Andor.cz - Dračí doupě online

"Perfektní!" usmál se svým záludným úsměvem král Zla a dál sledoval jednu ze svých žaček Zla, všechny ty dívky, které přivedl do své školy, propadly temnotě, všechny do jediné i přesto, že byly z rodin lidí bojujících za dobro. Jak směšné. Ukázal jim, co dokáže pomocí černé magie a že i ony můžou být krásné a mocné. I přesto, že se volání zla bránily, postupně mu každá propadla.

Ona však nad nimi vynikala, nejen svou úchvatnou krásou, ale i svým charakterem a přirozeným a nenuceným povýšeným chováním. Žádného úkolu se nezalekla, ať vyžadoval sebevíc krutosti, a to se mu velice líbilo.
"Dost!" zavelel a všechny čtyři dívky přestaly v mučení svého otroka, ty ubohé lidské trosky se svalily k zemi a dál naříkaly, soucitného pohledu od mladých, sotva dospělých dívek se ani jeden nedočkal. S opovržením je překročily a zastavily se před svým králem.
"Náš králi!" oslovily ho jako jedna a pak klesly v elegantní pokloně, tedy pouze třich z nich, ta čtvrtá jen kývla hlavou a dál vzdorně hleděla do jeho očí.
"Proč jsi se nepoklonila svému králi?" otázal se jí, klidně a mohlo by se říci i vlídně, tedy ve zlém podání.

"Učil jsi nás, že nejsme nikomu zavázány, že jsme jenom my a nemusíme nikomu sloužit a klanět se. To je tak slabošské!" odpověděla mu naprosto klidně, beze strachu.
Podíval se na ni, ty tři další dívky vyděšeně vzhlédly a čekaly, co jí provede? On se však pouze rozesmál.
"Skvělé! Opravdu skvělé!" ovládlo ho neutuchající nadšení, ona je ta pravá! Jí svěří poslední zkoušku a pak se uvidí. "Půjdeš se mnou!"
"Jak si přeješ!" kývla na souhlas a ani se nepozastavila nad tykáním, které si k němu dovolila. Král Zla se otočil a pokynul rukou, že odchází. Vykročila za ním, ještě se však ohlédla na své spolužačky, nemohla říci kamarádky, žádná z nich k sobě nechovala kamarádské city, byly přeci rivalky, ty největší. Hleděly za ní se závistí, každá z nich chtěla být na jejím místě!

"Jak se jmenuješ?" oslovil ji, když se pohodlně usadila v černém kočáře, který je odvážel směrem k jeho zámku. Převlékla se z pohodlného oblečení určeného pro zkoušku do šatů poslední módy. Nebyly nijak přehnaně zdobené, nadýchané nebo rozměrné, ale jednoduché a obepínaly její štíhlé tělo a zvýrazňovaly tak křivky ženských zbraní. Tmavé vlasy měla rozpuštěné a volně jí splývaly na ramena. Když otočila pohled k němu, viděl v nich tu neutuchající zlobu, odhodlání a povýšenost, pohled, který nemá žádný člověk odevzdaný dobru, i ona mívala pohled naprosté prostoty, ale dokázala ho pohřbít ve svém učení Zla.
"Jaké je tvoje jméno?" odpověděla mu otázkou, "jméno je jedno z největších bohatství člověka a pokud máš znát ty mé, musím znát já tvé! Ty mi budeš říkat jménem a já králi? Kde je ta moc, kterou si mi sliboval?" otázala se ho dál a v jejích očích se mihl vzdor.
"Vybral jsem si skvěle! No budiž, poprvé ti ustoupím, mé jméno zní Moran a můžu tedy znát to tvé?"
"Kalenis," odpověděla prostě a odvrátila svůj zrak ke krajině probíhající za okny kočáru.

***

Jak to tak u zla bývá, nikdy se na nikoho neohlíží a jeho moc je nástroj k ničení, získávání nových území a maření lidských životů a to vše dokáže udělat s takovou elegancí, grácií a hlavně s nadšením! Nadšením, které se odráží v očích těch, kteří dokáží ublížit. Ti, jenž pokládají dobro za něco nečistého, vybrali druhou cestu, kterou se bude jejich život ubírat.

"Čeká tě poslední zkouška a pak se uvidí, zda-li se staneš mou paní, královnou Zla," promluvil Moran, když sledoval spolu se svou žačkou Kalenis průvod chycených nevinných lidí, udělají z nich otroky a silní muži, kteří budou mít štěstí v neštěstí, se stanou novou posilou do Černé armády, armády, ze které není úniku, ani svou smrtí neuniknete! Stane se z vás jeden z Kráčících, pouhá lidská slupka s jediným cílem – zabíjet!

