Andor.cz - Dračí doupě online

Částice se rychle pohybují okolo jakéhosi velikého předmětu a jen tak se zvolna mění v zářivé hvězdy nabývající během několika vteřin obrovského objemu. Je to nereálné, až neuvěřitelné pro někoho, kdo celý život tráví v sevření určitého sektoru času, ve kterém věci běží vlastním tempem ochrnutého hlemýždě. Tedy jen v případě, že jste vysoký, tak jak jste, a planety jsou pro vás celý svět.
Hvězdy, které jen před chvíli byly pouhou nehmotnou energií, se po malé chvíli stávají znova jen myšlenkou v obrovském víru střepů chaoticky rotujících okolo jakéhosi otvoru. Víry vždy rotují kolem otvorů, tak to už prostě je a nikdo to nemůže změnit. Nebo snad ano?
Vír se pomalu pohybuje obrovským prostorem, ve kterém se nachází snad nekonečno blyštivých mráčků různých tvarů. Některé se mění a pohybují, některé stojí na místě, již od odpojení od velikého víru. Stejně jako jejich počet někdo jako já nedokáže vyjádřit je to i s jejich barvami, protože spektrum, které mi bylo umožněno opsat verbálně se ani zdaleka nerovná škále odstínů, kterou tyto mráčky oplývají.
Někdo by řekl, že je to obrovský chaos. Že vše se děje velikou náhodou a klidně by to mohlo být úplně jinak, ale tento skeptik by byl na velikém omylu. Vše mělo velice přesný řád, který však z tohoto úhlu pohledu nebylo v žádném případě možno spatřit.
Prostor se zdá stabilní na jednu stranu, když pominu ten obrovský vír částic uprostřed, ale je tu i další rušivý element, jsou to jakési podivné exploze gejzírů různých barev. Řetězová reakce započala někde na okraji tohoto nekonečného prostoru a ten se začal měnit, tedy spíš se začal rozpínat do všech stran. Výbuchy se začaly stupňovat až do takové míry, že se jejich barvy spojily v oslepující bílou záři vyplňující celý tento prostor.
Tam, kde byste čekali prázdnotu, pokud si tedy dokážete doopravdy představit pojem prázdnota, tak tam jen potichu zní jakási písnička. Písnička je poměrně monotónní a hraje téměř na neslyšitelné frekvenci. Má zhruba pět tónů, které se pořád opakují a vytváří zvláštní atmosféru, pro někoho více než smutnou a jiného by zase dokázala podpořit a zvednout mu náladu, tedy, kdyby tu někdo byl. Což na první ani ten druhý není.
Mimo těchto několika zvláštních tónů znících celým prostorem se tu nic neděje. Není zde čas. Nejsou zde zákony fyziky, není zde gravitace ani jiný řád, který by prostor kontroloval. Jen volnost, klid, pokoj a teoreticky by se dalo říct, že i mír, ale jelikož tu nikdo není, nejsou zde ani dvě nepřátelské strany, které by vytvářely entropii. Ideální místo na dovolenou či prostou relaxaci a meditaci, ale něco tu schází. Něco co trápí mnohé lidi, kteří trpí depresemi. Je to smysl existence. Proč tohle místo vůbec existuje, odkud, kam, kde, jak, proč? Tyto slova dopadají na jeho stěny v nekonečnu a jako vedlejší efekt způsobují, že se zde objevil čas, který začal nemilosrdně odčítat nebo snad přičítat stáří uskupení, které doteď žilo ve své vlastní spokojenosti, aniž by tušilo, že podobný element vůbec existuje.
Vše bylo snadné a jednoduché, jediné, co rušilo pokoj a klid, byl ten zvláštní zvuk, ale na ten se dalo zvyknout, avšak s časem přišel další zvláštní aspekt. Byl jím vítr, který začal pohybovat jakýmisi malými, téměř neviditelnými částicemi. Částice unášené slabým větrem začaly vytvářet obrazce a seskupovat se do velikých hromad, kde se jim jen zachtělo. Bohužel již na ně působila ona pověstná svazující gravitace, která ovládla již nesčetný počet prostorů.
