Andor.cz - Dračí doupě online

Muž, oděný ve válečnické zbroji, se posadil k malému dubovému stolu. Pohlédl z okna na zakaleně šedou oblohu, která nevěstila nic dobrého. Jeho obličej, zčásti už posetý vráskami, se stáhl do posmutnělého výrazu.
Muž stočil svůj pohled na svitek pod sebou. Povzdechl si, popadl brk a namočeným hrotem ho nechal chvíli viset ve vzduchu nad zažloutlým pergamenem. V této pozici setrval několik minut, dokud nezačalo pero brázdit drsný povrch papíru. Když muž dopis dokončil, nechal čerstvé písmo zaschnout. Stálo v něm toto:

Naerio a Anweeno,

mé dcery. Mé největší úspěchy, mé jediné bohatství. Ačkoliv mě nikdy nepoznáte, vězte, že o mě nejednou a o mých činech uslyšíte. Mějte na paměti, že jsem váš otec a jmenuji se Anatorius. Obě dvě jste se narodily do neklidné doby a ještě než jste vůbec spatřily světlo tohoto světa, pohrál si s vámi krutě osud. Jelikož jste mé krve, patří k vám i má nesmírně silná moc. Pokud jednou tento dopis budete číst, a já věřím, že ano, nepochybně už budete vědět, jaké břímě to vlastně padlo na vaše bedra.
Nemám pro vás žádnou radu, jak se s tím vyrovnat. Můžu vám vzkázat jen jedno: Postavte se tomu čelem.
Nejenže vás bude doprovázet síla našich předků a starodávných bohů, ale také i neklidný život, při němž vás budou neustále pronásledovat temné síly, a nikdy nezažijete minutu klidu. Musíte být pořád ve střehu. Ale to už je holt náš dar a naše prokletí.
Naerio a Anweeno, mé dcery. Temnota povstala. Svět je v ohrožení a každý život je důležitý. Mě samotného čeká bitva a nejspíš při ní i zemřu. Pamatujte: My jsme mystikové. My jsme strážci Irisije a navždy jimi budeme. Tímto dopisem vám odkazuji mé poselství a přeji vám hodně štěstí, ať už se vaše životní cesty budou ubírat jakýmikoliv směry.

Anatorius, jak se tento muž jmenoval, si raději dopis po sobě ještě několikrát přečetl a byl se svou prací poměrně spokojen. Zapečetil ho a vstal od stolu. Se zastrčeným dopisem v kapse pak opustil svůj dům. V jedné ruce svíral svoji zbraň – meč, jehož čepel byla skryta pod koženou pochvou.
Venku se už shromažďovalo několik vojáků, připravených vyrazit do války. Loučili se s rodinami. Mnozí se sem vrátí, mnozí ne; padnou ve válce pro dobro věci. Za předpokladu, že ta válka bude úspěšná.
Anatorius přešel ke chlapci, kterému mohlo být tak patnáct let. Stál u grošovaného koně a nervózně si prohlížel nervózním pohledem okolí.
Jakmile spatřil přicházejícího válečníka, zpozorněl a zasalutoval.
,,Pane,“ zvolal poslušně.
Anatorius mávl rukou.
,,To není zapotřebí. Na, tu máš.“
Anatorius podal chlapci zapečetěný dopis.
,,Odvez jej do Anuru a schovej ho na tajném místě. Najdi ve městě jednoho muže, jeho jméno je v té obálce. On ti tajnou skrýš ukáže.“
Chlapec se uklonil.
,,Jak žádáte, pane.“
Naskočil na koně a těsně než ho pobídnul, podíval se na Anatoria.
,,A co bude s vámi a ostatními, pane?“ zeptal se.
Anatorius pokrčil rameny.
,,Ugrianů je mnoho a já se obávám, že jich je víc jak nás. Nejspíš padneme, ale v hlavě se mi rodí bláznivý plán. Stále nevím, jestli ho uskutečním.“
Chlapec mlčky přikývl.
,,Pane?“
,,Hmmm?“ zabručel Anatorius.
,,Bylo mi ctí,“ poklonil se chlapec.
,,Mě taky, chlapče.“
Jen co Anatoriova slova dozněla, chlapec pobídl koně a tryskem vyrazil z města.
,,Mě taky,“ zopakoval tiše Anatorius, ale jeho slova se ztratila v divokém poryvu větru.

