Andor.cz - Dračí doupě online

27.12. 2010

Tma. Ticho. Tiché cvaknutí.
Najednou se rozsvítilo a do místnosti vplynul další fízl.
Co přijde tentokrát…
„Tak znova, ty hajzle… PRO KOHO PRACUJEŠ?!“ po tom, co se na mě vyprskal, splynul s mou tváří jeho pravý hák. I s židlí jsem se odporoučel na zem.
To si myslíš, že takhle z někoho něco dostaneš?
„Tak mluv!“ vyprskl znovu ten polda.
„Mým vůdcem je…“
„Tak dělej!“
„Buddha, ty idiote…“
„Jdi do prdele!“ zařval znovu a kopl mě do břicha.
Sakra, to bylo horší, než když na mě stoupne slon…
Nestihl jsem tu úvahu ani dokončit a on už na mě ležel a důkladně mi masíroval tváře dobře mířenými ranami. Do místnosti vtrhli další tři benga a odtrhli ho ode mě. Otočil jsem se i se židlí, ke které jsem byl přivázaný, na bok a uvedl sebe i ji do správné polohy. Nevnímaje prskání toho magora jsem se podíval do zrcadlového skla výslechárny.
Sakra, vypadám jak prasátko z medvídka Pú…
Dokonce jsem tam viděl, že mi z pravé tváře vykukuje ochablý sval, snažící se zregenerovat.
„Pusťte mě na něj, to je rozkaz! Jsem zástupce ředitele policie!“
Jo, toho, kterýho jsem zabil.
Naštěstí mu ústava nedovolovala, aby se na mě vrhnul. Nebo snad jo? Čert to vem, hlavně že mu to nedovolili jeho kolegové.
„Ty svině!“ zaprskal znovu, vyškubl se ze sevření a já opět dostal masáž.
Sakra, asi jsem to zakřik.
Tentokrát to bylo horší, než když si ne mě lehle hroch…
Počkat, on na mě leží…
Ke svému překvapení už jsem byl zase na zemi. A překvapivě i s židlí. Ten tlusťoch mě mlátil tak silně, že mu z jeho uniformy odpadla… asi nějaká ozdoba. Naštěstí hned po tom ho ode mě zase odtrhli. S mou věrnou židlí jsem se… odsunul až nad ten ostrý předmět a uchopil ho v rukou, které jsem měl svázané za opěradlem. Ihned jsem s jeho pomocí (toho předmětu, ne hrocha) začal nahlodávat strukturu provazu. Mezi tím, co ti tři nabušenci odváděli hrocha, se v místnosti zjevil další fízl… černej.
Fíha, ten má na uniformě ale pozlátek.
„Tak znovu…“
Začínaj se opakovat…
„Pane… promiňte, asi jsem na recepci přezaslechl vaše jméno…“ evidentně čekal na odpověď.
No já ti ho neřeknu, ty kreténe.
Po chvíli mlčení zase promluvil.
„Byl byste tak laskav a řekl mi ho?“
To určitě, jdi do…
Aha, celou dobu na něj jen čumím.
„Co myslíte…“
Tak jo, chvíli si s ním zkusím tu jeho hru zahrát.
„Chápu, ale jelikož nemáme v naší… ehm… knize vaše jméno, vlastně tu nemáme ani vás, ergo tu nejste.“
Nerozuměl jsem mu ani slovo, kromě toho ergo.
Mezi tím, co jsem tam jen tak ležel a přemýšlel a on se nade mnou skláněl, všiml jsem si, jak něco dělá za zády. Náhle se objevila jeho pravačka v černé rukavici.
Kruci, každý hrajeme ÚPLNĚ jinou hru.
Po jeho první ráně jako by se mi rozsvítilo, úplně jsem zapomněl na ten načatý provaz.
„Takže znovu…“
Ta jejich natvrdlost mě jednou zabije.
Můj myšlenkový tok byl přerušen úderem pěstí do toho, co bývalo mým obličejem.
Sakra, tenhle si zaslouží těžší přezdívku než hroch.
Konečně provaz praskl. Předstíral jsem, že se vzpamatovávám, ale přitom jsem lovil mobil ze své zadní kapsy.
Ty paka mě ani pořádně neprohledaly…
Mezi tím, co se na mě ta černá huba ´přívětivě´ usmívala, namačkal jsem na klávesnici po paměti *01 S 21* a odeslal to na obě, a taky dvě jediná, čísla v mém adresáři. K mému překvapení se chvíli po odeslání zprávy nenápadně otevřely dveře do vyslýchárny a mezi nimi se objevilo dřívko, bránící jejich zavření.

„Můžeme pokra…“ ten negr se odporoučel k zemi dřív, než to stihl doříct. A já byl na nohou a belhal se ke dveřím, svou nokii 5110 nechávajíc za sebou. Otevřel jsem dveře a odpálkoval k zemi dalšího, nic netušícího poldu. Zatočil jsem doleva – na sever, což označovalo v mé zprávě S.
Co označovalo 01 a 21? Za chvíli…
I když to bylo vzhledem k mému stavu podivuhodné, rozběhl jsem se. To co jsem udělal dál, můj stav nijak nezlepšilo, a to sice, že jsem proskočil oknem.
Tak za prvé, S označovalo směr, kterým se pokusím zdrhnout, 21 bylo patro, ve kterém jsem a 01…
BUM! Celé jednadvacáté patro bylo náhle totam.
Konečně, ale ta nokie mi bude chybět…
Mám to ale suprový kámoše, napadlo mě, zatímco jsem se přibližoval k vrtulníku, který na mě ve vzduchu čekal. Byla na něm značka GNN a ten, kdo ho řídil, se ani neobtěžoval odklidit ze sedadla vedle sebe mrtvolu prvního pilota. Zkrátka jsem dopadl na síť, která vyčnívala z levého boku na mne čekajícího vehiklu, a vzápětí mě pár silných paží vtáhl dovnitř.
Odletěli jsme.