Andor.cz - Dračí doupě online

Mito se opřel o chladné a hrubé zdivo. Odhodil na zem bavlněný šátek, který měl uvázaný kolem krku a při běhu mu celkem vadil. Bylo jich šest. Kapitán a pět dalších čaromečů, kdo mu šli po krku, a teď ho mají, kde chtěli. Ve slepé uličce, odkud není úniku. Vykoukl zpoza rohu a viděl, jak se k němu sebejistým krokem blíží. Pět postav v tradičních úborech lovců mágů - kazajka, kalhoty, boty z černé kůže a červená halena, jejíž rukávy byly jediné, co z ní bylo vidět. Jejich kapitán měl ještě ocelovou otevřenou helmu zdobenou rytinami. Každý z nich měl na krku malý přívěšek s různě barevnými krystaly.
Cestu jim zahradil zbídačený toulavý pes, který se rozhodl bránit své „teritorium“ a Mita zřejmě nepovažoval za adekvátní hrozbu. Vrčící a s vyceněnými zuby stanul těsně před kapitánem čaromečů, který ho, se značným znechucením ve tváři, vší silou odkopl stranou se slovy:
„Táhni, ty zavšivená bestie.“
Pes bolestně vyjekl a udělal pár kotrmelců k hromadě odpadků, kde zůstal nehybně ležet s tichým kňučením. Kapitán pak udělal pár kroků blíže k úkrytu Mita.
„No,“ pronesl uznale, „řekl bych, že tohle je konečná. Nemáš kam dál utéct.“
Kdo však je tento záhadný cizinec? Mito je uprchlík. Přišel ze země za Hradbou světa zvané Catharia. Je sužována válkou a povídá se, že Ansbardské království za horami je učiněný ráj. O tom, že to není pravda, se Mito přesvědčil hned, jak sem vstoupil. Je uprchlík, tulák a ještě ke všemu tunerg. Tunergové, jeden z národů bojujících v Catharii a zároveň domorodí obyvatelé, jsou v Ansbardu považováni za zloděje a podivíny. Samotný Mito je na běžné tunergské poměry vcelku vysoký mladík, sotva dvacetiletý. Má černé vlasy dlouhé po ramena a pronikavý pohled tmavě hnědých očí. Jeho postava je, jak bylo zmíněno, vcelku vysoká, neatletická spíše šlachovitá a po náročné cestě skrze hory plné strádání i lehce pohublá.
„Mám pro tebe návrh. Protože jsem se dobře vyspal, vzdám se obvyklého potěšení - zabití mága. Stačí, když mi dáš to, po čem jdeme, a nechám tě odejít.“
Kapitánův hlas byl podlézavý, až teatrálně, a Mitovi bylo jasné, že ať se rozhodne jakkoli, nenechají ho odejít. Opatrně otevřel kožený váček, který do té doby pevně svíral v levé ruce a pravou rukou z něj vytáhl úlomek zlatavého krystalu velkého asi jako jeho palec. Opatrně jej vzal mezi prsty a dlouze a hluboce se do něj zadíval. Zdálo se mu, že se tam mihl nějaký obláček kouře. Rád by se té věci zbavil, kdyby mu zajistila volný odchod, ale něco mu v tom bránilo. Něco ho nutilo si ji nechat, bránit ji vlastním tělem až do posledního dechu, poslední kapky krve. Sevřel krystal v ruce tak pevně, až ho jeho špička píchla do ruky.
„Oba víme, že to není pravda!“ zakřičel v odpověď.
„Ale no tak,“ kapitán rozhodil rukama, skoro uraženě, „nejde nám o tebe, tvý peníze nebo tvůj podělanej život. Chceme jenom jednu jedinou věc a ty moc dobře víš jakou. Prostě nám ji dej.“
Mito tušil, že chtějí krystal. Rozevřel ruku a znovu se na něj podíval. Nakonec jej vhodil zpět do váčku, který si připnul k pasu a pevným hlasem odpověděl:
„Ne!“
Kapitán se se smíchem otočil ke svým mužům.
„Zdá se, že o legraci nepřijdeme...“
Zbytek věty nedopověděl, protože jen co se otočil zpátky Mitovým směrem, Mito k němu hbitě přiskočil a vší silou jej udeřil loktem do břicha.
„Zabte ho, bastarda!“
Zasípal kapitán, když padal k zemi.
