Andor.cz - Dračí doupě online

V jiné dimenzi, jež se zove Thrâak-Redr, nebo-li Země zatracení, žil, či spíše živořil ve vyhnanství, člověk jménem Head. Byl sám, nebo si to alespoň myslel. Nevěděl, proč tam je a netrápil se tím. Prostě tam byl a jiný svět neznal.

Celý Thrâak-Redr vypadal jako jedno veliké smetiště, on jím totiž opravdu byl, gigantickou skládkou odpadu z míst, která obývají lidé. Jednou za čas se na neurčitém místě otevírala brána mezi světy, jíž se (k neskonalé radosti Heada) vsypalo do Země zatracení spoustu nových a zajímavých věcí. Vskutku, tímto způsobem se sem dostal i on, ale nepamatoval se, nebo» jej při průchodu mezi dimenzemi uhodilo cosi těžkého do hlavy.

Thrâak-Redr byla opravdu velice ponurá a smutná zem. Po celou věčnost tam vládlo šero. Jediné, dost chabé a hnilobně nazelenalé, světlo vydával jistý druh maličkých houbiček na tenkých nožkách, které nasládle voněly. Trsy těchto hub hojně obrůstaly bizarní útvary na sebe nahromaděných odpadků a kovového šrotu. Tyto hromady se tyčily do neskutečných výšek, až k jednolitě šedivé obloze (dalo-li se to tak nazvat). Nebylo dne ani noci, nebylo oblaků, větru. Jen dusno, vlhko a šero. A ticho. Jen někdy bylo možno slyšet strašidelné duté rány tlumené vzdáleností. To když se některé z hor ulomil vršek a sesunul se dolů do řídké mlhy, která přítulně ovíjela Headovy kotníky.

Jeho smysly v tom podnebí značně otupěly, zůstalo pouze vědomí neutuchajícího hladu, který ukájel oněmi houbami, což způsobovalo, že dokázal nečinně, jakoby v transu, po dlouhou dobu dřepět ve své pelechu a zírat na šrot. Nebo na své ruce – ty ho do určité míry fascinovaly. Špinavé s uzlovitými klouby a s poměrně dlouhými nehty, které jen někdy okousával, když přesáhly snesitelnou délku. Na levé ruce mu dva prsty chyběly. Pokoušel se totiž jednou ulovit malého slizkého tvora, jehož doupě objevil ve škvíře u paty „své“ hromady. Snažil se jej odtamtud vytáhnout (za účelem pozření), a šrot se svezl, propadl se do díry a usekl mu malík a prsteníček. Ta bolest byla tak strašná, že na chvíli procitl ze svého houbového opojení a opět po dlouhé době promluvil. Velmi sprostě. Zvuk jeho vlastního hlasu ho moc vylekal.

Když zrovna Head nelovil, nespal ani neupadal do stavu letargie, chodil po okolí a zkoumal odpadky. Byly to pro něj věci ohromující a svým způsobem krásné.

Jednou na svých toulkách našel něco zarážejícího a tak podivného, co doslova změnilo jeho dosavadní život. Byl to prastarý gauč. Potahy bývaly kdysi pravděpodobně jasně zelené, nyní však měly barvu hnijícího zelí. Headovi se to zdálo nadmíru rozkošné. Připadal si š»astný, pokud se vůbec takové slovo vyskytovalo v jeho skromném slovníku. Když usedl na zpuchřelé polštáře, z útrob gauče se ozval hlas…

Úložní prostor té sedací soupravy „obývala“ kostra. Kdysi žena, jež byla zavražděna a její tělo vrah (shodou okolností manžel) schoval do pohovky, kde již zůstala. Ležela tam už hrozně dlouho a úděsně se nudila, nebo» nebylo v jejích silách dostat se ven. Utěšovala se tedy, že jí ve skutečnosti nic nechybí a že se má skvěle... Což ovšem neměnilo nic na faktu, že by vlastně měla být mrtvá.

Headovi připadalo úžasné, že k němu gauč promlouvá. Kostra jej ujistila, že to není tou pohovkou a zpravila ho o svém smutném osudu. Head sice některým slovům, jako třeba domov, manžel, vrah, mrtvá, nerozuměl, ale bylo mu to fuk. Jen jedno slovo ho zaujalo. Kostra.

Kostra mu řekla, že je kostra, a myslela tím jednoduše, že už z ní zbyla jen kostra. Head však měl pocit, že to zní jako krásné jméno, a tak kostře začal říkat Kostra. Kostře to bylo jedno. Koneckonců přece byla kostra.

Opravdu se spolu spřátelili. Mluvili spolu... To se Headovi líbilo. Chtěl Kostře nějak pomoci ven z gauče, ale ona stále odmítala, protože se styděla, že je kostra. Tak nahá... Také nevěděla, jestli by vydržela vcelku, kdyby Head otevřel úložní prostor. Ještě horší, než být kostra, jí připadalo být rozpadlá kostra.

Na konec se jednou Kostře podařilo Headovi vysvětlit, co je to kostra. Nevěřil. Říkala, že z něj také bude kostra. Někdy. Až umře. Umře?

Vrtalo mu hlavou, jestli jeho dva prsty umřely, když o ně přišel. I rozhodl se je vyhledat. Nebylo to snadné; pracoval na tom dlouho, notně podpořen houbičkami. A pak je našel. Několik vybělených článků a pár kloubů. Nepoznal by je, ale Kostřin popis byl velice názorný.

Zhnusil se. Představa, že Kostra je celá taková, jím otřásla. Již nikdy víc jí nenabídl pomoc ohledně opuštění gauče.



Bál se, že by spatřil smrt...