Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Přes pusté pláně Země (2.část)Oblíbit

kate-ikonka3874.jpg

Autor: DarkKate

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 13. ledna 2011 21:40

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 4 uživatelů [detaily]

 
No... snad se bude líbit jako první... nicméně... je tam místo, které mi skřípe, ale teď ho asi těžko vylepšim, tak snad ho i třeba přehlédnete :)
 
Swelis se díval na nebezpečnou šelmu a naprosto bez emocí pozoroval tu neskutečnou demonstraci čisté síly, když zlomila dvěma lidem vaz, jako by to byli obyčejní králíci. V tu chvíli se však probral z onoho podivného transu a co nejtišeji skočil kupředu. Tvor se k němu sice rychle otočil, ale v tu chvíli ho zradila zlomená žebra a nepatrně zaváhal. To poskytlo Swelisovi jedinečnou příležitost použít paralyzér, který si před okamžikem náhodou připravil, protože měl nepříjemné tušení. Nemělo to takový účinek jak čekal. Tvor se sice zakymácel, ale přesto zůstal při vědomí. Tohle se mu ještě nestalo. Z nezdaru se však vzpamatoval poměrně rychle.
Okamžitě znovu použil nenápadný přístroj a dalším výbojem schopným zabít člověka, srazil toho tvora konečně na kolena. V tu chvíli dal zcela průchod své zuřivosti a vrhl se na zvedajícího se tvora. V tom okamžiku už viděl jen přes rudou mlhu. Bylo to už opravdu hodně dávno, co takhle hluboce propadl vražednému šílenství. Vší silou nakopl tvora do břicha až se zlomil v pase a vyprskl několik kapek krve. I přes své šílenství si všiml, že se jeho zajatec odrazil a skočil po něm. Na poslední chvíli se Swelis sehnul a nechal si tvora přeletět nad hlavou. V mžiku se otočil a podrazil mu nohy těsně před tím, než získal rovnováhu.

Cass znovu zavrčel. Tentokrát ale bolestí. Už zase dopadl přímo na zlomená žebra. Chtěl se znovu zvednou, ale jeho tělo ho zradilo. Poprvé za celý svůj život nebyl schopen vstát. Tentokrát zavrčel spíš vyděšeně, než vzdorovitě, jak měl v úmyslu. S obavou ve tváři poslouchal, jak se k němu znovu přibližují těžké kroky. V příštím okamžiku pocítil znovu ostrou bolest jak do něj tvor prudce kopnul. Cítil, jak ho zasypávají další a další rány a věděl, že pokud to tak půjde dál, brzy už nebude moct udělat vůbec nic. Rychle sebral všechny svoje telepatické schopnosti a vyslal ke svému vězniteli zoufalou myšlenku dost intenzivní na to, aby ho zastavila.
S ulehčeným povzdechem zaslechl, jak se cizí tvor skácel k zemi a nechal unaveně klesnout svoji hlavu do prachu. Měl jistotu, že ho alespoň hodinu nebude moct napadnout a pokud se moc nemýlil, byl to vůdce celé skupiny, což znamenalo, že mu pro nejbližší chvíle nehrozilo nebezpečí. Pak si všiml lehkého šustění, které naznačovalo, že jeho soupeř se k němu pomalu plazí. Neměl ani sílu se pokusit uhnout.

