Andor.cz - Dračí doupě online

Claymore, osud piráta Ewana

Kapitán MacClay byl toho dne v nepříjemné náladě. Už od rána rozkazy jen štěkal a řval. Ne, že by to bylo nenormální, alespoň na pirátské lodi ne, ale když jednomu ze zajatců, co nám čistili podlahu, ustřelil prst, došlo nám, že je něco v nepořádku. Claymore, jak se naše loď jmenovala, tou dobou pronásledovala portugalské lodě, neboť vozily drahocený náklad z Indie – koření. Možná byla ta jeho nálada taková proto, že jsme již nějakou dobu na žádnou nenarazili a truhlice nám ubývala na hmotnosti rychlostí mořského draka.


Už si opět vylíval vztek na otrocích, když v tom uviděl v dálce portugalskou vlajku. Na jeho rtech se objevil úsměv a nakopl otroka do obličeje. Ten se s kňučením svalil a hledal vyražený zub.

Připravit k útoku! přikázal a odehnal kormidelníka od kormidla se slovy, že bude řídit sám.


Portugalská karavela byla již na dostřel a Claymore se k ní začal natáčet bokem, když se k nám karavela začala blížit neuvěřitelnou rychlostí. Ti zatracení portugalci si nás zřejmě všimli a chtěli nás místo útěku rozstřílet! Snažili jsme se tedy být k nim stále bok k boku, a taky se nám to dařilo, neboť jsou to přece jen obchodníci. Mysleli si, že když mají více kanónů, že snadno vyhrají. Popravdě, když jsem uviděl množství těch kanónů, taky jsem si to myslel, ale náš kapitán je moudrý, a věděl, že nedávno dlouho pršelo, tak jim těm hloupým portugalcům navlhl prach. To tedy aspoň říkal poté, co jsme tu loď zahákovali, pobili posádku a pobrali to drahé koření. Nevím, jestli je to pravda, každopádně to tak bylo.


Do té doby, než jsme se doplavili do Amsterdamu, byl na lodi celkem klid, kapitám již nezuřil a usmíval se jako dlouho ne. Poté jsme prodali koření, nakoupili děvky, chlast a žrádlo, a vrátili se na loď, celkem jsme si užili, ty děvky fakt stály za to. Jó zlatý Holandsko, chlast a děvky jedna báseň. Ty ví, jak maj s chlapským nářadím zacházet. Řádily s náma celou noc, a ožrali jsme se tak, že jsme vůbec nevěděli, co děláme.


Dalšího rána byl ale kapitán celkem nasupenej, neboť se zjistilo, že Jednorukej John v zápasu zabil kormidelníka. Tak ho nechal kapitán přivázat ke stěžni a dal rozkaz k vyplutí.


Chudák John u toho stěžně trčel dva dny bez jídla a pití, neboť kapitán řekl, že kdokoliv mu něco dá, skončí hůř než on. John už byl starý, a vždy se o mě staral, tak jsem mu ten kousek chleba donesl. Myslel jsem si, že mě nikdo neviděl, ale zřejmě sem se mýlil. Dalšího dne jsem byl u stěžně přivázanej s Johnem i já. Mu donesli aspoň vodu, ale já měl smůlu. Stáli jsme tam spolu další dva dny, když nám přinesli flašku ruma a dali nám napít. Chlemtali jsme jako diví, to jo, hnědý mok nám tekl po vousech a stékal na košili. Pak nás odvázali. John měl úplně oteklý a krvavý zápěstí, přivázli ho fest. Ta rudá krev se na jeho bílé stařecké kůži vyjímala jako flusanec na ksichtě, nebo díra v lodi. Když už jsme u těch zápěstí, tak já je měl taky celkem fest zkriplený. Každýho z nás chytli dva takový vazouni. Všechny jsem je znal, ale bohužel ne moc v dobrým. Drželi jen spolu s kapitánem. Pak přišel kapitán, v každý ruce pistoli a řekl, že máme hodinu na to, abychom to tu celý vypucovali, nebo si zaplavem se žralokama. Že se to nedalo stihnout, jsem věděl už od začátku. Nestihl by to ani zdravý člověk, natož já se starým Johnem, oba s měchama práznýma jak tehdá ta naše truhlice a ještě k tomu s podělanejma rukama. Asi za půl hodiny přišel kapitán a koukl se, jak pracujeme, asi moc spokojenej nebyl, neboť mi střelil těsně vedle ruky. To už jsem věděl, že nám milost nedá a hodil jsem po něm ten zasranej rejžák. Kapitán zbrunátněl, nechal mi svázat ruce a přivázat mě ke stěžni. Tam jsem tu půlhodinu dostál, než mě zase odvázali a dovedli ke starýmu Johnovi. Viděl jsem, jak je bílej, a došlo mi proč. Koutkem oka jsem totiž zahlídl, že je už nachystaný prkno.

Kdyby jste oba pěkně pucovali, tak vás nechám se spolu pobít, a ten horší by skončil ve vodě, ty jsi ale, Ewane, rozhodl sám. Jednorukej přežije, ty ale poznáš, jak chutná kýl! řekl kapitán a já viděl, jak se Johnovi na ulevilo. V takový situaci asi člověk nemyslí moc na jiný. Holt já bych za něj svůj život asi taky nedal. Teda dobrovolně, tehdá když jsem mu dával jídlo, myslel jsem, že mě nikdo neuvidí, a taky jsem nevěděl, že to bude tak hrozný ten trest. Smrt za blbej chleba!


A tak mi ovázali na každý ruce zápěstí, obě zvlášť, a dovedli mě na můstek. A pak jsem šel, nechtěl jsem, tak jsem couvnul, ale železo mi zajelo mezi lopatky. A pak jsem prostě letěl, někdo mě shodil. Řeknu vám teda, že je to rychlost jakou ta loď jede. Nabrala mne kýlem a já se otloukával a dřel o dřevo porostlých řasama. Pak mi nějaká přirostlá škeble rozřízla kůži a já začal krvácet. Bohužel těch škeblí tam bylo víc. Když už jsem myslel, že se utopím, tak mě vytáhli na palubu a prohlídli si mě, slyšel jsem kapitána, jak říká, ať mi ještě přidají, a tak moje bezvládný tělo opět hodili do vody a já tu samou cestu absolvoval znova. Tentokrát mne už ale nevytáhli. Viděl jsem, jak mi loď ujíždí a taky uříznutý konce lan, za který mě tahali. Voda byl celá rudá z toho, jak jsem byl celej pořezanej , v ranách mě pálila mořská voda a neměl jsem sílu plavat, a tak jsem jen začal bezvládně klesat ke dnu. Zavřel jsem oči a začal se dusit. Pak mne něco chytlo za nohu, a voda se zbarvila do ruda ještě víc, neboť mi žralok uhryzl lýtko. Pach krve je zřejmě nalákal, a za chvíli jich tam bylo docela dost, někteří se mezi sebou prali o moje maso, někteří mi ho trhali. Od té doby, co mi jeden ukousl ruku, už nevím, co se dělo dál, ale teď tu sedím dole na kameni, bez jedný ruky, jako jednorukej John, zbyla ze mne jen kostra a mořský proudy korygují mé pohyby. Někdy mne zanesou dál, někdy mne jen naženou na kámen, na kterým se zaseknu na nějakou dobu a pak mne zas odnesou dál.


Tak se měj světě JOHOHO!