Andor.cz - Dračí doupě online

Na každém začátku jsou nová jitra, oblohy bez poskvrny.
Na každém začátku šeptají sladká slova.
Úzké drobné provázky, třpytící se v slunci, pokládají na mou kůži, splétají je do pavučin, líbezných, pokojných, kolébajících.
Zpívají křoviska, ševelí stromy. Musím se usmívat, všechno šeptá: „Usmívej se!“ Srdce se otvírá a jazyk začíná zpívat s okolím. Jak vyprávějí oni, přidávám se i já. Vlnky a vlnění do stejného rytmu, jen být sladěná a nevychýlit se.

Asi jsem něco řekla špatně?

Jako když moucha zavadí křídlem o hedvábný proužek pasti, stáhne se pavučina a jedovaté zasyčení naplní vzduch.
Kde je ta pavučina? Nevidím ani jejího stříbrného majitele. Jen ocelová lana stahují mé tělo. Srdce cítím až v krku, dech se mi zužuje.
Pomoc!
Stromy se chvějí. Setřásly poslední listy, které nyní pokrývají zem v jejím posledním spánku.
Ach, ty listy!
Větve rozsekají vzduch, listí vybuchuje, třese se vše ve spravedlivém hněvu. Vždyť jsem jejich, krev jejich krve.
„Budeš stejná!“
„Budu stejná.“
Bušení v tepnách, bušení v mé hlavě. Drží mě pevně, pevněji než hrob své mrtvé. Mají na mě plné právo.
Nesnažím se být jiná! Jen chci.

Svazují mě do svých pohybů, trhají mnou podle své vůle. Nahá a neschopná.
Zdřevěnělé ruce se vztahují k hvězdám, ale ty stoupají výše. Měsíc odvrací svou mléčnou tvář. Však ledový vítr s námi zůstane. Pustý dům, okna zotvíraná, slepé oči a v srdci smrt.
Nikdy nezměním svou krev. Snad až si srdce vyrvu a rozmetám ho na kusy.
Ale jsem jen sobecký člověk.
Hvězdy! Měsíci!
Pokorně sklopím hlavu. Je to má vina. Zasloužila jsem si to. I ten poslední zbyteček mého „já“ už tomu věří.
„Odpusťte.“

Na každém začátku jsou nová jitra, oblohy bez poskvrny.
Na každém začátku šeptají sladká slova
A mé naivní já – teď to bude lepší.
„Nezradí!“
„Jsme přece jedno!“
Stříbrný provázek mě nutí přikývnout.