Swelis se třásl vzteky, ale už mohl alespoň přemýšlet, což se nedalo říct o jeho schopnosti se pohybovat. S hrůzou si uvědomil, že nemůže vstát a ani pomyslet na to, že by ležícímu tvorovi nějak ublížil. Sledoval, jak zajatec unaveně položil hlavu do prachu a naprosto znehybněl. Chvilku si myslel, že tvor svým zraněním konečně podlehl a udělal mu tu radost, že umřel, ale pak si všiml zrychleného zvedání hrudníku, které prozrazovalo mělké, ale přeci jen dýchání.
Najednou nemohl uvěřit, že je tvor slepý. Musel se znovu přesvědčit. Pomalu se k němu přeplazil prachem a strhl mu z očí černou látku. Znovu se mu zadíval do očí plných bílé mlhy. Roztřásl se stejně jako poprvé, ale musel uznat, že tvor rozhodně nemůže nic vidět. Podvolil se silnému tlaku, který ho nutil zůstat ležet a pak křikl na své společníky, kteří se na něj vyděšeně dívali.
„Okamžitě ho znovu svažte. Tentokrát to radši vemte dvakrát. Já to potom upravím, aby se už nemohlo opakovat to, co se stalo před chvílí. Pak vezměte ty dva a spalte je. Na nic lepšího teď není čas. Jakmile toho budeme schopni, opět vyrazíme.“
Swelis radši zavřel oči aby zmírnil bolest hlavy, která se postupně stupňovala s tím, jak se snažil vzdorovat nepřirozené únavě, která ho zmáhala. Pokud za to mohl znovu nehybný tvor, tak ho vlastně musel docela obdivovat. Když vzal v úvahu, v jakém stavu byl on sám, tak se docela divil, že tvor ještě vůbec dýchá.
Rozhlédl se aby zjistil, jestli jeho podřízení dělají to, co jim přikázal a pak se znovu obrátil k postavě ležící vedle něho. Vší silou bojoval s cizí myšlenkou na to, že by měl okamžitě spát a místo toho znovu potichu promluvil.
„Jestli tohle zkusíš ještě jednou, zemřeš. Jestli budeš nadále vzdorovat mojí vůli, zemřeš. Jestli se pokusíš utéct, opět zemřeš. Takže si můžeš vybrat a věř mi, že nejrozumnější by bylo dobrovolně spolupracovat. Mohl by jsi z toho mít i výhody. Pokud se dostaneme bez nehod až na místo, kde se máme setkat se zbytkem expedice, možná ti budeme schopni napravit zrak. Viděl bys. Jediné, co za to chci, je, abys přestal dělat potíže a spolupracoval a jestli nechceš nové jméno, tak mi musíš říct, jak na tebe mám volat.“
Swelis se znechuceně zašklebil. Nemohl věřit tomu, že se snížil až k takovému úplatkářství. Chvíli si myslel, že je tvor v bezvědomí, nebo ho prostě ignoruje, těžko říct, ale pak se ozval hluboký, skoro neslyšný, harmonický hlas. Ještě v životě neslyšel tak přirozeně příjemný hlas jako byl ten, co se ozval od neznámého tvora, i když byl trochu zkreslený únavou a syčivostí toho jediného slova, které se uráčil vyslovit snad jako souhlas, že s nimi už půjde dobrovolně.
„Cass.“

Černovlasý lovec tiše pěnil vzteky. Kdyby nebyl tak strašlivě unavený a kdyby se vůbec mohl hýbat, okamžitě by toho opovážlivce zabil, ale teď mu nezbývalo nic jiného, než nehybně ležet a naslouchat zvukům horečné činnosti z okolí. Po chvilce znovu uslyšel toho hnusáka, který ho už znovu srazil k zemi. Nejdříve chtěl jeho slova ignorovat, ale pak ho přece v jeho řeči něco zaujalo. Říkal, že by mu mohli dát zrak. Cass dokonale poznal, když někdo lhal, ale tentokrát tvor před ním říkal pravdu, nebo něco, co za pravdu alespoň považoval.
Chvíli se potýkal se svou hrdostí. Pokud přijme, nebude moct utéct, tedy alespoň do doby, než dorazí na místo, kam chtěl tvor před ním dorazit. Na druhou stranu tu byla možnost, že konečně uvidí, což by mu poskytlo neskutečnou výhodu, protože pokud je byl schopen skoro porazit už teď, potom by mu už nemohli vzdorovat ani okamžik a on by si domů přinesl velmi zajímavé trofeje a s trochou štěstí i nějakého toho otroka. Líbilo by se mu, kdyby to byl ten jejich vůdce, ale moc dobře v něm rozpoznával svoje vlastní rysy na to, aby mohl věřit, že se jen tak podrobí jeho vůli. Znal sebe a nedělal si iluze.
Po chvilce se ale přece jen rozhodl stát se na nějakou dobu bezvýhradným majetkem toho bizarního tvora ležícího vedle něj. Potichu pronesl svoje jméno a zpečetil tím svoje rozhodnutí. Už nebylo cesty zpět.
„Cass.“
Okamžitě přestal působit na mysl svého nového pána a čekal, co s ním udělá. Nebyl ve stavu, kdy by byl schopen se bránit a ani kdyby byl, nebránil by se, protože by to znamenalo porušení slibu, který před okamžikem stvrdil.