Dva z čaromečů se chopili svých zbraní a vydali se k Mitovi. Ten vlevo držel celokovový osmiperý palcát, ten napravo pak krátký meč. Palcátník se k tunergovi dostal dříve a napřáhl se k útoku. Na to Mito čekal. Obratně zachytil násadu palcátu levou rukou a pravou vojáka párkrát udeřil do břicha a posléze do brady. Jeho držení zbraně povolilo a ustoupil o pár kroků zpět. Mito mu vyškubl palcát z ruky, chytil jílec omotaný koženým řemínkem pravou rukou a napřáhl se k úderu zespodu, stejně jako před chvílí udeřil pěstí. Rozmáchl se vší silou svou nově nabytou zbraní, která neminula svůj cíl. Pod nárazem kovové hlavice vojákova dolní čelist praskla a palcát se zarazil až o horní čelist a patro. Mito jej vší silou vytrhl ven, zanechávajíc za ním směs rozdrcených kostí a zlomených zubů, kterou voják držel třesoucíma rukama, skrz které crčela krev na dlažbu uličky jedním souvislým proudem. Udělal pár kroků vzad a nakonec tvrdě dopadl na záda. Druhý, s mečem, udělal výpad na Mitův bok, který stačil v poslední chvíli jeho cíl vykrýt. Těžký palcát se střetl s lehkou čepelí, která odletěla stranou. Čaromeč stanul proti Mitovi bezbranný. Ten se napřáhl k bočnímu úderu na hlavu vedenému zprava. Marně se voják kryl rukama a brzy i on pocítil sílu hlavice palcátu. Ozvalo se hlasité prasknutí, jak se kosti v předloktí jeho ruky zlomily v polovině, a náraz byl tak mocný, že jej shodil k zemi. Mito nemeškal, nepromarnil šanci vyřadit definitivně dalšího nepřítele z boje, a vší silou dupl ležícímu soku na krk. Krátké chrupavčité křupnutí bylo následováno přidušeným stenem a předsmrtnou křečí, která proběhla celým čaromečovým tělem. Mito náhle couvl, sevření jeho zbraně povolilo. Jako kdyby se probral z nějakého snu. Chvíli se díval na výjev před sebou. Jednoho lovce mágů bez spodní čelisti, který již ležel na dlažbě v tratolišti vlastní krve, a druhého s přelomenou rukou, který se stále ještě cukal. Nechápal, kde se v něm vzala všechna ta krvežíznivost, ten bojový zápal. Pravda byla, že bojoval o holý život, byl jako divoké zvíře zahnané do kouta, ale něco dalšího ho podněcovalo k dalšímu boji. Kapitán, který již nabyl ztracený přehled o situaci a zjistil, že dva z jeho mužů jsou mrtví, vztekle zařval:
„Na co sakra čekáte?! To si říkáte čaromeči, lovci mágů?! Zabte tu svini! Jakkoli!“
Jeho zbylí tři podřízení zjevně pochopili, co se po nich chce a amulety, které měl každý z nich, se slabě rozzářily. Čaromeč napravo od Mita se chopil jílce dlouhého, zahnutého nože nazývaného tesák pravou rukou a levá ruka mu vzplála jasným plamenem. Oheň mu šlehal taktéž z očí. Prostřední, přímo naproti Mitovi, neměl žádnou zbraň. Bylo bláhové si myslet, že tomu tak bude i nadále. Ruce se mu od loktů níž začaly měnit v dlouhé čepele z šedivé rohoviny. Nepřítel nalevo od Mita odepnul od pasu sekyru s dlouhým s širokým ostřím, ale krátkou rukojetí. Tento typ sekery je v hojné míře využíván řezníky a katy, proto se jí přezdívá Katovka. Levou ruku obklopilo slabé nafialovělé světlo, které vydávalo tichý bzukot. Tito tři čaromeči, posíleni svými schopnostmi, nyní postupovali k Mitovi a rozšiřovali své rozestupy, aby co nejvíce rozhodili jeho koncentraci a přehled o situaci. Mito začal ustupovat a tikal očima z jednoho cíle na druhý. Věděl, že je nesmí nechat, aby se mu dostali do zad. Mito náhle ucítil dotek kamenné zdi domu na svých zádech. Už neměl kam ustupovat a nepřátelé se v půlkruhu blížili k němu. Začínal se v něm opět ozývat ten podivný vnitřní pud, který ho nutil vrhnout se na ně a rozsápat je holýma rukama. Odrazil se ode zdi právě ve chvíli, kdy