Vzduch byl cítit železitým pachem krve a do nebe se vznášelo mnoho bolestných výkřiků, umírajících i zraněných. Nad bitevním polem se slétávali krkavci a lačně se vrhali na ty, jež už vydechli naposled a posloužili mrchožroutům jako hodovní stůl.
Ti, co se stále drželi na nohou, svírali pevně jílce svých mečů a ze všech sil bojovali proti silným nepřátelům. Zrůdy jako z nočních můr se na ně vrhaly ve velkých počtech a drtily lidskou armádu neuvěřitelnou silou.
Anatorius, celý od tmavé krve, vytáhl meč z právě poraženého protivníka a připojil se ke svým druhům. Bylo jich už jen pár. Stáli v uzavřeném kruhu a sledovali, jak se nepřátelé přeskupují do drtivého houfu. Anatorius se rozhlédl. Zjistil, že je už jedním z mála, co dokáže stále bojovat.
Jeho druh, zraněný na levé paži, v níž naštěstí nesvíral meč, se na Anatoria podíval a v očích se mu zračila směs smířlivosti, strachu a naděje.
,,Jestli máš ten nouzový plán, je ho čas použít, příteli,“ řekl.
Anatorius kývl. Ano, musel ho použít. Všem se o tom zmiňoval a každý voják věděl, co je Anatorius zač. Nikdo neměl ani nejmenší pochyby, že by to tento muž nedokázal. Bohužel, ani Anatoriovy schopnosti nestačily k tomu, aby vedl lidské vojsko k vítězství
,,Udělám to. Ale zemřeme všichni,“ pravil skoro až lhostejně.
,,Šli jsme do této války s tím, že pokud to bude nezbytné, obětujeme se pro světlejší časy,“ odvětil s trpkým úsměvem voják a položil Anatoriovi ruku na rameno. Anatorius se usmál a dotek mu opětoval. ,,V tom máš pravdu.“
,,Bylo mi ctí, příteli,“ řekl voják. Anatorius přikývl.
,,Mě také. Nechť tě provází síla předků,“ řekl mystik vážně
,,To samé bych ti měl přát já. Jdi na to, my zatím odlákáme ty bastardy.“
Voják a ta hrstka bojovníků se shlukli těsněji k sobě a odráželi další útoky útočících zrůd. Anatorius se od nich nepozorovaně oddělil. Samozřejmě, že si ho nějaké zrůdy všimly a jaly se ho pronásledovat, ale síla, jíž Anatorius vládl, je vždy zahnala zpět, dokud to nevzdaly úplně a nevěnovaly se zbytku lidské armády, marně se bránící proti hordě.
Běžel na kopec. Na horizontu se skrze mraky prodíraly sluneční paprsky a svítily Anatoriovi do obličeje.
Mystik ani neprojevil sebemenší snahu zakrýt si před silnou září oči. Vítal paprsky a byl si pevně jist, že je vidí naposled. Byl zvědav, jaké to bude, zemřít. Už brzo to pozná. Pozná, jak chladná je náruč smrti, jak umí být milosrdná. Upřímně, po svém dlouhém a neklidném životě očekával, že ho ve smrti čeká klid.
Dostal se na vrcholek kopce a seběhl dolů. Před ním se rozprostírala široká vodní plocha. Blýskala se ve zlatavé záři slunečního světla a ten pohled uklidňoval.
Anatoriovi se myslí mihla nostalgická vzpomínka na dětství, kdy se v podobných jezerech s ostatními dětmi koupal. Nevinnost té doby mu připadala tak vzdálená.
Vzpomínka ale byla vzápětí vytlačena krutou realitou a Anatorius se ocitl na břehu. Okované boty se propadly do hrubého písku. Vítr k němu přinášel hlasité zvuky nedaleké bitvy.