Swelis překvapeně zamrkal. Zvláštní tlak na jeho mysl a nepřirozená únava náhle zmizely. Rychle vyskočil na nohy a prohlížel si krčícího se tvora. Najednou mu připadal nějaký menší a skleslý. Nerudně zavrčel a cestou k pohřební hranici, která se začínala zdvihat kousek stranou, ho pořádně nakopl do žeber. Očekával alespoň zavrčení, ale naprostá absence jakékoli reakce ho dost překvapila, nedal se ale zpomalit a pokračoval v mrzuté prohlídce práce svých podřízených.
Jakmile zkontroloval, že všechno jde tak jak má, došel si pomalu ke svým věcem a chvilku se přehraboval v jednom z báglů. Pak se narovnal a v ruce držel něco, co hodně připomínalo obojek. Zamyšleně se na něj díval a pohrával si s ním v rukou. Nechával si zvláštní kov protékat mezi prsty a nepřítomně sledoval blyštivé odlesky světla. Tenký pásek měl barvu tekutého stříbra, rtuti, a nebyl těžší než závan větru, přesto však smrtelně nebezpečný. Jedinečný kov reagoval na určité myšlenky člověka, který ho zpracoval. Proto taky nebyl moc rozšířený. Ne moc lidí se v dnešní době obtěžovalo se zvládáním práce s kovy, protože na všechno měli nejrůznější přístroje. On byl jeden z mála těch, kteří to skutečně uměli, a bez zbytečné skromnosti se mohl nazývat mistrem v tomto téměř mrtvém oboru lidské činnosti.
Pomalu došel až k ležícímu tvorovi a klekl si k němu. S nelibostí zpozoroval, že se ho ještě nikdo nenamáhal spoutat a přesto se Cass jen trochu přikrčil, místo toho aby znovu zaútočil. Swelis se znovu zamyšleně podíval na obojek ve své ruce a zaváhal. Věděl jak moc mohla tahle věcička ublížit, ale pak se jeho zrak stočil k hladovým plamenům stravujícím dvě další těla a on váhat přestal. Opatrně se naklonil až těsně k nehybnému stvoření a připnul třpytivý pásek na nebránící se krk.

Cass znovu zbystřil. Podle kroků poznal, že se k němu znovu vrací jeho nový majitel. Neodvážil se udělat jediný pohyb a jen se trochu přikrčil, když se kroky zastavily až těsně u něj. Cítil, že jeho věznitel s něčím váhá, ale pak se zjevně rozhodl a něco mu připnul kolem krku. Cassa zachvátila čistá panika. Bylo to pro něj jako znovu oslepnout. Jeho mysl byla najednou zavřená ve třpytivé pasti, která ji nepustila pátrat nebo ovlivňovat mimo jeho tělo. To, co pro něj bylo doteď samozřejmostí, najednou zmizelo. Cítil se dezorientovaný a zranitelný. Do téhle chvíle dokázal vycítit úmysly lidí kolem sebe, ale najednou to bylo pryč, jakoby kolem něj nikdo nebyl, i když slyšel ze všech stran kroky. Chladný kroužek mu těžce spočíval na krku a doháněl ho k nepříčetnosti.
Zděšeně se pokoušel obojek si strhnout, ale ten se jen stáhl a přilnul těsně k jeho kůži. Černovlasému lovci to pomalu ale jistě přestávalo myslet, jak ho zaslepovala hrůza. Panicky si zarýval nehty do krku, až mu na hruď stékaly pramínky karmínové tekutiny. Vyděšeně sebou trhl, když ho za zápěstí chytily silné ruce a donutily ho zůstat alespoň na chvíli v klidu. Přerývavě dýchal a trhal hlavou sem a tam a jeho mysl se neustále marně snažila prorazit stříbřitou stěnu.

