Andor.cz - Dračí doupě online

V čase tom přeš»astném, to když pan Lancelot vrátil se ze svých cest,
kdy vybojoval přemnoho soubojů a překonal leckterou lest,
dostalo se mu převelikého uvítání u dvora Artuše krále,
pak dlouho do noci se hodovalo v korunním sále.

A tak opět na Camelotu zavládla radost a veselí jak za starých časů,
Guinevera jak růže rozkvetla, když Lancelot její vychvaloval krásu,
a nedlouho poté to byl zrovna Máj a vše bylo v květu,
prchla královna s rytířem vstříc nesnázím a světu.

Však příběh, o kterém vám chci nyní píseň pět,
ten už po mnoho století rozesmutňuje celý svět.
Děj příběhu toho, započíná se na jižním břehu Británie samém,
příběhu o zamilovaném páru mladém.

V Lionesu tehdy vládl moudrý král jež Meliados se zval,
a ten si sestru krále Marka z Cornwalu vzal,
Ten vladař jež dvorný byl i statečný a dobře vyznal se ve věcech vlády,
a jeho cho» půvabná mu synka povila záhy.

Však za synka malého pacholíka krutou zaplatil král daň,
tu paní jež krásná byla a oči měla co plachá laň,
si i smrt za nevěstu svou zvolila a za svou si ji vzala,
a tak paní při porodu umírala.

Když pod víčka se jí věčný spánek pomalounku krad,
když hrobu již pocítila blízkost a jeho chlad,
tu ještě na pamě» té bolesti jež při porodu zažila,
jméno Tristram chlapci zvolila.

Pak po dlouhý čas král žil sám a oddával se své bolesti,
a Bohu spílal a rouhal e za to jaké to na něj seslal neštěstí,
bez polibků ženy a bez úsměvu krásných paní a dam,
rozhodl se, že synkovi matku dá, a tak se staň!

A tak se i stalo a vskutku v krátké chvíli,
si s paní půvabnou prstýnky vyměnili.
Však ta paní měla jen jedno přání snad,
a to královnou se stát.

Však k tomu, aby se jednou mohla ujmout panování,
jí Tristram překáží, a tak ho nečestnou chtěla odstranit zbraní,
a tak nalila mu číši vínem a jedu nemalé množství přimíchala,
zatajila dech, a že Tristrama odstraní zadoufala.

Však onou číši jež stejně jako vína jedu plná byla,
syna svého vlastního zamordovala a otrávila,
jen bezmocně polykala slzy a pomstu znova spřádala,
a tak brzy opět jed v číši Tristramovi podala.


Přípitek, a jaké to neštěstí, pohár vzal si nic netušící král,
Osud zlý a svévolný s královnou špinavou hru hrál,
a tak královna zastavila ruku krále dokud byl ještě čas,
a pak ze své zrady vyznala se potlačujíc pláč.

A král rozhněván hned přikázal královnu, co čarodějnici upálit,
že taková zmije jedovatá co ona, si nezaslouží žít.
Však nebohé ženy zastal se Tristram sám,
a své maceše vražednici život daroval.

Pak najednou snad zázrak se stal či vůle Boží,
královna na Tristramovi může nechat oči,
starostlivou matkou se mu znenadání stala
a po boku krále také moudře panovala.

A tak léta běžela jak splašená, devatenáctý přišel kralevice rok,
byl to mládenec k pohledání, půvabný vzhled a pevný krok,
choval se tak jak velí dobré mravy a mečem co rytíř se oháněl,
rytíř bez bázně a hany, svůj první boj brzy vybojovat měl.

To když Argus král irský, do Cornwalu poslal vymáhat daně,
pan Marek nezalekl se silných slov a chopil se zbraně,
on je král a nenechá si vyhrožovat a vojskem cizím pustošit zem,
vše Boží rozhodne soud s Argusovým rytířem.

A tak stalo se, že vychytralý a úskočný Irský král,
do zbraně svého švagra, pana Marhause povolal,
jež rytířem stolu kruhového byl,
a doposud s každým soupeřem si poradil.

A tak stalo se, že za pana Marka znenáhla nechtěl se nikdo bít,
nikdo nechtěl svůj život š»astný pozemský za smrt vyměnit.
A tak sám král se chystal, již brousil si svou zbraň,
vědouc, že ztratí svou hlavu pomazanou, pro falešnou daň.

