Věděl, že se říkalo, že za hranicí bezpečného území žije nějaký zvláštní druh lidí, ale nikdy se nesetkal s nikým, kdo by je třeba jen zahlédl. Příběhy také vyprávěly o tom, že jejich rasa se mnohem víc podobá jejich společným předkům, kteří se nějakou strašlivou nehodou málem vyhubili a jejichž rod se po několika staletích vývoje rozdělil do nejméně dvou naprosto izolovaných větví. Měli to být strašliví, nelítostní a krvežízniví lovci s neuvěřitelnou silou, ale když to vzal objektivně, tak neuvěřitelnou silou vládl i on sám a lovec byl také dobrý.
Po hodině jednotvárné chůze konečně dorazili na místo. Byla to nějaká zřícená stavba s vchodem do zatopeného sklepa. Cass neváhal a jediným plavným pohybem zmizel pod hladinou. Trochu se otřásl odporem, když první doušek zatuchlé vody prošel jeho žábrami po stranách krku. Za sebou uslyšel lehké šplouchnutí, jak ho jeho společník následoval. Sám pro sebe se zašklebil a vyrazil směrem dolů, kde tušil neproniknutelnou temnotu. Když konečně narazil až na blátem zanesenou podlahu starého sklepa, našel si kus zborceného stropu a propletl se do sutin, aby ho nikdo nemohl překvapit ve spánku. Nechtěl nic riskovat, i když ho normálně budil i vítr v trávě.
Pomalu se propadl do neklidného snu, ve kterém ho pronásledovaly zvláštně znetvořené postavy a s maniakálními škleby se po něm sápaly.
Bylo už pozdě odpoledne, když Cass s drobným trhnutím hlavou procitl. Cítil se osvěžený a znovu plný síly a sebejistoty. Úplně potichu se vynořil nad hladinu a vylezl do světla k západu se klonícího slunce. Lehkým klusem se vydal po svých včerejších stopách zpátky. Věděl, že jeho společník nevyleze dřív, než slunce bezpečně zapadne, a doufal, že s neznámými tvory to bude podobné.
Za pár minut se dostal až na místo, kde se minulého dne byli nuceni otočit a začal postupovat mnohem opatrněji. Byl si dobře vědom toho, že ani jeho obrovská síla, ani hadí mrštnost by mu nepomohly, kdyby tu na něj někdo bez pohnutí čekal. Mohl sice zaslechnout jeho dech, ale vál lehký větřík a tak se na to nemohl spoléhat. Pomalu, krok za krokem napjatě postupoval, v každém dalším okamžiku připraven otočit se a utéct, nebo bojovat o svůj život.
Narazil na osamělý kámen a už ho chtěl bez povšimnutí obejít, když jeho citlivé prsty přejely po zvláštní rýze. Normálně by se tím nezabýval, ale tahle byla úplně hladká a dokonale rovná. Zaujatě zkoumal obrazec vyrytý do kamene a najednou litoval toho, že nepočkal na Zika. Ten by mu alespoň mohl říct, co na tom kameni vlastně je, nebo jak to vypadá. Tiše zaklel a postupoval dál směrem, kde věděl, že jsou ohromné, polorozpadlé budovy, Město Mrtvých. Kdysi musely být tak vysoké, že se dotýkaly nebes, ale dnes z nich už zbývaly jen téměř rozpadlé ruiny.
Najednou jeho uši zachytily šelest několik metrů za ním. Okamžitě se zastavil, otočil hlavu dozadu a pozorně se zaposlouchal, jestli se neozve něco dalšího. Po půl minutě ticha sám sobě vynadal. Jak mohl čekat, že tu bude úplné ticho, nikde nebylo. Zvířata určitě nedodržují zbytečné imaginární hranice, které lidem vytvořily jejich obavy z neznámého. Nejspíš jen nějaká ještěrka přeběhla suchou travou a on se hned vyplaší jako právě narozené mládě.
Znovu se otočil a pokračoval k hranicím Města. Nervy měl napnuté k prasknutí, jak se snažil zůstat co nejtišší, a zároveň co nejrychleji pokračovat. V duchu si procházel každý detail z toho, co mu Zik včera vyprávěl. Za pár minut se znovu ozvalo tiché zašustění, tentokrát z obou stran. Cass ztuhl, ale znovu se nezastavil. Dál opatrně našlapoval a jediné, co mohlo prozradit jeho napětí, byl pevně natažený ocas, který se vždy jindy jemně míhal z jedné strany na druhou.