Anatorius znovu pohlédl na vodní hladinu a došlo mu, že nemůže už dál čekat. Shromáždil v mysli veškeré síly a soustředil se na jezero před sebou. Vnímal každou kapku vody, každou zelenou řasu, každého drobného i většího živočicha, jež byl součástí jezera.
Vztáhl ruce před sebe a náhle pocítil ve svém těle silný odtok duševní energie.
Klidná vodní hladina se začala vlnit. Vlny nabývaly na intenzitě, a co bylo nejvíc podivné, nesměřovaly směrem ke břehu jezera, nýbrž do jeho středu. Naopak voda u břehu ustupovala a během několika vteřin byl břeh od Anatoria vzdálený dobrých několik set stop.
Mystik natáhl ruce víc nad sebe a zavřel oči.
Voda z jezera se mezitím stahovala čím dál víc do středu. Tam, kde ustoupila, po sobě zanechávala ostré kameny, jemný mokrý písek a malé škeble. A jak se voda stahovala, uprostřed jezera se začala formovat. Nejdřív to připomínalo jakýsi obří vodní ovál.
Anatorius se ještě víc soustředil a nesourodý ovál se zformoval do vodní koule ještě větších rozměrů. Anatorius ale neskončil. Vodní koule se pohnula na místě a pomalu se začala vznášet do vzduchu. Byla to dokonalá podívaná. Tam, kde se před chvílí ještě rozprostíralo jezero, bylo nyní široké a hluboké údolí.
Zanedlouho vodní kouli spatřili i vojáci, odporné zrůdy a jejich páni - zlovolní ugriané. Všechny armády přestaly bojovat a sledovaly vodní kouli, jejíž velikost zakryla slunce a svět pod jejím stínem potemněl.
A Anatorius, kterému s každou uplynulou vteřinou ubývaly síly, otevřel oči, aby se podíval na své vrcholné životní dílo. Teď už bylo jasné, jaký byl jeho plán. Vyzvednout jezero ze dna a vynést ho vysoko do vzduchu. Jakmile mu dojdou síly, nebude tu žádná moc, která by kouli držela a pak… se jezero vrátí na své místo. Určitým způsobem.
,,Naerio… Anweeno,“ zašeptal bolestně mystik jména svých dcer, které jako nemluvňata byla od tohoto místa tisíce mil daleko.
Pak si mystik vzpomněl na svou ženu. Nilthilien. Tak se jmenovala. Náhle pocítil vůni jejích zářivě měděných vlasů a sladký dotek rtů.
,,Má… rodino…“ řekl Anatorius a usmál se. V tu chvíli mu srdce dotlouklo a do jeho tvář nabyla smrtelný výraz.
Padl mrtev k zemi a vodní koule ho neuvěřitelnou rychlostí následovala. Jen co se zaburácením dopadla zpět na zem, zvedla se do vzduchu několik stovek stop vysoká příbojová vlna a razila si cestu skrz krajinou.
Přehoupla se přes obzor a smetla obě válčící armády.
Zastavila se až mnoho mil za bojištěm. Mnozí se dodnes ptají, proč Anatorius použil svoji sílu zrovna pro tento účel. Jen zasvěcení však vědí, že voda, která se šířila napříč krajinou, vyplavila podzemní doupata ugrianů a všechny je téměř vyhubila. Téměř všechny. Na světě není jen dobra. Zlo tu bude prostě pořád.
Ale hlavně, ti zasvěcení vědí i toto: Když se tajemná síla odpoutala od mrtvého Anatoria, hodně daleko od tohoto místa se, ve dvou malých kolébkách, rozezněl dvojitý dětský pláč. Naeria a Anweena, dcery Anatoriovy, zdědily otcovu moc. A tak mohl odkaz mystiků pokračovat...