Andor.cz - Dračí doupě online

Bolest, bezmoc a žal, viděly slepé oči putující po místnosti tiché...
Srdce tloukla, by vzdala hold nepoznaným strastem…

Co asi vidí slepý,
když se do zrcadla dívá…
Co slyší, když dítka milá
křičí, pozornosti chtivé,
pro ten odraz na zrcadle.
„Vidíš, maminko? Vidíš, jak jsme krásné?“
Bylo to nad slunce jasné
a slza z moří prázdných,
srdci úderů slabých.
Bolest objala srdce zlaté.
A chce křičet: „Proč se ptáte?
To nezažila jsem si dost…“
Obraz barevný je host.

Co asi slepý vidí,
když do zrcadla hledí?
U nohou, u hole dítka,
jim z hlasů zní tichá výtka…
přec zabolí,
ty hloupé dětské bláboly…
„Maminko, neplač prosím zas!
Maloval jsem tvou krásnou tvář.“
Poskočí chlapec, dílko v ruce,
tak vezme dítě do náruče.
A bolest sevře srdce zlaté,
máte odvahu? Vy se ptáte?!

Co vidí slepý ani,
v zrcadle po ty časy?
Bez života se dívaj oči,
hluboká propast, a sebevrah skočí.
Srdce tluče, dítě pláče.
„Maminko, proč nic neříkáte?“
Jak v transu hleděla na to sklo,
je zlé, říká si zrcadlo.
Dívala se, co mohla bdít,
ani tam nemuselo být…
to protože ho neviděla,
jen v hlase tichá lítost zněla.
„To… to je krásné!“
Bolest objala srdce zlaté,
dítko zavýsklo, vy se ptáte?

Co zrcadlo skryje osobám,
kterým nebyl ten dar dán…
Všechno, snad odhalí více,
paprsek světla, do své duše…