Swelis pustil zavírání obojku, které se okamžitě změnilo v hladký povrch zbytku pásku. Jen co odtáhl ruce, tvor před ním se začal chovat opravdu divně. Zjevně se ho zmocňovala čím dál větší panika. Za několik okamžiků už měl úplně rozdrásaný krk, jak se snažil strhnout si kovový pásek. Rychle ho chytil za ruce a donutil ho alespoň částečně znehybnět. Díval se jak jeho zajatcem zmítá panika a, ač se to zdálo nemožné, ještě více se stupňovala. Trhl sebou, když se znovu ozval hluboký hlas, tentokrát mnohem syčivěji než prve, i když slova sama byla mnohem méně syčivá než jeho jméno.
„Sundej mi to.“
Slova zněla naléhavě a Cass je sotva procedil mezi zuby. Zjevně mu tenký pásek způsoboval něco hodně nepříjemného. Swelis viděl, že ho sotva vnímá. Evidentně by mnohem radši pokračoval v drásání svého krku. Skoro mu ho bylo líto, ale pak si znovu vzpomněl na těch sedm mrtvých, jejichž krev už měl na rukou, nejspíš až po lokty, a okamžitě ho to přešlo. Potom se na něj zadíval a něco ho najednou napadlo. Naklonil se k němu a tichým hlasem pronesl.
„Nešahej si na krk.“
Cass se dál vzpíral a tak to zkusil zopakovat mnohem důraznějším hlasem. Cítil, jak mu tvor pod rukama najednou zaváhal a zvolna přestával odporovat.

Černovlasý lovec skoro nevnímal tvora, který mu držel zápěstí takovou silou, že nemohl pohnout rukama. Panika ho nutila se vzpírat síle, které se ho snažila uklidnit i vlastnímu rozumu, který se mu snažil vnutit to samé. Slyšel, že mu tvor něco říká, ale nevnímal slova. Teprve až když to jeho nový majitel zopakoval o něco důrazněji pochopil, že to byl rozkaz. Pomalu se začal pouze silou vůle uklidňovat, i když nedokázal zastavit lehký třes, který mu probíhal tělem. Už dlouho se necítil tak vyděšený. Ani když ho napadl bazilich, kterého omylem přišlápl, když mu bylo dvanáct, ani když ho naháněli tihle zvláštní tvorové. Teď se skutečně bál a jeho strach byl o to větší, že tu neměl nikoho, koho by znal a o kom by věděl, že mu určitě pomůže.
Cítil, jak ho tvor stále drží a nejspíš se přesvědčuje, co s ním vlastně je. Nebyl schopen nic udělat, protože se zcela soustředil na ovládnutí ledového strachu, který mu koloval v žilách. Nakonec uslyšel tichá slova zjevně určená pouze jemu.
„Buď opatrný na to, co děláš. Ne všichni tu dokáží pochopit touhu po svobodě a přežití za jakoukoli cenu stejně dobře jako já a ještě hůř odpouštějí smrt přátel. Kdyby se ti kdokoli odvážil bezdůvodně ublížit, stačí, když na mě zavoláš a já se za tebe rozhodně postavím. Jmenuji se Swelis.“
Cass chvíli uvažoval o tónu jeho slov a o skryté hrozbě a nejspíš i tichém varování, které vyjadřovala. Připadal si strašně. Ještě před pár minutami by klidně mohl říct, jestli se má bát víc jeho nebo jeho podřízených, ale teď se mohl řídit jen svým sluchem. Sice velmi kvalitním, ale přeci jen nenavyklým rozpoznávat hlubší odstíny slov.
Swelis odešel a po chvíli se k nespoutanému Cassovi přiblížil jiný člověk. Vydal hluboké varovné zavrčení a uslyšel, jak tvor zaváhal, ale pak znovu vykročil a něco připnul na obojek na jeho krku. Cass znovu výhružně zavrčel a ztuhl překvapením, když najednou ucítil nepříjemnou bolest na tváři. Zmateně si po ní přejel rukou, ale nic tam neměl. Kousek od něj se ozval posměšný hlas.
„Holobič. To neznáš, co, primitive? Umíš vůbec mluvit, ty hnusný zvíře? Zabils dva mé bratry tak mi dej záminku, jen malou záminečku.“
Cass se nepatrně stáhl, jak ho zasáhla nenávist z cizincova hlasu. Něco mu říkalo, že tenhle tvor by ho nenechal vykřiknout, kdyby mu dal nejmenší šanci si myslet, že chce třeba utéct. Opatrně si přejel rukou po kovovém pásku na krku, až se dostal k masivnímu řetězu, který na něm byl připevněný. Jeho pohyb zastavil nebezpečný hlas.
„Nic nezkoušej.“
Radši si sedl do prachu a s úlevou slyšel, jak nepříjemný tvor pomalu odchází. Ujistil se, že kolem nikdo není a unaveně si povzdechl. Byl to dlouhý den a jeho zmáhal nejen nový strach, ale i bolest ze všech poraněných částí těla, kterých bylo na jeho vkus až povážlivě hodně. Přemýšlel, jak dlouho tu ještě bude muset bez hnutí sedět a nevědět, co bude v příští minutě.