Pak zrána mladý rytíř Tristram sám to byl, přijel strýci na pomoc,
na rytíře byl pasován ještě dřív než přišla noc,
a pak za dalšího kuropění se vydal na pobřeží,
tam, kde pan Marhaus se svými voji leží.

A tak vypravil se ve zbroji darované, v ruce štít a u pasu meč,
svést s rytířem samozvaným, překrutou řež.
Na vraníku černém jako noc sama vjel do ležení rytíře
a k souboji ho vyzval ač bylo to k nevíře.

Pan Marhaus na mladíka již čekal v plné zbroji tepané zlatem,
seděl na koni grošovaném a statném,
a mladíčkovi do očí se smál, že je blázen,
že ze sedla jej smete rázem.

Varoval chlapce a» ušetří své žití mladé a domů jej posílal,
však Třístran rytíř bez bázně a hany ve třmenech vstal,
pak tasil meč, ostří starodávné a do boje Marhause zval,
pobídl koně ostruhami a na steč se dal.

Rozjeli se proti sobě a srazili se se zahřměním oceli,
a rubali se meči jak nejlépe uměli,
Pak srazili se ze svých koní a opěšalí se střetli,
údery si vyměnili, urážky do tváře vmetli.

Tak bojovali tam dlouhé hodiny, pancíře zprohýbané,
kroužkové košile rudé krví a na rukou potrhané,
už jen s námahou svírali lesklé meče,
z jejichž ostří zvolna rudá tekutina steče.

A pak to už se soumrak pomalu na nebe kradl,
pan Marhaus po úderu mocném k zemi padl,
Do přilby se mu zaseklo Tristramovo ostří,
a krví mu zalepilo oči.

kousek čepele ulomil se a v ráně zůstal zaražený,
skáceli se oba soupeři k zemi,
pan Marhaus mrtev, Třístran k smrti unavený,
pro oba plakaly krásné ženy.

Odvezli nebohého mladého rytíře na Markův hrad Laucien,
nevěda zda rek mladý a odhodlaný, tu noc přežije,
však tělo silné dožilo se bílého rána,
však rytíř mladý posekaný horečkami strádá.

Pak po několika dlouhých blouznění plných dnech,
zklidnil se zas mladíkovi přerývaný dech,
a zase se mu do tváří vrátila barva,
a přítelkyní stala se mu harfa.

Na kterou překrásné písně hrál, a balady skládal,
když do nálad uslzených zas a znovu padal,
na duchu byl zdráv však nikoli na těle,
nesměl ni na chvíli vstát z postele.

Pak jedna stará kořenářka odhalila, že v ráně se skrývá jed,
Tristranovi poradila a» do Irska se vydá hned,
že žije tam sličná panna, jež v léčení jedů se vyzná,
však je to dcera krále Arguse vzápětí přizná.

Tak Tristram nelenil a se svým pážetem na cestu se dal,
dlouho předlouho se plavil a po moři cestoval,
pak jednoho krásného rána dosáhli Irských břehů,
a mladý rytíř se nemohl dočkat až spatří tu děvu.
Ubytoval se v hostinci nedaleko místa, kde králův hrad stál,
a pak za nocí dlouhých své smutně hrál,
a když příznivý se vítr nad městečkem nes,
byl v síních královských slyšet ten přesmutný zpěv.

Donesly se ty tóny tklivé až k uším krásné panny,
která umí léčit veškeré rány,
a tak do hostince se za mladíkem vypravila,
aby se s ním seznámila.

Tak zjistila, že mladíka vážné zranění trápí,
a že bez léčení brzy svůj život ztratí.
Nechala převést mladíka na samotný hrad,
a svou mocí zázračnou začala o něj pečovat.

Izolda byla přesličná panna, v Irsku jí rovné nebylo,
srdce Tristramovo hned po té dívce toužilo.
A ona zas a znova slyšet chtěla jeho hlas,
On chtěl se jí vyznat, a hýčkat její plavý vlas.

Tak k hojivé moci zázračné přispěchala na pomoc láska,
kralevic jež v Irsku se léčil po tají a krásek kráska.
Brzy byl Tristram oblíbený celým dvorem,
a sedával za královským stolem.

