Andor.cz - Dračí doupě online

Šli. Šli spolu po cestě lesem. On vlevo, ona vpravo. Věděli o sobě, cítili svou přítomnost, ale ani jeden z nich se neodvážil promluvit a narušit ticho. Ona kráčela rozvážně, s každým krokem vypadala důležitěji. Dlouhé špinavě blonďaté vlasy měla stažené do koňského ohonu a vypadala velice mladě. Na sobě koženou vestu, pod ní halenu a jezdecké kalhoty. A meč u pasu. On byl na rozdíl od ní nerozvážný, s tmavě modrými krátkými naježenými vlasy a byl snad ještě mladší než ona. Měl modrou tuniku, pod ní košili a kamaše. U pasu se mu na řetězu houpala kniha a za zády měl připevněny tři svitky.

Nakonec to byla ona, kdo promluvil.
„Takže, kampak ty jdeš?“
Zaskočen otázkou nesměle promluvil: „Nejspíš do Darnallu… za prací.“
„Ty jsi mág, že jo?“
„Ne. Ještě ne…“ opáčil sklesle.
„Takže jsi učedník. Promiň, já mága nikdy neviděla.“ Omluvila se a hned se pousmála.
„Ne. Už nejsem ani učedník, jsem Uprchlík.“ Nato si ho ona klidně změřila.
„Sice bych tě měla hned zabít a vyzvednout si odměnu, ale začals mě zajímat. Proč jsi utekl?“
„Protože jsem vlastně ani neměl naději stát se mágem. Teď se do Chrámu cpe každý, myslí si, co všechno nedokáže a učitelé se proto věnují jen opravdovým talentům. Tak jsem se sebral, ukradl tyhle svitky a knihu a vypadl.“ Koukl se na ni a zastihl ji jak nad tím přemýšlí. V duchu se zastyděl za to, jak to ze sebe všechno najednou vysypal. Když zpozorovala jeho rozpaky, řekla: „To je v pořádku, já dokážu udržet tajemství.“
„Vážně?“
„Proč myslíš, že ne?“
„To jsem neřekl,“ bránil se.
„Ale naznačils to…“
„Tak mi na znamení důvěry o sobě taky něco řekni.“
Po krátké pomlce řekla: „Jmenuju se Elen.“
On si až teď uvědomil, že se taky nepředstavil a chvatně opáčil: „Já jsem Fernas.“
Na to ona vyprskla smíchy a on se tiše pousmál své unáhlenosti.
„Tak dobře Fernasi, řeknu ti něco o sobě, ale stejně jako já, musíš udržet tajemství.“
„Přísahám, že si to vezmu do hrobu,“ prohlásil s rukou na srdci a usmál se na ni.
„No dobře,“ začala a oplatila mu úsměv. „Vyrůstala jsem v Severozápadních horách, poblíž Velkého Valu. Tam jsem se na farmě naučila starat se o dobytek, o sklizeň, ale i o sebe. Pak už jsem toho ale měla dost a rozhodla jsem se, že se vydám na východ. Do Pernu, přesněji…“ dokončila a pak dodala, „za prací,“ načež se on musel zasmát.

„Ale co já vím, tak severní farmy jsou na úrodu i dobytek dost chudé,“ začal Fernas po chvilce přemýšlení, „navíc tvůj meč není žádná cetka na ochranu obilí nebo brambor a tvoje tetování naznačuje, žes byla v některém ze Severských klanů…“ nadechl se a pokračoval, „myslím, že ses k nim přidala, oni tě naučili postarat se o sebe a pak jsi utekla. A už jen tím, že jsi byla v klanu se z tebe stává Uprchlík, stejně jako já.“

Hned, jak to dořekl, vznesl se do vzduchu meč, který jím nezůstal nepovšimnut a projel mu břichem odpředu dozadu. Elen se ale zajíkla překvapením, když zjistila, že místo spousty krve z něj vystříkla jen sprška vody. Strnula a hleděla na něj. Na pózu, kterou zaujal. Měl zavřené oči, pravou ruku před sebou, na ní vztyčený ukazovák a prostředník a levou rukou se za zády dotýkal horního svitku. A jeho modré vlasy se mírně vlnily. Najednou otevřel oči, věnoval jí pronikavý pohled a řekl: „Už jsi skončila?“
Ona stále ještě strnulá překvapením zasunula meč zpět do pochvy a pokračovala v cestě. On se ve své póze vydal za ní. Elen ho vytrvale ignorovala, ale přesto ji zaujala polní láhev vznášející se u jeho úst.