Swelis se konečně odhodlal odejít od evidentně zničeného tvora. Potřeboval vidět, jak bude reagovat na to, že ho nechal jen tak, nesvázaného. Odešel poměrně daleko, ale přesto tak, aby na něj perfektně viděl a aby měl šanci ho i slyšet. Tvor se ani nehnul a tak netrpělivě mávnul na jednoho z mladších členů skupiny a přikázal mu, aby Cassovi připnul k obojku silný řetěz, který, tedy jak doufal, by mohl v případě nouze udržet na uzdě i tu jeho zatracenou sílu.
Pozoroval, jak se sotva dospělý mladík blíží k nehybnému tvorovi a v té chvíli mu přeběhl mráz po zádech z hlubokého zavrčení, které zaslechl. Když se podíval pořádně, všiml si, že celé tělo té humanoidní šelmy je připraveno ke skoku, ale nebyl si jist, jestli dopředu, nebo dozadu a tvor zřejmě taky ne. Mladík chvilku zaváhal, ale pak se obezřetně naklonil a udělal, co mu bylo poručeno. Když se narovnával, ozvalo se znovu zavrčení a v té chvíli se chlapcova ruka bleskově mihla a Cass sebou překvapeně trhnul. Swelis si nebyl jist, co se skrývalo v zavřené dlani, ale dobře si všiml, že mladík jejich úlovku něco šeptá a tvor si přejíždí rukou po tváři, jako by si myslel, že tam něco má. Pak se chlapec otočil a zamířil za vlastní prací.
Swelis pozoroval, jak tvor uvolnil ramena a nechal je unaveně klesnout. Sklonil hlavu a celá jeho bytost najednou vyjadřovala smutek s lehkou příměsí strachu a neuvěřitelnou únavu. Zdálo se, že na něco čeká, ale po pár minutách bylo nutné pokračovat v pochodu a tak se tmavooký vůdce skupiny zvedl a došel si pro svého zajatce. Všiml si, jak po několika krocích, které k němu udělal, znovu vypnul ramena a zvedl hlavu. Téměř neochotně vzal do rukou konec řetězu a pobídl tvora na nohy. Koutkem oka postřehl nepatrný stín bolesti, který bezděčně přeběhl po Cassově tváři, když se narovnal. Zřejmě měl se zlomenými žebry větší potíže, než si Swelis původně myslel.
„Můžeš jít?“
Tvor přikývl a poslušně, i když trochu prkenně vykročil za ním. Ten den ušli ještě třicet kilometrů a on odhadoval, že pokud se nestane nic vážného, do zítřejšího večera by měli být na místě plánovaného srazu, což znamenalo, že mají skoro čtyřiadvacet hodin náskok. Spokojeně se posadil a opřel se o jeden ze svých báglů, které mu tu složil zbytek skupiny. Unaveně si natáhl nohy a zhluboka si povzdechl. Podíval se vlevo a uviděl, že Cass bez hnutí leží vedle něj a jen lehký třes, který ho od rána neopustil, dával tušit, že to ještě není potrava pro mrchožrouty.

