Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo krásné letní odpoledne ve Španělsku, v Malaze. Bylo příjemné teplo, tak akorát do bazénu, ale rozhodně to nebyly žádné přehnané vedra, která v tomhle období zejména Španělsko a Malagu postihují. Sarah vyšla z domu se souhlasem rodičů. A ne proto, že by byla malá holčička, ale hlavně proto, že v posledních dnech se jí moc nedařilo. A vlastně, byla to ona, kdo to zapříčinil. Či spíše srdce? Nešla však na koupaliště, jako pár jejich kámošek, ale na pláž. Milovala procházky na pláži, ale dnes ji na pláž přivedly jinačí důvody.

Pomalým šouravým krokem šla po pláži. Nohy, bezmyšlenkovitě šly dál a dál dopředu, aniž by věděly, kam jdou. Její myšlenky se hromadily stejně jako vždycky. A teď, obzvlášť po tom incidentu. Vše to začalo velice zajímavě, a přitažlivě. Zamilovala se, stejně jako ostatní většina dívek v pubertě, naivně a slepě do kluků, kteří o ně nestáli, ale tomuhle kontaktu a vztahu se nevyhýbali. Zamilovala se do Michela, třídního idola všech dívek, stejně jako každá jiná. Jenomže Michel si vybral ji, nepříliš oblíbenou špatně se učícími se žáky, a taky později svými kamarádkami, které jí záviděly Michela. Ale jako vždycky zůstávaly chladné a dělaly, jaké jsou to obrovské kamarádky. Rodiče jí zrovna Michela vymlouvali, protože věděli, kdo to je. Namyšlenec s nadutou peněženkou, hezkou svalnatou postavou, nepříliš inteligentní, co se týče učení. Jediné, co ho zajímalo, byl chlast, přátelé, párty a holky. To bylo vše a ona to věděla, i její rodiče. Jenomže ona to nechtěla vidět, zidealizovala si ho do svých vlastních představ, aby vyhovoval jí, a udělala si z něj někoho, kdo už proti podstatě lidskosti být nemohl. Jenomže tenkrát si to nechtěla připustit. A aby se ještě víc přiblížila jeho představě nové a natrvalo přítelkyně, z pilné, a chytré žačky se stala pětkařka. Stal se z ní někdo, kdo pohrdal vším a všemi, kromě jedné osoby. Chodila na párty a večírky, aniž by o tom její rodiče věděli. Urážela je a dělala si, co chtěla. Všechno tohle ona věděla, a teď, po měsíci, si to plně uvědomovala a duševně se bičovala. A díky tomu všemu jí rodiče přestali věřit, poslouchat ji a pomáhat ji. A za nějakou dobu dala Michelovi kopačky. Což jí všechny její ''kámošky'' velice hezky, a pečlivě vyčetly. Daly si opravdu záležet.

'Proč? Proč jsem byla tak blbá, proč jsem tohle všechno udělala? Všechno je v háji. Všechno jsem pohřbila. Můj život je v háji, mí rodiče mi už nevěří, mám jenom posledních pár přátel, učitelé mě nesnáší a ostatní vlastně taky. Proč jsem tohle všechno udělala? Proč je láska tak slepá, blbá? Je naprosto k ničemu! V ničem mi nepomůže, ublíží mi ale jak duševně, tak fyzicky. Všechno jsem zabila a jsem teď mrtvola. Mrtvola s životem, který mi ale už je cizí.'

