Andor.cz - Dračí doupě online

Když jsem psala „Úvahu úvah o úvaze sebestřednosti a fascinujícní nenávisti k životu,“ tak jsem za prvé – vůbec nečekala, že to někdo bude číst - a za druhé – nečekala jsem, že k tomu bude takový ohlas a vznikne debata, kde se vlastně omílalo pořád to stejné. Že jsem v pubertě a že se to vyřeší.
Já s vámi souhlasím. Ano, je to tím, že jsem v pubertě a mám rozházené myšlení, ale prostě jsem ještě moc malá na to, abych to pochopila. K dnešnímu dni, 13. 1.2011, je mi teprve 14 let, 5 měsíců a 12 dní. Takže to je vlastně vcelku pochopitelné… Ne není, slečno Bohuslavová. Zakládáte jen nový směr... Bohuslavismus... Dobře, to zní trochu nábožně... Tak to pojmenujme Katou-pubertálně-litující směr.
V Úvaze úvah o… Prostě v úvaze, jsem strašně přeháněla. „Příšerně mocinky moc.“ Znáte pubertu, ne? Takové to období, kdy nenávidíte svět okolo sebe a zdá se Vám, že Vaše problémy jsou urgentnější než problémy kohokoliv jiného. A pak si přečtete článek o Dětech války, nebo si přečtete kritiku k vlastní osobě a jeden den si říkáte, že jste strašně blbí, protože se trápíte zlomeným srdcem… A pak, o dva dny později, je vše při starém.
Ve skutečnosti se mám vcelku dobře (Vždycky může být hůř – kdo ví, třeba teď do mého pokoje přijde moje profesorka hudební výchovy a bude po mě chtít přesnou definici septakordu). A když už to na mě někdy padne, přeháním a dělám ze sebe chudinku – protože štěstí a dobrou náladu už dneska nikdo neocení, tak proč o tom vlastně mluvit? Ale já o tom dnes mluvit budu. Protože je důležité udržet si dobrou náladu. Protože miluju dobrou náladu. Protože miluju smích a proto se chovám šíleně jen proto, aby se lidé smáli – i když se kolikrát smějí mě a ne se mnou. Ale to mi nevadí, protože mám dobrý pocit z toho, že JÁ jsem je rozesmála.
Miluji, když můžu přijít za některým z mých kamarádů a obejmout ho. Bez důvodu, jen tak. Mám je totiž ráda a oni mají rádi mě (Jo, až tak moc si věřím). Miluji, když můžu přijít domů a začít hrát na schovávanou s mým bráchou. Miluji, když si večer sednu k počítači a směji se společně s mými brněnskými kamarády přes skype. Miluji svůj život, i když není růžový (Díky bohu, jinak bych asi dlouho nepřežila. Růžová by mi vypálila mozek ještě rychleji než kyselina).
A komu se to nelíbí, ať mi políbí to místo, kam slunce nesvítí. Děkuji za pozornost, děkuji za ohlasy, děkuji, děkuji… *Už neví, za co má děkovat* A teď malá, dětinská, nepovedená báseň.

Stojím na trávě modré,
s modrou je všechno dobré.
Cítím se volně a oukej,
jak udělám stojku, koukej!

Fialové listy přivál vítr ke mně,
rozpustí se těsně před tím, než se dotknou země,
pokryje mě zlatavý Zvonilčin prach,
s Petrem Panem z lítání už nemám strach.

Kolem mojí hlavy proletěl teď Pegas,
když máš pramen červený, vodou žízeň nehas,
lepší je se napít a cítit se skvěle,
všechno černé chmurné pak pošli do…
Háje.

Ne, to nejsou drogy, to je prostá radost,
kdy smutek nemá šanci, stejně jako slabost.
Teď jsme všichni supermani, už nám hymnu hrají,
všechny ženy okolo nás díky naší kráse tají.

Ne, my jsme normální.
Ne, my jsme skvělí.
Ne, my jsme dokonalí.
My jsme tu pány světa!

Protože pocit radosti je nádherný, naplňující a smích prodlužuje život. A tak se smějte, až Vás bránice bude bolet, budete mít křeče v břiše a panty u huby Vám povolí.

S láskou, Vaše smějící se Katou

PS: Nebojte, až přijde depka, zase budete mít co komentovat.