Cass se unaveně svalil do prachu. Rychle se ujistil, že si Swelis sedl těsně vedle něj a ponořil se do meditace, kterou už opravdu nutně potřeboval. Soustředil se aby našel všechna vážnější zranění a velmi ho potěšilo, že všechno, kromě polámaných žeber, mohlo klidně počkat na jindy. Už dlouho se nemusel soustředit na hojení, ale teď děkoval svým učitelům za výcvik mnohem tvrdší, než měl kterýkoli z jeho vrstevníků. Neustále jim musel dokazovat, že zvládne vše co ostatní a to ho posílilo, takže, i když to nikdo nebyl ochoten říct moc nahlas, byl za chvíli nejsilnější, nejchytřejší a nejhouževnatější z celého společenství.
Teď se hluboce soustředil a silou vůle si rovnal žebra a urychloval jejich hojení. Když si byl jist, že jsou víceméně v pořádku, konečně si dovolil usnout.
Kolem půlnoci ho probudil lehký dotek na rameni. Okamžitě byl ve střehu a připraven bránit se, nebo utíkat. U ucha se mu ozval tichý, věcný hlas, který ho okamžitě dostal do reality.
„Před chvilkou jsme našli mrtvou hlídku. Potřebuji vědět, jestli je něco tady okolo a co to je.“
Černovlasý lovec se zaposlouchal do zvuků napjaté noci. Nemohl se soustředit. Zamyšleně se otočil a rychle promluvil k Swelisovi.
„Sundej mi ten obojek. Rychle.“
Na okamžik se rozhostilo zamyšlené ticho, ale potom Cass ucítil studené prsty na svém krku a tíha, poutající jeho mysl zmizela. V tu chvíli se pro něj stala noc znovu domovem. Znovu tím rušným místem, kterým pro něj byla vždycky předtím. Okamžitě si uvědomil číhající hrozbu.
„Je to chameleón. Hmm... lovec... šelma. Nejspíš jeden z menších poddruhů člověka, dávno odtržený od původní linie, ale nikdo si tím není úplně jistý. Najděte mrtvé tělo, které chodí a najdete jeho. Prý může měnit podobu a je zákeřný. Všichni by se měli okamžitě shromáždit na jednom místě, protože útočí jen na osamělé lidi, maximálně dvojice. A i když přijme cizí podobu, neumí změnit své oči.“
Znovu ztichnul a uvědomil si, že Swelis začal okamžitě jednat. Během několika málo minut byli všichni shromážděni na jednom místě a nervózně se rozhlíželi jeden po druhém. Do lovcovy mysli pronikly lákavé myšlenky na to, že by mohl nechat chameleóna, aby se nažral k prasknutí, a pak by mohl klidně odejít. Sice by tím přišel o možnost získat zrak, ale byl čím dál tím přesvědčenější, že to za to nestojí. Už hrozilo, že ho ty myšlenky zlákají natolik, že je uskuteční, ale v tu chvíli udělalo zvíře pro sebe osudovou a rozhodně poslední chybu.
Cass sebou bleskově švihnul a vyhnul se tak ostrým zubům, které mu mířily přímo na krk. Jediným rychlým pohybem chytil dravce za šíji a krátkým trhnutím mu zlomil vaz, jako by to byla suchá větvička a neskrývala se v širokém, svalnatém krku. Chameleón okamžitě zplihnul a bezvládně mu dopadl k nohám, kde zůstal nehybně ležet. Lovec cítil šok kolem sebe. Chápal to, protože i když zvíře nikdy neviděl, věděl, jak vypadá a jak je obrovské. Asi měl dělat, že mu to dělá mnohem víc potíží, něco takového zabít, ale na to byl moc unavený a neměl chuť strávit celou noc zbytečnou šarvátkou, ve které by se ještě mohl znovu těžce zranit.