jí ošlehla ohnivá střela. Dvěma skoky byl u čaromeče se sekyrou a rozmáchl se k mocnému úderu na bok. Čaromeč se škodolibým úsměvem jeho ránu vykryl. Palcát po podivné fialové mlhovině sklouzl stejně jako by sjel po ocelovém štítu. Celé to pole, které obklopovalo čaromečovu ruku, při zásahu slabě zazářilo. Mito nemusel na odpověď čekat dlouho, protože hned, jak se palcát střetl s kouzelným štítem, vyrazil jeho sok k protiútoku a ťal sekerou po Mitově levém rameni. Ten už nestihl zareagovat včas a i přesto, že se mu podařilo uskočit z plného dosahu sekery, ho část její čepele zasáhla, přetnula řemení levého nárameníku a protrhla koženou kazajku. Brzy se z trhliny vyvalil slabý proud krve. Mito začal ustupovat zpátky ke zdi a během cesty si vztekle strhl levý nárameník, který teď již bezvýznamně plandal. Bolest mu prostupovala celou levou horní polovinou těla, ochromovala ho a ubírala mu drahocennou energii. Vzduchem okolo Mita prosvištěl další ohnivý projektil, ale opět minul cíl, i když teď spíše díky šťastné náhodě. Původce střely hlasitě zaklel a rychle metl další, která rovněž minula svůj cíl. Najednou ho v ustupování něco zarazilo a donutilo otočit se, aby pohlédl na rohovitou čepel, patřící jednomu z čaromečů, která se měla stát jeho katem. Bez zaváhání padl na všechny čtyři a čepel nad jeho hlavou zasvištěla tak těsně, že mu odsekla chomáč vlasů. Vší silou udeřil palcátem do kolena pravé nohy nositele těch podivných čepelí. Čaromeč zasténal bolestí, když mu kosti v koleni popraskaly a poklesnul do pokleku. V ten moment Mito vstal a vší silou jej kopl kolenem do hlavy. Lovec mágů bezvládně přepadl na záda. Mito vyrazil proti čaromeči s ohnivou rukou. Ten po něm sice metl další střelu, ale tunerg se jí ladně vyhnul a během chvíle se dostal na dosah svému nepříteli. Byl překvapen lehkostí a jistotou všech svých pohybů. Nikdy nebojoval a přesto teď zabil tři čaromeče, kteří měli pověst nejobávanějších válečníků.
Čaromečův pokus o obranu tesákem proti palcátu se setkal se značným neúspěchem, když mu jej jednou prudkou ranou vyrazil Mito z ruky. Udělal piruetu a další rána následovala do břicha. Čaromeč zasténal bolestí a předklonil se, až téměř padl na zem. Palcát znovu protnul vzduch a skončil na zádech cíle, která byla nyní nechráněna. S heknutím s sebou cíl rány praštil o zem, kde zůstal bez známek života ležet. Poslední nepřítel najednou zaváhal. Sklonil zbraň a nevypadalo to, že by se chystal zaútočit a dokonce začal couvat.
„Udělej to a postarám se, abys byl popraven!“ zakřičel kapitán na svého posledního muže. Ten po krátkém zhodnocení situace dospěl k názoru, že bude lepší zemřít rychle pod katovou sekyrou, než dlouho a v bolestech po ranách palcátem od tohohle šílence. Zahodil sekyru na zem, fialové světlo okolo jeho ruky zmizelo a on se dal na útěk.
Vzduchem probleskla zelená záře a Mito padl na zem neschopen pohybu. Palcát mu vypadl při pádu z ruky. Ležel na zádech, ruce mírně rozpažené, nohy rozkročené. Jako pohozená hadrová panenka. Kapitán k němu pomalu přišel se sadistickým úsměvem na tváři. V pravé ruce třímal obnažené ostří svého meče.
„Měl jsi se vzdát. Teď si tě vychutnám,“ řekl a bodl Mita do levého stehna. Ostrá bolest mu projela celým tělem a na čele vyrašil studený pot. Čelisti se mu rozklepaly a on se nedokázal pohnout ani o píď. Kapitán se napřahoval k další ráně, ale něco ho smetlo stranou. Viděl, jak s kapitánem kdosi bojuje, ale nedokázal pořádně zaostřit. Cítil, jak ho někdo bere do náruče a zvedá ze země. Cítil, že dokáže pohnout končetinami, ale než stačil cokoliv udělat, ztratil vědomí.