Aniž si to uvědomila, ztratila se z dohledu. Dostala se už i tam, kde nikdy dřív nebyla, a místo toho, aby pozorovala, kde je, dále pokračovala. Slunce se však zatáhlo. Soucítilo s dívkou, která udělala blbost, a díky tomu se dostala tam, kde je. Obloha se čím dál víc zatahovala a teplo mizelo. A dívka šla dál a dál naprosto tupě a ničeho si nevšímala. Cítila však, že se něco děje. Nitky osudu se sbíhaly na tohle místo. Věděla, že se něco stane, cítila velice podivný pocit. Na chvíli přestala vnímat své myšlenky, a zahleděla se na své okolí. Tam, kde byla, to bylo naprosto jinačí, než jak to znala. Vypadalo to, jakoby to byl úplně jinačí ostrov, jinačí místo. Stromy zde rostly naprosto odlišné, keře byly jak z Afriky a písek byl taky jiný, na dotyk příliš nepříjemný. Vše působilo dojmem, jako by to tu ovládala smrt. Vzduchem bylo cítit zápach síry, ale i neživota. Zatuchlý vzduch, podivné šplouchání vody, které bylo slyšet úplně jinak než normálně. Z moře vyskočil delfín, zcela nečekaně, takže se Sarah lekla. Koukl na ní očima smrti, tak nějak cize, nepřátelsky, jako by jí sděloval, že tady nemá co dělat. Mezi tím však přituhlo. Pokud byste sledovali teploměr, všimli byste si, že rtuť v něm klesá dolů, jako by ji někdo odpouštěl do kalíšku. I to ona pocítila a věděla, že teď je čas odejít. Odejít, utíkat, utíkat tak rychle, jak ona mohla, a odejít odsud. Něco se jí nepozdávalo, něco ji zde vadilo a poněkud strašilo. Otočila se, ale v tom strnula. Mrazivý pocit se jí rozlil po těle, a ona si uvědomila, že tohle dělat neměla. Jak se otočila, okolo ní zavibroval vzduch. Přímo před jejíma očima se pomalým ladným pohybem snášela vločka. A byl to právě ten pohyb, který ji děsil. Vločka jí dopadla přesně na špičku nosu, a roztála. Vítr ukazoval svojí sílu a nepřestával. Každičkým okamžikem zesiloval, bušil čím dál víc, a ona věděla, že jen tak bušit nepřestane. Podívala se na nebe, šedé nebe, ze kterého se sypaly sněhové vločky. A co bylo s podivem, padaly naprosto pomalu, jako by se jich nedotkl ani závan větru. Rozhlédla se ještě jednou kolem sebe. Nikdo nikde nebyl, stromy se pod větrem prohýbaly, keře se lámaly. Nikdo, nikdo tu nebyl, aby sledoval, jak umře. V tom ji píchlo u srdce. To je ono! To je přesně ono!

'To je přesně ono... Takhle jsem to chtěla, takhle jsem to chtěla...' opakovala si v duchu dívka, která pomalu začala chápat, co se děje. Vločky se snášely dál a dál, tentokrát ale obrovskou rychlostí. Ne pod poryvem větru, ale samy od sebe. Uvědomila si, že všechno, co se teď děje, už někde zažila, někde viděla. Teploměry teď ukazovaly -10°C, ale to ona nevěděla. Tušila, vybavovala si z paměti, že tohle už někde viděla, někde zažila, nebo to byl pouhý výplod fantazie? Koukla se za sebe, tam, kam chtěla jít. Ještě dál...Tam teď stály stromy, tam teď byl vítr nejsilnější. Tvořil spirálu, s ní uprostřed, a po jeho okrajích hrál svůj orchestr. Stále hleděla okolo sebe...


,,Co se stalo? Kde je má dcera? Okamžitě mi řekněte, kde je moje dcera!''
Matka dcery koukla na policistu a dlouhými kroky si to k němu rázovala.
,,Klid, paní, prosím vás. Zatím ani my nevíme, kde je. Jak jistě víte, teplota a počasí se velice zhoršily. Na pobřeží a v blízkosti pláží teď zuří sněhová vánice, kterou jsme tu nikdy ani v tomto období neviděli. Žádali jsme meteorology o pomoc, ti nám však řekli, že o tomhle nevěděli. Nikdo teď neví, jestli ta vánice rychle odejde, nebo tu bude ještě dlouho, a také nikdo neví, jestli je vaše dcera ve vánici. Proto jsem přišel, abych Vám mohl položit pár otázek, a podle nich bychom mohli zjistit, kde je vaše dcera...''
,,Já vám říkám, že na vaši předpověď z vysoka kašlu... Má dcera je venku, možná právě v té vánici, a Vy mě tu chcete obtěžovat a klást otázky? Zmizte, a běžte ji okamžitě hledat!''
Zuřila jako vichřice. Co chvíli její manžel se modlil, aby na policistu neskočila. A i on věděl, že tahle ženská bude pěkný oříšek...


Vítr silně vál, vločky padaly smrtelnou rychlostí, a ona stála a koukala. Ani jí nebyla zima či spíše, necítila ji, srdce jí bušilo jak o závod, a krev jí kolovala v žilách taky pěknou rychlostí.
,Teď, nebo nikdy!'
Rozběhla se směrem, z kama přišla. Stromy při jejím prvním kroku výhružně zavrzaly, čímž daly najevo, že jen tak lehce ji nepustí. Běžela dál, kolem stromů, přes jejich kořeny, vyhýbala se napřaženým větvím. Během běhu si všímala, že korunami stromů neprochází žádné světlo, že je jí v patách vítr a vločky, které byly jako samonaváděcí rakety zaměřené na ní. Snažila se jít neustále po směru, odkud přišla, ale stromy, tma, a vůbec nedohlédnutelnost do dálky způsobovaly, že si začala všímat, že asi běží špatně. A pak, v jednom okamžiku, zakopla o vystouplý kořen stromu, který tam ještě před chvílí nebyl, nebo snad nebyl vidět?
Ležela na zemi, a věděla, že její čas se krátí. Příroda šla proti ní, a ona to nemohla odvrátit, nebo spíše nevěděla jak. Stále si však uvědomovala, že tohle už někde viděla. Někde v její nejzapadlejší části mozku ty obrazy byly. Byly tam, ona věděla, že tam jsou, a viděla všechny, co se jí už stačily přihodit. Zbýval však poslední, dosud skryt před jejím zrakem, jehož vyobrazení znamenalo pouze jedno... Smrt.
Koukla na strom a zděsila se. Strom se nakláněl, všechny stromy se nakláněly, a poryvem větru to rozhodně nebylo. Ten, o jehož kořen zakopla, se teď skláněl čím dál víc. Víc už však neviděla. Poslední obraz v jejím mozku se otevřel. Uvědomila si, že vůbec nezapadá do toho, co se zde děje. Byla na něm nakreslená dívka, ležící na pláži, a kolem ní hromada lidí. Policisté, její rodiče, lékaři. Před očima se jí udělalo temno, a víc už neviděla. Hlava jí klesla na zem, a zůstala na dlouho dobu na svém místě. Dívka ještě předtím, než ztratila ponětí o čase a prostoru, mrkla...