Šustění se najednou ozvalo i zezadu a Cassovi nezbylo, než zkonstatovat, že má velké problémy. Opatrně se pokusil vrátit širokým obloukem zpět, ale jakmile odbočil z přímého směru, šustění na té straně zesílilo a donutilo ho znovu vykročit přímo vpřed. Pomalu začal zrychlovat, ale stejně nemohl běžet moc rychle, protože neznal terén před sebou. Radši se znovu zastavil a začal prudce potřásat hlavou, aby si co nejrychleji uvolnil ztuhlé svaly na šíji a ramenou a mohl okamžitě reagovat, jak bude třeba.
Snažil se uklidnit si myšlenky a spočítat neznámé bytosti pohybující se kolem něj. Slyšel, jak se kruh uzavřel a začal se pomalu stahovat k němu. Byl si jist, že jsou to stejné bytosti jako předtím. Konečně si byl jist, že skutečně chodí po dvou a přes jejich výšku kolem půl druhého metru mají asi pětasedmdesát kilo, což jeho vlastní váhu o nějakých deset kilo převyšovalo. Nepotěšilo ho to.
Ostré křupnutí větvičky napravo ho na poslední chvíli varovalo a on hbitě vyskočil vysoko do vzduchu. Uslyšel, jak něco ostrého pod ním protnulo vzduch. Mrštně dopadl na pokrčené nohy, až se jeho mocné svaly zavlnily, jak se snažily udržet úplnou stabilitu a jednou rukou si ještě pro jistotu rovnováhu přizajistil. Hned v příštím okamžiku se vrhl dopředu. Okamžitě narazil do nejspíše humanoidního těla, ale s jistými odchylkami. Tvor měl daleko robustnější a mnohem méně atletickou postavu než příslušníci Cassova druhu, ale rozhodně nebyl tlustý. Také stál zcela vzpřímeně, což nikdo z lidí nedokázal kvůli silnému ocasu.
Cítil, jak se napjaly mohutné svaly, aby udržely náraz jeho váhy, ale se stejným výsledkem se mohly pokoušet zastavit lavinu. S jistotou se na okamžik zastavil na hrudi neznámého tvora a silným ocasem balancoval, aby nespadl. Napřáhl se a udeřil pěstí do míst, kde předpokládal rameno. Tou rukou mohl beztrestně praštit třeba do skály, protože si do ní nechal zapustit dlouhé kovové hroty. Moc lidí to neriskovalo, protože při nejmenší chybě při složité operaci jste mohli snadno přijít o vládu nad rukou, na druhou stranu odměnou byly kosti zpevněné dokonalou slitinou, ne zcela nepodobnou vzácné oceli. Ozvalo se nechutné praskání a on cítil, jak se mu pod pěstí drtí kosti. Najednou se ozval strašlivý výkřik bolesti, posazený až nepřirozeně vysoko. Cass seskočil z kroutícího se těla a rozběhl se směrem, odkud doufal, že přišel.
V příštím okamžiku o něco zakopl a dopadl na dávno opracovaný kámen přímo před sebou. Vyrazil si dech a sedřel si kus kůže, ale znovu se rychle postavil. V tu chvíli se kolem něj ale už znovu ozývalo, teď už ničím nemaskované, šustění trávy a těžké kroky. Bez sebemenšího varování se na něj ze všech stran sesypaly postavy zahalené v nějaké lehké látce. Předtím si toho nevšiml, ale teď, jak se mu jejich volné hávy omotávaly kolem končetin a ztěžovaly mu pohyb, musel uznat, že je to dost nepříjemné.
Podle sluchu se na poslední chvíli vyhýbal ranám, ale stejně měl brzy celý trup zasypaný drobnými odřeninami a podlitinami. Pokud to mohl posoudit, ještě stále neměl nic zlomeného, ale byla to jen otázka času. Pokaždé, když udeřil, ucítil praskání kostí a byl si jist, že nejméně tři útočníky zasáhl smrtelně. Přes jeho snahu se však početní převaha začala pomalu projevovat. V jedné chvíli se vzpřímil, aby dostal hlavu vysoko nad nepřátele a unikl tak ostrým pěstem, ale v příští vteřině ucítil ostrou bolest na spánku, jak ho zasáhlo něco těžkého do hlavy. Cítil, jak se propadl do bezvědomí a poslední, co si matně uvědomoval, byl náraz jeho těla na tvrdou zem.