„Promiň,“ pronesl po pár minutách mlčení Fernas a uvolnil se.
„Jestli nechceš, už o tvé minulosti mluvit nebudu.“
„Ne, tím to není. Jen mě naštvalo, žes mě tak snadno odhadl. Doufala jsem, že když opustím rodný kraj tak nechám svou minulost za sebou.“ Opáčila sklesle.
„A navíc, já se k tomu klanu nepřidala. Oni přepadli naši vesnici, všechny zabili a jen pár dětí odvlekli s sebou. Z nich jsem já poslední na živu.“
„V tom případě se omlouvám ještě jednou za unáhlené uvažování. Nedošlo mi, že každý netouží po dobrodružném životě bandity.“ Řekl on, vztyčil hlavu a rozhodl se, že tohle téma je pro něj ukončené.
„Alespoň jsem zjistila, že nejsi tak k ničemu. Možná bychom mohli táhnout za jeden provaz… Přece jen máme společnou cestu.“ Dokončila návrh a napřáhla k němu pravici. On se na ni podíval a potom ji stiskl. „Dohodnuto.“

***

Když se začalo připozdívat a oni ještě nebyli venku z lesa, rozhodli se postavit kus od cesty tábor. Jen ještě hledali vhodné místo.
„Támhle to vypadá dobře.“ Podotkl Fernas a ukázal na malou mýtinku.
„Moc otevřené,“ odbyla ho Elen.
„Já bych nejraději našla místo mezi několika stromy.“ Navrhla potom.
„No dobře, jak myslíš. Ty jsi tady dobrodruh…“ opáčil a zašklebil se. Zároveň ho napadlo, jak je možné, že se dokázal tak rychle s někým spřátelit. On navíc nikdy žádného přítele neměl. A tohle byla dívka, to ho znervózňovalo nejvíc. Myslel si, že k ní začíná něco cítit, ale nebyl si tím jistý.

Malé křupnutí. Prudký pohyb. Řev.
„Fernasi, pozor!“ zakřičela Elen, vytasila meč a vydala se proti dvěma nepřátelům, kteří přicházeli z její strany. Fernas se okamžitě dotkl svitku a zaujal svou strnulou pózu. Vzápětí jím bezvýsledně prosvištěly dvě čepele. Když byli jeho oponenti dostatečně rozhození setrvačností, uchopil jednoho z nich za zápěstí a odhodil ho stranou. Druhého uchopil také, jenže tomu se zahleděl do očí a přesunul ruku na druhý svitek, jeho vlasy zčervenaly a začaly se hrozivě vlnit. Útočník začal okamžitě hořet a pobíhat kolem dokola.
„Fernasi!“ vyjekla Elen a on se bez váhání otočil. Akorát, aby viděl, jak ji jeden nepřítel sekl do levice a druhý bodl do pravého boku. Ten třetí švihem přelomil její meč a vrhl se na něj.
„NE!“ vykřikl zuřivě a uhnul před přímým útokem. Ruku přiložil opět na první svitek a tentokrát ukázal dvěma prsty na ty nepřátele, kteří napadli Elen. Těm se ihned vytvořila kolem hlav bublina vody. Načež začali zděšeně rozhazovat rukama a naprázdno otvírat ústa.
Fernas se otočil, aby se postaral i o toho posledního, ale prudká síla jeho pohyb zastavila. Vytřeštěnýma očima se zahleděl na čepel zející v jeho břiše. Následný kopanec ho uvedl do polohy ležmo. Z posledních sil znovu vztáhl pravici do vzduchu, ukazujíc na nepřítele a přivodil mu tak stejný osud, jaký potkal jeho druhy.

Převalil se na bok a podíval se na bezmocnou Elen vykašlávající krev. Ona mu pohled oplatila a vyhledala svou rukou tu jeho. Vklouzla do ní a pevně ji sevřela. Bezmocně zamrkala, neschopna slova. On se ještě jednou podíval do lesa a když uviděl další a další útočníky, rozhodl se. Našel a pevně sevřel její zlomený meč a znovu se na ni podíval. Když viděla, že sune čepel k zapečetěné knize na řetězu, těžce polkla a kývla na něj. I pitomec věděl, co způsobí násilné narušení Svaté pečetě.

Fernas se slzami v očích pronesl: „Kéž bych tě mohl lépe poznat…“ a naposledy jí pohlédl do tváře. Díval se na její tmavě modré, vlhké oči. Pak prudce bodl zlomeným mečem do knihy.

Oba toho dne potkali někoho, koho už dlouho hledali. Ale život k nim byl krutý. Přinutil je ještě toho dne vidět tutéž osobu umírat. Oba se do sebe stihli za tak krátkou dobu zamilovat, ale láska jim byla nakonec odepřena.

Ten den otřásla Dlouhými lesy exploze, jakou svět ještě neviděl. Jednou provždy vymazala z map celé Dlouhé lesy, Modré jezero a dokonce i polovinu Rudých hor. Také ale vymazala celou jižanskou armádu a zabránila jejímu vpádu do Říše. Ten den si všichni připomínají, jako den lásky. Lásky Fernase a Elen, kteří zabránili válce. A toto je legenda o nich.