"Těším se na ten den, kdy tě učiním šťastným!" odpověděla Kalenis a s povýšením pohlédla na jednoho z otroků, který vyčerpáním zakopl a zřítil se pod kopyta koně, na kterém Kalenis seděla, ve svých jezdeckých šatech v barvě rozbouřeného moře. S opovržením se na malého chlapce podívala, mohlo mu být tak deset, jedenáct let. S pýchou a naprostou lhostejností pobídla svého hnědáka, stiskla jeho boky a ten se poslušně vzepjal. V jeho očích se mihla rudá jiskra, když mohutná kopyta roztříštila dětskou lebku a hrudník. Krev vystříkla a zbarvila bílé ponožky hnědáka. Otroci vyděšeně vzhlédli k dívce, která v klidu hnědáka otočila a popojela pár metrů dál, kde břitkým rozkazem vyžadovala očištění zakrvácených hnědákových spěnek, kůň na kterém sedí, neponese stopu obyčejných lidí! I když se jedna o lidskou a dokonce dětskou krev!
Dočkala se uznalého pokýváním Morana, nemohl si vybrat lépe!

***

Procházela studeným podzemím, tam, kde se vyskytují vězení, chladná a ponurá. Se zdmi s kamením a nepřijemným kapáním prosakující vody, takovým, které nedá odpočinout unavené mysli z mučení. Neustále bubnuje a způsobuje další muka v dobách, kdy by se daly hojit a léčit rány, ne ty na těle... ty zahojí čas, který nebude poskytnut, ale ty na duši a mysli, toulat se v krásným vzpomínkách na místa, které člověk miluje a které mu byly ukradeny.
Tyto myšlenky ona přerušila svým klapotem vysokých podpatků, když zamířila ke svému dalšímu úkolu, který ji čeká ve vzestupu k moci.
Unaveně vzhlédl na přichozí, podle nohou už poznal, že je to dívka, když se mu konečně podařilo zaostřit vidění, což se přes zmlácený a napuchlý obličej zdálo jako velice těžký úkol. Překvapením zamrkal. Vždyť to byla ona... Kalenis! Dcera jejich vévody, před rokem ztracená, stála tu před ním v plné síle a zdraví a dívala se na něho tak krutým pohledem. Byla to ona, tu kterou jeho skupina hledala a nenašla a teď to bude ona, která z něho vytáhne jeho tajemství.
„Nechci s tebou ztrácet čas,“ promluvila do ticha, přerušeného jenom kapáním vody a pod náporem jejího hlasu sebou cuknul. Neříkal vévoda, že je to bezbraná a křehká dívka?
„Tak neztrácej!“ odpověděl jí a pokusil se stát rovně bez zavěšení do řetězů, které ho poutaly, „zab mě!“
Zasmála se, krátce ale přesto tak výsměšně: „Víš, co chci a dokud mi to nepovíš... nezemřeš!“
„V tom případě budeš ztrácet čas!“ podíval se na ni vzdorně a škubl sebou pod náporem bolesti.
„Budeš trpět, ale umřít si tě nenechám!“

***

„Sakra!“ zaklela Kalenis a už podruhé se snažila zavázat si ozdobnou šněrovačku na živůtku šatů, samozřejmě bezvýsledně, ruce se jí třásly rozčílením, už čtvrtý den se marně snažila vymámit z jejich vězně Parela místo toho tajného tábora a bez výsledku! Zkoušela všemožné mučení, svoje nejlepší kouzla, která vždycky na každého platila a rozvázala jazyk i těm nejumanutějším, ten mladý hoch z odboje jejího otce však stále odolával!
„No tak, Kalenis, uklidni se!“ objal ji kolem ramen Moran a přisál své rty na odhlený dekolt ještě nezavázaného živůtku.
„Už zase?“ rozesmála se flirtovně a vyprostila se z náruče svého krále Zla. Muselo mu to stačit přeci před tím. Konečně si zavázala živůtek šatů a bez jediného pohledu a rozloučení odešla z místnosti.
Její kroky směřovaly do temných a studených prostor vězení, za tím, jenž je cestou a klíčem k nevyslovitelné moci, jeho zlomením se stane královnou samotného Zla! Dnes je odhodlaná zlomit jeho odpor, přišla totiž na jinou variantu, může to fungovat?


