Andor.cz - Dračí doupě online

Jen slzy

Něžně chladí moje tváře,
hlas rozumu tiše káže.
Neposlouchám, když se topím,
v srdci ostny růže nosím.
Chladí moje tváře něžně,
jsou tak hloupé a tak běžné,
jsou okamžikem a jsou chvílí,
běží ke stejnému cíli...
Bolí a chladí, tváře tiše,
stokrát zpovídám se pýše.
Zpovídám se, hříchy padnou,
odplují cestou tak snadnou.
Tak odplují a zůstávají,
navždy u mě domov mají…

Cizí oči nesmí vidět,
za co dívka má se stydět.
Cizí nesmí vědět nic.
Proč je mokrá, milá líc...?
Pročpak pláčeš, hloupá, malá...
Čeho by ses v světě bála?
Píšeš, jak kdyby chtěl to číst,
dál můžeš svoje nitě příst.
Píšeš, jak kdyby někdo hledal,
dál naivní, holt... co Bůh nedal…
Tak zmlkni, a nech slova žít,
vím, je těžké… jenom být.
Tak zmlkni a nech je dýchat,
ne každý chce vzlyky slýchat.

Ne každý a vlastně nikdo,
ta v zrcadle… Očividno...
Bezcenná, známá a cizí,
zjevuje se, pak zas mizí,
hysterická, skelně chladná,
stejně jak předloha vadná...
Moc toho nemáš, nech plout slova,
ptej se sama sebe, znova.
Proč to děláš? Čím jsi jiná?
Kde je zpropadená vina?
Kde je ta tvá temná maska
a přes smutné oči páska.
Nutná možná bude smrtí...
Však nesundám ji, chci-li žíti...

Ptej se, co jsi dokázala,
co jsi zvládla, ovce malá?
Čím jsem, nemám víc, než sebe…
Pak odraze, drahý, tebe...
Mám Tě a naději ztrácím,
mám jej, jak domů se vracím,
do úchvatného srdce,
všechno však lze ztratit lehce.
Měla jsem, nemám a chci mít,
sebe za to smím vinit.
Každý svého štěstí strůjcem,
navždy sobě budu vůdcem.
Špatným, běžím přes mrtvoly,
nikdo neví, jak to bolí.

Neočekávám, duše krásné.
Neočekávám, hvězdy jasné.
Neočekávám. Mlčím. Přijímám.
Ten ostrý bič nad sebou znám.
Asi je to realita, cesta má.
Asi je to realita, věčná hra.
Asi, asi mlč a mlčím,
rty stisknuté, stejně křičím…
Jen neposloucháš… schválně?
Nic nepoznáváš… ni mě...
Cosi zdvihá své pařáty,
cosi v samotě ji utápí,
cosi neviditelně ji ničí.
Kdosi… kdo jsi…?