Swelis se probudil. Rychle se koukl na oblohu a téměř přesně určil, že je asi hodina po půlnoci. Měl pocit, že ho probudil nějaký šramot, ale jeho zajatec ležel úplně nehybně vedle něho tak, jako když usnul. Chtěl to připsat zlému snu, otočit se na druhý bok a spát dál, ale nemohl usnout. Stále víc v něm hlodal pocit, že něco není tak, jak má. Po pěti minutách se zvedl a šel se projít kolem tábora. V polovině okruhu mu bylo dopřáno poznat, co není v pořádku. Těsně na okraji světla z ohně ležela dvě bezvládná, zkrvavená těla s prokousnutým hrdlem.
Ostražitě se rozhlédl po okolí, ale kromě nejasného náznaku pohybu hluboko ve stínech noci nic neviděl. Horečně přemýšlel, co by měl dělat. Netušil, proti čemu to vlastně stojí a nevěděl, jak to zjistit.
Zoufale se rozhlížel po spících postavách a jeho myšlenky se začínaly nebezpečně přibližovat neúprosné panice. Znovu přejel pohledem sem a tam, až se konečně zastavil na těle svého zajatce. On tu přece byl doma. Snad by mu tedy mohl říct, co to tu je. Rychle k němu doběhl a zlehka mu položil ruku na rameno. Tvor sebou prudce škubnul a Swelis mu rychle řekl, co se stalo. Vypadalo to, že se Cass snaží zaposlouchat do tmy, ale hnědooký vůdce skupiny si byl jistý, že se nemůže pořádně soustředit. Po chvíli jeho zajatec potřásl hlavou a tiše ho požádal, aby mu sundal ten obojek.
Swelis zaváhal. Pokud mu ten pásek z krku opravdu sundá, ztratí nad ním kontrolu, zase na druhou stranu, se zlomenými žebry by jim neměl být nebezpečnější než to, co se tu potuluje tmou. Okamžik uvažoval a díval se do té tváře, která mu najednou připadala mnohem krutější. Za okamžik se natáhl a myšlenkou rozepnul kovový obojek a nervózně si s ním začal pohrávat mezi prsty.
Tvor byl najednou mnohem větší. Mnohem nebezpečnější. A podřídit se mu bylo mnohem svůdnější. Chvilku se zdálo, že jen poslouchá stejně jako před tím, ale pak se mu na tváři objevil znechucený úšklebek a znovu promluvil. To co řekl, Swelise rozhodně neuklidnilo. Pokud mluvil pravdu, tak to bude nejkrutější zážitek, který kdy museli podstoupit. Stát proti někomu, něčemu, co vypadá jako jeden z nich, a přitom vědět, že ten jeden je už mrtvý, to může nahnat hrůzu i ostříleným bojovníkům a u těch dětí, těsně po ukončení výcviku, které tu měl k dispozici, by to mohlo mít katastrofické účinky. Okamžitě vydal rozkazy.
Na všech členech skupiny byla vidět nejistota a Swelis si mohl jen gratulovat, že na otřesnou ztrátu přišel on a ne jeden z nich. To by pak měl na krku poctivý davový hysterák. I tak to vypadalo, že jsou čím dál vyděšenější a když se podíval na jejich černovlasého zajatce, i Swelis dost znejistěl. Něco na držení těla toho tvora mu říkalo, že váhá nad něčím opravdu ošklivým. Donutil se odpoutat zrak od jeho impozantní postavy a znovu se snažil propátrat neproniknutelnou temnotu okolo.
Vyděšeně nadskočil, když se za ním ozvalo několikanásobné zděšené vyjeknutí. Rychle se otočil na své svěřence a pak ještě rychleji sledoval jejich pohled směřující k jeho zajatci. Zahlédl bleskový pohyb za Cassovými zády a pak se silný tvor na okamžik v neuvěřitelně rychlém pohybu rozmázl a v příští vteřině se po okolí rozeznělo suché lupnutí, které všem zmrazilo krev v žilách. Mrtvý tvor dopadl na zem. Pohledy všech se jako hypnotizovány stočily k nehybnému tělu, které postupně nabývalo svého původního tvaru.
Najednou před nimi ležel úplně jiný tvor. Nezdravě žluto-zelená kůže byla pevně natažená přes výrazné kosti pohublého obličeje. Bylo na něm sice vidět strádání posledních několika dnů, nebo týdnů, Swelis nevěděl, protože neznal metabolismus cizího tvora, ale přesto musel stále vládnout obrovskou silou. Stále byly na jeho těle vidět mohutné svaly, ale na některých místech se už vytrácely a měnily v tuhé šlachy. To ale nebylo to, co přitahovalo jejich pohledy. Hlad znali a věděli, co dokáže s lidmi udělat, ale jejich pohled neustále sklouzával k zakrváceným rukám a ještě horší pohled byl na výrazné špičáky, rudé od životodárné tekutiny.
Swelis musel odvrátit pohled a najednou se ho zmocnila ještě větší hrůza než před chvílí, když nevěděl, proti čemu stojí. Musel se hodně přemáhat, aby udělal těch několik kroků, které ho dělily od vysokého zajatce. Snažil se jít sebejistě, ale to bylo dost složité, když měl při tom nutkání plazit se mu k nohám po kolenou. Přejel mu mráz po zádech, když se k němu otočily oči převázané černou látkou, ale přesto pokračoval dál. Chvilku se obával, že se tvor otočí a prostě zmizí v panující temnotě, nebo, ještě hůř, že se neotočí a skočí rovnou po něm. Měl nepříjemné tušení, že to by asi nepřežil. Okamžik napětí se neúnosně protahoval, ale v příští minutě se tvor sklonil a nechal si znovu připnout na krk kovový pásek. Bylo v tom cosi prkenného, jako by bojoval sám se sebou a cosi, co se v něm nechtělo a asi ani nemohlo podvolit, ho donutilo tiše zavrčet, když mu kovová přezka dolehla na napjatou šíji se ztuhlými svaly.
Swelis se znovu narovnal a znovu se cítil mnohem líp. Na okamžik si dovolil zkoumavě se na tvora zadívat. Hluboce ho podezříval, že myšlenky ostatních tvorů neustále trochu ovlivňuje alespoň nevědomě, ale teď nebyl čas se tím zdržovat. Přes rameno vyštěkl několik příkazů a za pět minut už byli všichni připraveni k odchodu. Už nechtěl na nic čekat a rozhodně se nemínil vystavovat dalším útokům. Pokud bude mít štěstí, i ostatní skupiny už ukončily průzkum a vrátily se na místo srazu. A i kdyby ne, bylo to skryté údolí a tak by se dalo daleko lépe zabezpečit, než pusté pláně, zde začínající a táhnoucí se až daleko za obzor. Kupodivu ho deprimovaly ještě víc, než močály, kterými se prodírali doteď. Jediné, co mu skutečně připadalo na rozsáhlých pláních bez jediného kopce, jen sem tam přerušených strmými stěnami úzkého hlubokého údolí viditelného jen z bezprostřední blízkosti, mnohem přijatelnější, byl počet odporného, krvežíznivého hmyzu.
Těžce si povzdechl a jako první vykročil do tmy stále panující v okolí. Za sebou slyšel unavené reptání celé jeho skupiny, ale nějak to tentokrát nebylo ono. Nikdo tu nechtěl zůstávat déle snad kromě podivného tvora, který mu pravidelnými kroky odměřoval ušlou vzdálenost za zády.
 