Jediný kdo k chlapci choval temnou záš»,
a tak jednou ukryla se pod noci pláš»,
a do chlapcova pokoje se vkradla potají,
doufajíc, že najde to což jiní hledají.

Na jisto došla k Tristramovi zbrani v ruce střípek ocele,
pak přiložila ten kousek jež dokonale zapad do čepele,
a s temnou ponurostí se za Artušem vydala,
by nebohého mládence udala.

Chtěla pro mládence ze všech nejvyšší trest,
chtěla by král zachoval dvora čest,
a vraha jejího manžela okamžitě popravit dal,
však král byl rozumný a Tristrama varoval.

Prchl Tristram z Irska pod pláštíkem tmy,
s izolepu si vyměnil polibek nesmělý,
pak na loď sedl a na cestu do Cornwalu se dal,
tam, ale jeho návrat překvapivý, už nikdo nečekal.

Pak v noci při hostině na jeho počest konané,
vyprávěl co v Irsku zažil a také o panně,
jež ho z nemoci vyléčila hravě,
a s níž si zaslíbil srdce mladé.

Však král Marek zákeřným ukázal se být,
i pravil synovci, že chce se s Izolepu oženit,
a on že mu má přivést tu krásnou paní,
a vyrazit má už za svítání.

Přesmutný Tristram vydal se zpět do Irské země,
k té překrásné mu milé ženě,
by jménem krále Marka jí o ruku požádal,
na rtech úsměv smutný, a v srdci stesk a žal.

Dlouhé dny a dlouhé noci strávili na neklidné moře hladině,
vzdorovali bouřím i vichřicím hrdinně.
Až je vítr dohnal k pobřeží Artušovi země,
a po obloze zas honily se mraky temné.

Vyrazil na Camelot, kde sám Artuš jej uvítal,
a hned ho ke stolu hodovnímu zval,
a vyprávět nechal Tristrama o jeho srdcebolu,
pak pěstí uhodil do stolu.

Nechal si zavolat Arguse jež na Kamelotu se zdržoval,
a hned mu i Tristrama ukázal,
a tak Tristram k nemalému překvapení všech,
před králem Irským na kolena klek.

Požádal Irského krále ve jménu strýce, o ruku dcery,
jež krásou hodna je sličné Guinevery
a Argus ihned Markovi svou dceru přislíbil,
však Třístran v tom okamžení přesmutný byl.

Pravda. Izolda se nechtěla za starého krále provdat
však otce svého musela poslechnout a Markovi se dát.
A tak vypravena v přenádherný šat nevěsty,
vydala se vstříc neštěstí.

Král Argus si štěstí dcery pojistit přál,
a tak ještě před odjezdem kořenářku zval,
lektvar lásky nechal stařenu namíchat,
a pak jej do láhve vína nechal dát.

Za rozbřesku, plachetnice s nevěstou vyjela vstříc osudu,
no nalhávat vám nic nebudu,
jedné noci, když už všichni spali,
Tristram s Izolepu si dostaveníčko dali.

Plni smutku a lásky k sobě nalili si červeného vína,
vína v němž lektvar lásky se skrývá,
ústa jejich se pak v něžný polibek slila
a ona se mu zaslíbila.

Z noci plné nekonečné lásky a touhy,
zbyl jen den prázdný a pouhý,
a když panoš a komorná ti dva zřeli,
hned srdce jejich obavami mřeli.

A tak ještě než Izoldu vypravili na Markův hrad,
museli si milenci sbohem dát
a se soumrak Tristram s panošem ujíždí v dál,
proč by také v Cornwalu zůstával.

I stal se z Tristrama potulný rytíř, jež na harfu hrál,
mnohokrát pak ještě na Camelot zavítal,
Získal si pověst dvorného pána,
a nejedna po něm zatoužila panna.

Však jeho srdce v Cornwalu se toulalo,
a za svou milou Izolepu bloumalo,
nemohouce již své břímě unésti,
rozhodl se dříve než stane se neštěstí,

odplout za moře do Bretaně,
a tam, že už navždy zůstane,
že snad zapomene na pannu plavovlasou,
jež učarovala mu svou krásou.