"Sáro, ne!"
Matka letěla za ní, ale jeden policista ji zastavil. Sára ležela na písku přibližně sto metrů od břehu. Kolem ní bylo byla malá pokrývka sněhu. Obloha byla zatažená, a bylo až příliš velké vedro. Něco, co nikdo nikdy neviděl.
Kolem dívky se seběhlo mnoho záchranářů, pomoci jí však už nemohli. Byla více jak půl hodiny mrtvá, což bylo ještě s jednou věcí jediné, co dokázali lékaři zjistit. Matka i otec se snažili k dceři prodrat, ale policisté je stále drželi. Dlouho je však zadržet nedokázali. Sářině matce i otci se podařilo vytrhnout z držení a vyrazili rovnou k dceři. Záchranáři si zrovna balili svá fidlátka.
"Co je s mojí dcerou, proč nic neděláte? Proč tu stojíte jak solné sloupy, a jenom přihlížíte?"
Její matka zuřila jako saň, v ovzduší bylo cítit napětí, hněv a zuřivost. Lékaři začali zděšeně před ženou couvat, a snažili se jí vysvětlit, že už není koho zachraňovat, ona si ale nedala říct. A pak vzduch pročísl blesk. Otec Sáry doslova skočil na jednoho lékaře, srazil ho na zem a dal mu pěstí do nosu. Policisté vyjeveně začali utíkat směrem k nim, naštěstí otce i matku brzy opanoval smutek. Vrhli se k dceři, a začali se modlit a volat ji.
"Je mi to líto, ale už je značnou chvíli mrtvá. Když jsme přijeli, nedalo se nic dělat. Pravděpodobně dostala mrtvici."
Její rodiče plakali, a nemohli se s tou zprávou smířit.

O týden později.

"Co je to za deníček?"
Zeptal se jeden z policistů matky mrtvé dcery.
"Byl to její deníček, psala si do něj všechno možné. Dostala ho jako malá, na Vánoce, když se naučila psát."
Policista kývl na souhlas, a otevřel deníček. Prohlížel si různé zápisy, fotky, a různé kresby. Skoro na konci deníčku byl poslední zápis. Bylo to měsíc před její smrtí.
,Milý deníčku, je mi zle! Jsem blbá, všemi opuštěná kráva, která si nezaslouží nic víc, než smrt. Jak ráda bych zemřela na pláži, daleko od ostatních, sama v přírodě, neviděna nikým. Moc dobře víš, co se mi stalo. Je mi to líto, ale vzít to zpět už nejde. Teď musím jenom zemřít...'
Policista přivřel knížku, a odhalil svůj objev.
"V tom deníčku je napsané, že si přála umřít. Že jí je život cizí, že nemá proč žít. Podivuhodné bylo, že napsala, že kde, aby umřela na pláži. Nevíte proč?"
"Pláž měla odjakživa ráda. Bylo to místo, kam se ráda schovávala, a když měla zlou náladu, šla se tam vybrečet. Bylo to místo, kde poslední dobou velice často trávila svůj čas."
Matka při těch slovech začala znovu brečet. Nedbala na to, zda jí někdo vidí či je to směšné, bylo jí jedno, co si o tom kdo myslí. Znovu dala najevo, co všechno i přes poslední dny cítila k dceři. V tom policista znovu otevřel deníček. Zalapal po dechu, vykulil oči, a několikrát si přečetl poslední větu:
,Nechť mě pozřou všichni démoni, jen ať zemřu! Sama jsem Smrt, zavraždila jsem své city, i city jiných, jsem zmije, jež ublížila. Nechť se můj jed obrátí proti mně samotné! Ty, kdož čteš tyto řádky, a soucítíš nade mnou, rychle zavři deníček, nebo zhyň mojí pýchou!