Komentáře, názory, hodnocení

DarkKate - 12. února 2011 12:28
kate-ikonka3874.jpg
PsychoP - 10. února 2011 11:26
Děkuji :)

Calwen von Morgenstern - 10. února 2011 12:56
Zběžné prohlédnutí první věty jistě může odradit... nejspíše jsem měla na začátek dát odstavec, kterým končil minulý kus, pak by to možná bylo srozumitelnější, ale vzhledem k návaznosti by se ti znovu začátek nelíbil... s tím těžko něco udělám...

Grull - 11. února 2011 05:43
Já vždy bojovala s pravopisem :D... a děkuji za podporu :) (jinak - už jich tam moc zbývat nebude :D)
 
Grull - 11. února 2011 05:43
grull7818.gif
Mě se to líbí, stejně jako předchozí díl. Co se týče slohu a větné skladby, je mi ukradená, měl jsem 4 z češtiny. Jen přemýšlím, kolik lidí je v té lovcově skupince, protože umíraj docela rychle...
 
PsychoP - 10. února 2011 13:08
falling8927.jpg
Calwen von Morgenstern - 10. února 2011 12:56
Zrovna v té první větě jsem vycházel ze znalostí o daném tvorovi z předchozího dění. Je však pravda, že to nedává smysl.
 
Calwen von Morgenstern - 10. února 2011 12:56
200307072254abm220l4965.jpg
Zběžné prohlédnutí mi stačilo, abych usoudila, že nemá cenu číst dál. Ne, že by to nemělo potenciál, ale mě jako čtenáře nezaujme text, kde téměř polovina odstavců začíná stejně- něčím jménem. Hned první věta je velmi krkolomná a navíc ukrývá neshodu podmětu s přísudkem (předpokládám, že šelma, ne Swelis, zlomila dvěma lidem vaz). První věta je to, co čtenáře upoutá, nebo odradí, mě boužel odradila. Ty se však od psaní rozhodně odradit nenechej, protože chyby jsou na to, aby byly překonávány a já si nekladu za cíl někoho deptat krtitikou, ale pomoci.

C. Morgenstern
 
PsychoP - 10. února 2011 11:26
falling8927.jpg
Rozvíjí se to hezky :)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.07701301574707 sekund

na začátek stránky