Cestou stočil ještě ke Cornwalu svého vraníka,
v náručí milé noc tak rychle utíká,
a pak se nalodil a na cestu se dal,
břehy Británie za sebou zanechal.

V Bretani bydlel Tristram u pana Gandharina,
za nocí dlouhých hojně popíjeli vína,
a ten pán neustále usmíval se veselým byl,
pomoci Tristramovi od trápení se snažil ze všech sil.

Pán Gandharin krásnou dceru měl jež též Izoldou se zvala,
a ta dívka neš»astná v Tristrama se zamilovala.
A on o Izoldě své tklivé písně zpívával
a přitom mu v srdci pučel jen žal a žal.

Z těch písní, když Izolda své uslyšela jméno,
tančit radostí se jí hnedka chtělo,
a mladík zpíval své písně plné lásky,
na čele tvořily se mu vrásky.

Neměla ta panna nebohá ni tušení,
že nezpívá rytíř poblouzněný o ní,
leč o té plavovlasé panně, jež v Cornwalu dlí,
a s Tristramem si nese něžné tajemství.

Pak jednoho deštivého dne znenadání,
zem Bretaňskou mor zraní,
a ač hlavně mezi chudinou nákaza se šířila,
nebohého Tristrama též skolila.

Nemoc to byla zákeřná a lidé žádného léku neměly,
všichni kdož byli nakaženi do týdne zemřeli.
I vzpomněl si Tristram na svou krásnou paní,
snad i nyní zhojí jeho rány.

A tak vyjelo páže pro Izoldu plavovlasou,
doufaje, že ručkou její a její krásou,
se Tristram přeci jen ještě uzdraví,
že na nohy ho opět postaví.

Přispěje-li Izolda do Bretaně, pak na lodi plachet bílých,
pokud ne, pak černé plachty a smrt musejí přijít.
Nechal se mladý rytíř přestěhovat do přístavu,
a tam každým dnem otáčel hlavu ke Cornwalu.

Pečovala o něj panna Izolda celý ten čas,
a slzy její zkrápěly Tristramovu tvář,
když nad utrpením mladého muže vzlykala,
a obklady ledové na čelo mu dávala.

I dozvěděla se, o kom zpíval o kom blouzní neustále,
o Izoldě plavovlasé, dceři Irského krále.
A i smutek se jí do horkého srdce vkrad,
vždy» ona jej chtěla navždy milovat.

Z večera jednoho zataženého sychravého dne,
mladý rytíř oči vyhaslé otevře,
a Izoldy se smutně ptá: „ ne obzoru plachty bílé?
To co slyším je hlas mé milé?“

Na obzoru loď pod bílými plachtami k pobřeží se žene,
kdo ví, co hlavou se honí ženě,
když odpovídá: „Jen plachty černé, co křídla havraní.“
To už se Třístran smrti nebrání.

A jeho mladé srdce vyhasíná, do temnot se propadá,
tělo jeho znavené, jeho hlava bolavá,
v srdci bolest bodavá, poslední výdech,
jeho milá běží po schodech.

Dveře do světnice otevírá, pospíchá k Tristramově loži,
oči jí slzami a bolestí jen hoří,
když za ruku ho chladnou svírá,
to když smrt ho obloudila,

a odvedla ho na druhý břeh od její krásy,
pláče a hladí mu vlasy,
smutku a bolesti se poddává,
a v srdci bolest bodavá.

Horké slzy na chladných lících,
hledí do očí věčně spících.
Naposledy spojí své rty s jeho,
volá: „Smrti, lásko, něho!

No tak i mě si vemte!
Jenom na nic nečekejte!“
Líbá zvolna ústa promodralá,
„Kéž bych se též mrtvou stala!“

A smrt už i po ní ruce vztahuje.
„Mé srdce tě miluje!“
Pomalu se jí klíží víčka,
dohořívá její svíčka.

Pak i jí smrt na horké rty políbila,
a ta dívka která žila,
už taky nedýchá…


Epilog:

Dvě těla v jedné hrobce leží,
mladý rytíř a královna mladá.
Smrt víčka jejich tíží,
láska stokrát bere a jen někdy dává.

Dneska vzala život a darovala smrt.
Tím cejchem srdce spoutala mladá.