K tomuto pověstnému uskupení nakonec dorazilo i třetí nechvalně známé skupenství a to kapalné. Voda zaplavila z otvorů kdesi daleko i blízko písek, který se usadil v tomto prostoru a umožnila tak tvorbu prvních nepatrných náznaků zvláštních organismů. Byly menší než onen téměř neviditelný písek, avšak postupem času, který se zde rozhodně neflákal, začaly navazovat kontakty a jakýmsi zvláštním způsobem mezi sebou komunikovat a kooperovat. Vytvářely čím dál tím větší uskupení, která se o sebe dokázala postarat a dál se rozšiřovat.
Písek se sypal dál a dál, pomocí větru se posouval sem a tam. Nakonec překoval nesmírnou hloubku, kterou tvořila kapalina, tedy voda, a vytvořil první stabilní prostor, kde se okamžitě objevili ony zvláštní formy jakéhosi pod-života. Tito tvorové, dá-li se jim tak říkat, se dále šířili jak přibýval prostor a postupně se jejich úroveň života zvyšovala. Začali dokonce využívat okolní prostor k vylepšení jejich životní úrovně a písek se rázem stal nástrojem. Písek, který byl materiální formou času. Začali ho formovat za pomocí vody, která byla naopak fyzickou formou gravitace. Nyní se tento prostor stal o něco víc komplexnější, než kdy předtím. Platil v něm už nějaký řád a fantazie byla uzamknuta do okovů zákonů bytí. Proto, aby jste zde něco dokázali, už nestačilo si jen onu věc představit a dostatečně ji vykreslit, ale museli jste ji fyzicky zformovat z okolních materiálů.
Díky této komplexnosti, která zde nastala, se zdálo, že základní problém tohoto prostoru byl vyřešen, avšak to nebyla až tak docela pravda. I přes to, že se skutečnost zahalila do polovičních odpovědí, základní problém tu zůstal. A to absence smyslu. Otázky odkud, kam, kde, jak, proč zde je to, co tu je, pořád zůstaly a smály se všem, kdo se je snažili zodpovědět.
Uplynul nějaký čas, nikdo přesně neví kolik, protože jediní, kdo ho doopravdy počítali, byly organismy, které se mezi tím značně vyvinuly a zformovaly již komplexní myšlení. Myšlení, které pohánělo je proudem času stále dopředu a snažili se pomocí něho s ním bojovat, avšak marně. Nakonec jejich verbální podstata přerostla jejich fyzickou a z nich zbyla právě tato forma, která jim dávala dosud nevídané možnosti, jak manipulovat s prostorem kolem nich. Dosáhli stupně, kdy jejich životní režie klesla na úroveň nuly a jejich hodnoty se kompletně změnily. Jediné, co je nyní trápilo a o co usilovali, bylo zjistit, proč zde jsou, proč vůbec existuje tento záhadný prostor.
Dlouhou dobu se nic zajímavého nedělo a oni cestovali tímto prostorem stále dál hnáni prázdnotou jejich nitra. Byla to taková malá díra, která se pořád ne a ne zaplnit. Sžírala je neskutečně dlouho a zaplnění této díry obětovali opravdu vše. Jejich nenaplněná touha začala pomalu měnit prostor kolem nich. Začínal se jim postupně přizpůsobovat a kdesi hluboko, hluboko dole se začal vytvářet podobný otvor, jaký nesli tito tvorové ve své verbální podobě na hrudi. Pomalu, jak to již u otvorů neznámé hloubky, do sebe začal vtahovat vše, co bylo okolo. Ano opravdu, začal vytvářet vír, který vše pohlcoval a prostor během několika velice malých částic času zmizel jako malá šmouha v dáli. A kolem nás proletěl podobný další prostor, který skýtal další zajímavý pohled, avšak jen na krátko. Počet prostorů za stejnou dobu, které bylo možno zahlédnout, se exponenciálně zvyšoval. Nakonec se proměnily tyto prostory vlivem rychlosti na hvězdy a ty zase jen na malé částice měnící svůj objem neskutečně rychle. Jsme tedy znova na začátku nebo na konci? Zajímavá otázka.