Cass se začal pomalu probírat z bezvědomí. Jeho zmatené myšlenky začínaly pomalu ale s rozčilující intenzitou kroužit kolem tupé pulzující bolesti v jeho levém spánku. Měl velmi nepříjemný pocit, že má v hlavě hluboko zaseknutou sekeru střední velikosti. Potichu, téměř na okraji jeho vlastní slyšitelnosti, zasténal a pokoušel se přijít na to, co ho mohlo dostat do takového stavu. Pokud to byla kocovina, tak to byla ta největší jakou za celý svůj život měl a pořádně si to vyřídí s tím, kdo ho takhle zřídil. Něco mu ale říkalo, že to není z alkoholu, a přes pulzující bolest se mu pomalu začínaly vracet vzpomínky na snad včerejší den.

Swelis se díval na bezvědomého tvora. Přišel je opravdu draho. Tři z jeho skupiny zemřeli už při potyčce, další dva během čtyřiadvaceti hodin podlehli svým zraněním a byl si téměř jist, že alespoň další tři nepřežijí zpáteční cestu. Když se dozvěděl, že při téhle akci umřelo už pět lidí, měl takový vztek, že tvora málem rovnou zabil. Pak se však vzpamatoval a radši se dal do zkoumání alespoň do té míry, do jaké mu to umožňovaly improvizované podmínky při jednotlivých zastávkách.
Swelis byl nezpochybnitelný vůdce celé skupiny. Měl metr sedmdesát a vyššího člověka, než byl sám, do téhle chvíle nepotkal. V jeho pažích se skrývala, na příslušníka pomalu degenerující rasy, poměrně velká síla. Také byl jeden z mála, kteří měli původní gen tmavě hnědých očí, do kterých mu padaly prameny oříškových vlasů, které nosil většinou svázané vzadu do jakéhosi ohonu, ale teď je měl rozpuštěné a volně mu splývaly podél šíje až do poloviny lopatek. Když si něco vzal do hlavy, šel za tím stůj co stůj se zvláštním leskem v očích a teď měl dokonce dokonalý objekt zkoumání, i když uvažoval o tom, že i pitva by mu toho řekla hodně.
Nejvíc času věnoval jeho pravé ruce. Nejdřív se mu na ní nezdálo nic divného, ale pak si všiml tenkých dlouhých jizev od špiček prstů až k lokti. Předtím si myslel, že si ten tvor zarazil hřeby do ruky, ale pak si uvědomil, že je to něco mnohem složitějšího. Před dvěma dny viděl, jak ten tvor bojuje. Kdyby provedl něco tak primitivního, nikdy by nemohl takhle hýbat rukou, byl by z něho mrzák, ale do toho měl daleko.
Už to byly dva dny a záhadný tvor se ani nepohnul. Nebyl pro ně problém ho nést. Přestože byl o hodně vyšší než oni, byl mnohem lehčí, ale Swelis by ho daleko raději viděl klopýtat v prachu. Alespoň něco, co by mohlo zmírnit jeho vztek. A navíc ani nedostali to, po čem toužil. Jeho skutečným cílem nebyl tenhle tvor, ale jeho mnohem menší společník. To toho chtěl získat hned, jak ho první den zahlédl dalekohledem, ale ještě než stačil vydat pokyny, něco je prozradilo. Docela by ho zajímalo, čeho si mohlo to zvíře všimnout, když byli tak daleko, ale najednou se zjevně na jeho pokyn zastavili a pak jim zmizeli kdesi u nějakých zřícenin. Celé dopoledne prohledávali okolí toho domu, ale nic nenašli a tak se zase stáhli zpět k troskám města. Konečně viděl, proč nic nenašli. Sice si všiml zatopeného sklepa, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že tvor bude mít po obou stranách krku tři evidentně funkční žaberní štěrbiny. Zajímalo by ho, co ještě skrývá.

