| Publikováno: 28. května 2011 20:44Průměrné hodnocení: 9.4, hodnotilo 5 uživatelů [detaily] |
První věc, co publikuju.
Trošku problém je v tom, jak to určit. Zamyšlení? Povídka?
Asi nejpřesnější je "experiment". A to ze dvou důvodů:
a) abych měl výmluvu, pokud je to hovadina
b) protože je to tak trochu experiment s tím, jestli jsem něco schopný vydat do éteru.
A ještě nějaká ta klasika - jestli to ohodnotíte, napište prosím, proč jste to tak ohodnotili.
A rozsáhlé kritické rozbory jsou nanejvýš vítány :)
V tmách se rozžala tvář. Vrásčitá, stará, unavená.
Mrtvá.
Utekl jsem.
-------------------------
„Kudy kam ty ženeš sebe?“
„Nikam. Nikam nejdu, ani boty nemám,“ odpovídám.
„Spíše ni na botky nemáš ty.“
„Odkdy ti to vadí?“
„Od časů, kdy ty stále vodíš sebe někam.“
-------------------------
Kolo slunce se točí.
Já jdu.
Takže jdu? Takže chodím?
Asi.
Do chodidel zařezává se kamínek po kamínku.
Vpředu je věž, hrad, tvrz, hláska.
Vpředu je něco. Něco.
-------------------------
Pero v ruce mé těžkne.
Pero v ruce své houstne tíhou cest. A ztracených bot.
-------------------------
Něco je někde. Někde je teď blíž.
Za mnou stezka krve z nohou na kost obroušených.
Je to jenom moje krev? Snad, možná, kdo ví.
Koho to zajímá?
-------------------------
Tečka se stopou rudou, vzadu černou, scvrklou, sraženou. Blízko, ale ne tady. Jako ostatně vždy.
-------------------------
Jsem skoro tam. Chodidla zebou, pahýly smyslů, jitřeny světem natolik, že cit dávno ztratily, zbytečností zaplavená mysl a duše v podsvětí těla zahnaná.
Já.
My?
My jsme tam. Skoro.
Vidím se.
Tvář vrásčitá, stará, unavená, kopírující mne holého v odlescích vitráží.
Utíkám...
„Proč botky ty sis nikdy nenapsal?“ zvolává z pekla našeho tenký hlas.
Pero těžkne zbytečným inkoustem.
A já nenapsal nic.
Stará tvář si mne prohlíží ze skla, jedna za mnou mizí a dvě přede mnou se zjevují v nekonečné galerii.
A křičí poslední nenapsanou árii.
Nikdy nic nenapíšeš.
-------------------------
Pero těžkne, houstne, krvavým nátěrem, pryštícím do jeho nitra.
Nakonec jsem ho zvedl – poprvé.
A spolu s posledním výdechem...
Komentáře, názory, hodnocení
|
| Karbin Cry - 30. června 2011 13:08 aaa Star Wars nadšenec :D |
|
| Marawin e Yaeri - 27. června 2011 17:03"pero v ruce své..." - to má označovat, že není protagonistovi (autorovi) jasné, jestli píše on prostřednictvím pera, nebo jestli pero píše jeho prostřednictvím. burg - 30. června 2011 07:44Tam jde jednoduše o řeč postavy/"postavy." Yoda taky mluví blbě, ale z logiky příběhu to je správně (odlišení charakterů/"charakterů") |
burg - 30. června 2011 07:44 | | |
|
| Je to zajímavě podané, ale člověk to přesto musí číst několikrát. Tisíc čtenářů, tisíc různých úhlů pohledu. Asi ti vytknu ten zvláštní slovosled, zvlášť v některých větách: první a poslední ve druhém odstavci. |
Workys - 29. června 2011 22:27 | | |
|
| Upřímně mě se to líbí. Je to něco co se tu neobjevuje každý den. Je to vlastně o tom, že pravý smysl zná jen autor a ostatní si můžou udělat jiné představy. Moc pěkné. Fakt se mi to líbilo. Hodnotím 10 |
|
| docela daost mě to nezaujalo a jen s tíží jsemse donutil to přečíst ale konečný dojem byl skvělí- jediná výtka: lepší začátek a bez těch pomlček... jinak dobré... |
Xp3rT - 27. června 2011 17:32 | | |
|
| Každopádně zajímavé, možná tím, že to nemá určený přesný smysl (nebo ho zná jen autor). Jen bych si moc přál aby mě to, co se mi na tom na začátku zalíbilo udrželo až do konce... |
|
| No, mně se to každopádně líbí... Výtka jen jediná, kdy mě to praštilo a to: "pero v ruce své..." = pero ruce nemá a tak by se asi hodila jiná příměra, ale jinak super..:) |