„Nejsi tak zlá, nejsi taková, za jakou se vydáváš!“ podíval se jí do tváře Parel. Vypadal tak strašně zbídačeně, už čtyři dny odolával mučení své krásné trýznitelky a víc než fyzické rány ho bolelo jeho srdce, ona – Kalenis, dcera vévody Zarského, propadla zlu! Vždyť její otec... je jedním z vůdců a právě on má jednu z největších zásluh, že buřiči stále existují a ne všechna panství propadla moci Zla.
„Jak můžeš tvrdit něco, co nevíš?“ obořila se na něho Kalenis a napřáhla ruku s ohnivými důtkami.
„Vím toho dost, abych mohl říci, že ty nejsi žačkou Zla, tobě nepatří moc Zla!“ sledoval stále její tvář a pak vítězně dodal, „neskrývej se za nesmyslnou maskou Kalenis, dcero vévody Zarského!“
Kalenis údivem klesla ruka, znal ji! Znal její jméno i přesto, že mu ho nikdo neříkal! Znal jejího otce... rychle se otočila a ohnivé důtky dopadly na podlahu. Skrývala své slzy, vzpomínky na jejího otce.
„Nemusíš tohle všechno dělat,“ řekl Parel opatrně, tak nějak poznal, že uhodil na tu správnou strunu.
„Musím,“ namítla Kalenis a zvedla ze země ohnivé důtky, „vybrala jsem si druhou stranu a teď už nemůžu couvnout,“ řekla pevně a pak se zeptala, „povíš mi to, co chci vědět? Představ si, že mi tak zachráníš život, není to snad tvoje povinnost? Můj otec vás poslal mě hledat a udržet živou, ne?“
„Nepovím ti nic,“ odpověděl jí Parel.
„Je to tvoje rozhodnutí,“ konstatovala suše, napřáhla se a...

Ohnivé důtky bolestivě dopadly na mladíkovu nahou hruď, ale on přesto odolal. Semknul pevně rty, aby mu přes ně nevyšla ani hláska a dál hleděl do očí tmavovlasé žačky Zla. Její tmavé hnědé oči připomínaly hořkou čokoládu, nejen svou barvou ale hlavně tou hořkostí a divokou krutosti sršící z jejích očí.
Nepohnula se, nedala najevo jakékoliv city, její obličej dál zůstával tak božský krásný, zdobil ho úsměv bez výrazu a jakéhokoliv zabarvení, byla jako loutka, výsledek jejího tréninku a školy.

Přesto jí nic nepověděl, zůstal dál mlčet, i když se po pár desítek minut nebo možná hodin, nedokázal rozpoznat čas, svíjel na zemi v bolestné agónii a přál si být mrtev. Být daleko od své bolesti a jejího pohledu.
Rozzuřeně trhla rukou a kouzlem mu tak zlomila snad všechny kosti v pravé noze, odpudivě to luplo a z kůže rozdrásané od prasklých kostí se vyřinula krev. Neměl už sílu se ani za nohu chytit, jen dál naříkal v bolestech.
„Proč?“ zeptal se a oči měl lehce zakalené, dnes bylo její týrání obzvláště kruté, předchozí dny si dávala pozor, aby její mučení přežil bez větších obtíží, dnes však byla vytočená k nepříčetnosti. Vzpomínky na jejího otce a předchozí život jí ranily a proto mu tolik ublížila.
„Chci ti ukázat, že dokážu mnohem více,“ naklonila se k němu a otočila jeho obličej k sobě.
„Dokážu cokoliv,“ dotkla se jeho čela svými tmavými nehty, zanechávaly za sebou rýhu, nebyla však krvavá. Tohle byl jed.
„Umírám?“ zeptal se Parel a jeho tělo se otřáslo v zimnici.
„Ano,“ usmála se, jako by sdělovala naprosto obyčejnou věc.
„Já...“ rozkašlal se Parel, z jeho úst se vyřinula krev. „Já nechci!“ namítl.
„Nikdo nechce zemřit,“ odpověděla mu Kalenis sladce a setřela pár slz z tváře Parela. „Velcí kluci nebrečí,“ zašeptala.
„Ani před svou smrtí?“ zeptal se Parel. Měl strach, dokázal jí vzdorovat, dokázal se přenést přes všechna její mučení, nejen ta fyzická, ale i psychická. Když se však dostal na prah smrti... jeho výcvik vojáka byl k ničemu, kdyby zemřel v bitvě, možná by to bral jinak, ale takhle? Má zemřít v náruči dcery svého vévody, která se vydala druhou cestou?
„Ani před svou smrtí,“ zašeptala a vískala jeho vlasy, jako víská vlasy matka svému malému synkovi, když se zraní. Cítila, že z něho pozvolna vyprchává život, stačilo počkat pár dalších minut a v její náruči by zbyl jen mrtvý vězeň. Jenže to by nedosáhla svého cíle!
„Dnes však nezemřeš!“ zašeptala útěšně a začala zpívat dětskou ukolébavku, Parel zavřel oči a nechal se ukolébat sladkou písní. Propadal se do tmy, umíral?