Cassovy myšlenky se pracně probojovaly kolem pulzující bolesti v hlavě a okamžitě narazily na ostrou bolest v žebrech, která mu prozradila, že má alespoň jedno z nich zlomené. Další přívaly bolesti mu drásaly nervová zakončení širokých ramen. Tahle bolest byla asi nejhorší, protože ji stále znova a znova rozněcovaly tvrdé nárazy v rytmu kroků, které slyšel kolem sebe. Byl strašlivě unavený a cítil, jak se i přes bolest propadá do temných hlubin spánku.

Swelis si začínal dělat starosti. Už to bylo téměř pět dní a ten tvor se za celou dobu ani nepohnul. Z častých prohlídek věděl, že ještě stále mělce dýchá a srdce mu pravidelně buší, ale to byly všechny známky života, které vykazoval. Jednou se mu zdálo, že se dech na chvíli prohloubil a srdce zrychlilo svoji činnost, ale během několika minut to bylo zase pryč. Už kolikrát se pokoušel přijít na to, proč se tvor ještě nevzbudil, ale kromě dvou zlomených žeber a několika tmavých, rozsáhlých podlitin a pohmožděnin nic nenašel.
Dva ze tří zraněných z jeho skupiny, u kterých předpokládal, že brzy zemřou, už skutečně vzdali svůj boj, ale třetí vypadal, že by se mohl uzdravit. Bylo dost znepokojující, že i když zranění třetího byly rozhodně daleko rozsáhlejší a vážnější, než zranění jejich vězně, už byl tři dny při vědomí.
Swelis zvedl ruku a celá skupina se zastavila. Čtyři vybraní jedinci složili na zem nehybné tělo a odkráčeli o kus dál do stínu. Nijak se nenamáhali pokládat ho zvlášť jemně a nechali ho ležet v prachu tak, jak ho shodili ze svých ramen. Vůdce skupiny pomalu došel k nereagujícímu tvorovi a úplně tiše si sedl vedle něj. Znovu, spíše ze zvyku, než že by čekal, že se něco změnilo, zkusil jeho životní funkce a na chvíli upadl do zamyšleného mlčení, než si uvědomil, že srdce bije rychleji než za posledních několik dnů. Opatrně, co nejtišeji, se postavil a o několik kroků ustoupil. Obezřetně se na tvora zadíval a přejel ho pohledem od hlavy po špičku ocasu. Pak si toho všimnul. Konec dlouhého ocasu se téměř neznatelně míhal sem a tam.

Cass se znovu probudil. Už se cítil mnohem silnější, než když poprvé a podruhé nabyl vědomí, ale stejně si dával záležet na tom, aby se ani nehnul. Pravidelné nárazy mu stále způsobovaly utrpení, ale za svůj život se už naučil snášet bolest poměrně dobře. Pokud to mohl posoudit, tak se asi po pěti minutách zastavili a on na chvíli ucítil volný pád a pak tvrdě dopadl do prachu. Tělo mu zaplavila bolest ze zlomených žeber, ale přesto se mu podařilo zůstat zcela nehybný. Po chvilce se k němu přiblížily tiché kroky a on slyšel, jak si k němu někdo pomalu přisedl. Tak, aby nebylo nic vidět, se připravil zaútočit.
Ucítil pátrající ruku toho tvora vedle sebe. Zřejmě kontroloval jeho tep a nejspíš i dech a tak se snažil zůstat úplně v klidu. Po pár vteřinách uslyšel, jak se neznámý zvedá a o pár kroků ustupuje. Byl si téměř jist, že uslyšel, jak se mu zrychlil dech a ve chvíli, kdy uslyšel několikanásobné spěšné kroky, přestal cokoli předstírat a vyšvihl se na nohy. Rychlostí blesku se vrhl dopředu a chystal se srazit k zemi tvora, který si dovolil na něj šáhnout, ale, dříve než se mohl vůbec napřáhnout, zasáhla ho tvrdá pěst do boku.
Cass si nedokázal pomoci a krátce vyjekl ostrou nečekanou bolestí. Pak vztekle zavrčel, ale v tu chvíli dopadla na jeho zlomená žebra druhá rána, tentokrát mnohem lépe zamířená a on se v křečích odporoučel do prachu. Cílená bolest mu neumožňovala na cokoli myslet, nebo si všímat svého okolí.

Swelis se otřásl. Během těch pár dní od bitvy už stačil zapomenout, jak je silný a rychlý. Se zájmem se díval na nyní už spoutaného tvora. Zdálo se, že bolest, která ho chvilkově paralyzovala už alespoň zčásti odezněla a vypadalo to, že tvor bedlivě poslouchá, co se kolem něj děje. Znovu si k němu přisedl a doufal, že ho provazy udrží. Pozorně se na něj díval a pak potichu promluvil. Nebyl si úplně jistý, že mu tvor bude rozumět, ale jednou se to zkusit muselo, tak proč ne zrovna teď.
„Jestli to zkusíš ještě jednou, bude tě to opravdu hodně mrzet. Rozumíš mi?“
Chvíli se zdálo, že tvor buďto neslyšel, nebo nerozuměl, ale pak pomalu a opatrně přikývl. Zjevně si dával pozor, aby neudělal jakýkoli pohyb navíc a rychleji, než bylo nezbytně nutné. Celým svým tělem, od špiček uší až po konec ocasu, se snažil vyjadřovat naprosto nevinné úmysly.
„Umíš mluvit?“
Odpovědí mu bylo nevrlé pokývání hlavou a rozladěné zavrčení. Swelis se znovu lehce otřásl. Ten tvor mu dával tak strašně svrchu najevo pohrdání a přitom neudělal nic, co by Swelisovi dovolilo ho jakkoli ztrestat, že ho to začínalo poměrně dost deptat. Nikdy mu nedělalo žádné zvláštní potíže krutě týrat bezmocné zajatce, ale na tomhle tvorovi bylo něco co jasně říkalo, že pokud by něco takového udělal jemu, do smrti by se nezbavil výčitek svědomí a bylo strašně snadné těmhle pocitům bezvýhradně věřit.

Cass se dusil vzteky. Ti tvorové se ho opovážili spoutat a sahat na něj a teď na něj ještě ke všemu mluvili. Slyšel nejistotu v hlase svého věznitele a tak se s mírným uspokojením dal do hry, kterou už dlouho nehrál. Spočívala v tom, totálně dostat pod kontrolu soupeřovy pocity. Cassovi nikdy moc nešla a většinou to byl on, kdo se cítil mizerně, ale pokud to tvor před ním nikdy nehrál, měl opravdu jen mizivou šanci, že by mohl tentokrát prohrát. Vtip byl samozřejmě v tom, vyvolávat krátkodobé emise myšlenek, ne nepodobné telepatii, ale na mnohem nižší úrovni. Škodolibě sledoval jak se nejistota v cizincově hlase stále dál prohlubuje.
Najednou se však jeho věznitel otřásl a Cassův vliv naráz zmizel. Ten tvor musel mít nepochybně velmi silnou osobnost, pokud se dokázal skoro úplně vymanit z jeho vůle a při tom nemít žádné telepatické schopnosti. Ucítil, jak ho někdo hrubě vytáhl na nohy a donutil ho jít asi uprostřed zástupu nějakých dvaceti tvorů. S nelibostí pozoroval, že se ani trochu nesnaží vybírat rovnou cestu a tak každou chvíli o něco klopýtl a dvakrát dokonce ztratil rovnováhu natolik, že spadl a protože měl ruce svázané za zády, narazil si znovu zlomená žebra a o nějaký kámen si rozrazil kůži na čelisti až na kost.
Když se to stalo potřetí a někdo ho znovu hrubě vytáhl na nohy, nenávistně zavrčel, až všem kolem ztuhla krev v žilách. Cíleně napjal mohutné svaly a s vyceněnými zuby se mu podařilo přervat provazy, které mu svazovaly ruce. Na zápěstích se mu objevily krvavé šrámy, ale byl znovu volný. Znovu hrozivě zavrčel a použil svou vypracovanou loveckou techniku na ochromení myslí všech okolo.
Přes jeho věznitele se přehnala vlna naprosté neschopnosti cokoli udělat a s letargií pozorovali, jak jejich vězeň strhl dva z jejich skupiny k zemi a jen tak, holýma rukama jim zlomil vaz.