Andor.cz - Dračí doupě online

Město hořelo. Plameny olizující stěny a střechy kdysi majestátních budov stoupaly až k vysoko k noční obloze, jež byla nyní brázděna načernalým kouřem. Celou metropolí se nesl křik tisíců vyděšených hrdel a ryk těch, co si ten nářek vychutnávali. V křivolakých ulicích se válely po zemi mrtvoly a vytvářely tak krvavý koberec, který se táhl napříč celou tepnou až do samého středu města. Kdo ještě žil, snažil se zachránit. Cena lidského života drasticky stoupla na ceně a ve všech bodech předčila touhu bránit domov. Přesto se našlo pár jedinců, kteří odmítli pustit z ruky zbraň a bojovali do samého roztrhání těla. A to někdy doslova.
,,Poběžte. Tudy,“ zavelel mladý kapitán své družině, ale muži za ním udýchaně supěli a sotva se drželi na nohou. Velitel je proto zavedl na dvůr jednoho domů, z nějž už zbyly pouze doutnající trosky.
,,Dobrá, dáme si pět minut pohov. Odpočiňte si, zahojte si rány, za chvíli zase vyrážíme,“ oznámil kapitán všem okolo a vděční vojáci jeho rozkaz z radostí uposlechli. Sám kapitán si sundal z hlavy masivní přilbici a nedbale ji pustil ke svým nohám. Pak se posadil a svůj meč, celý špinavý od černé krve, si položil do klína. Rukou si uhrábl zpocenou čupřinu vlasů a zahleděl se na své mužstvo, které se ještě takřka drželo na nohou, byť žádný z nich neměl žádné vážné zranění. Viděl Kirbyho, nováčka, jemuž to s mečem neobyčejně šlo. Bylo mu tak dvacet let. V boji utržil zranění na zádech, ale před smrtelnou ránou ho zachránila nová kroužková košile. Druhá rána by byla pro něj už nejspíš smrtící, ale on stihl odvrátit útočníkův útok a akorát včas se zachránil.
Dále tu byl Lenry. Kapitánův vrstevník. Nijak se neobtěžoval stříhat si svůj hustý plnovous, ale jeho obvyklý hnědý odstín, prokvetlý žilkami šedi, byl nyní celý od krve. I on byl zraněný, na levém rameni. Ke vší smůle byl zrovna levák a zranění mu nedovolovalo použít meč se vší parádou. Naštěstí se tento válečný veterán naučil bojovat i s druhou rukou, ačkoliv se to podepsalo na jeho zdatném umu v šermu.
Inri, člen městské stráže, který se ke kapitánovi přidal krátce potom, co nepřátele pronikli do města. Neobyčejně dobře to uměl s halapartnou, ale ta byla už po dlouhých bojí pochroumaná, nedávno hrozivě vyhlížející ostří vypadalo nyní hodně tupě a voják už ho ani v ochablých pažích nedokázal udržet dlouho. A byli tu i další. Edr, Kavvan, Limet, Hingar, ti všichni měli ještě dnes ráno chuť k boji. Nyní tu seděli nebo leželi, pili zbytky vody a na zranění si nanášeli hojivé masti. Chuť k boji je opustila stejně, jako když matka opouští nechtěné dítě. Lenry, spokojen s tím, co na své ráně vykonal, se postavil a vrtkavými kroky přišel ke kapitánovi.
,,Were,“ oslovil ho jménem a ne titulem a položil mu ruku na rameno. ,,Měli bychom město opustit. Ugriané se zde ještě nějaký čas zdrží, do té doby máme relativní šanci se dostat pryč a varovat zbylé metropole.“
Kapitán Wer však odmítavě zakroutil hlavou. ,,Ne. Oba dva jsme bojovali dost dlouho a pokaždé jsme své protivníky porazili. Věřím, že to vyjde i dnes.“
,,Zaslepila tě tvá víra ve vítězství, starý příteli,“ namítl Lenry a potichu zaklel, když mu v rameni trochu zacukalo. ,,Mám takový pocit,“ pokračoval, ,,že jsme poslední lidská jednotka ve městě. Pojem slova dezerce pozbyl na významu. Proti ugrianům se nedá bojovat, natož vyhrát. Jen se podívej na své muže. Především na ty mladé chlapce. Ano, já vím, věří ti, že je dovedeš ke slavnému vítězství. Ale to už dnes není možné. A dovést je ke slavné smrti? K čemu nám to bude? Myslíš, že bardi budou náš skon opěvovat? Že budou opěvovat to, jak nás svlékli z kůže a naše vnitřnosti pohodili těm svým zvířatům? Opravdu skvělý námět na báseň, není-liž pravda. Město je ztraceno, říkám já. Opusťme ho dřív, než budeme ztraceni my.“
Kapitán Wer byl nyní pod velkým tlakem. Něco na slovech jeho kamaráda z dětství bylo. Ale při nástupu do vojenské služby přísahal, že bude bránit svou vlast až na krev, dokud ho smrt této povinnosti nezbaví. Smysl pro povinnost se nyní nemilosrdně přetahovala se zdravým rozumem a obě strany balancovaly v nerozhodném poměru.
,,Tak dobře,“ svolil po dlouhé chvilce složitého uvažování. ,,Ale bojím se, že hlavní brána je hlídána a vedlejší východy byly už před invazí záměrně zničeny. Nevím, kudy bychom se mohli dostat ven.“
,,Já bych možná věděl, kudy, ale je to skok do propasti s neznámou hloubkou. Na druhou stranu, je to jediná šance, kterou máme.“
,,A co se jedná?“ zeptal se kapitán.
,,Nejspíš mě za to zabiješ. Ale o tom až později. Pojď, zvedneme ty kluky a vyrazíme,“ řekl Lenry a tasil svůj meč. ,,Vstávejte, bando. Prcháme z města.“
Tato slova vlila vojákům do žil novou sílu, i když se nejspíš jednalo o její poslední zbytky. Svorně se zvedli a brzy byli připravení na odchod. Kapitán opatrně vykoukl zpoza rohu dvora a ujistil se, zda je okolí čisté. Pak pokynul Lenrymu a ostatním, ať přeběhnou do ostatních ulic a kryjí se ve stínech. Postupovali opatrně, míříc k východu, jak je Lenry vedl.
Nejednou se museli schovat v troskách dalšího domu, protože je málem zastihla ugrianská hlídka. Byli dva a zuřivě pronásledovali plačící, polonahou ženu. Ta před nimi prchala, tvář měla vlhkou a černou od popela, sukni kaštanové barvy potrhanou. Blůzu neměla žádnou, ale v současné situaci svoji nahotu nijak neskrývala. Jak ale utíkala, ztratila koordinaci a soustředění a v osudovém okamžiku se nestačila vyhnout jedné z mrtvol. Klopýtla a svalila se na zem. Ugriané, tvorové o výšce tak dvou metrů, s pletí téměř černou jako byla jejich duše, ji několika rychlými kroky dostihli. Chtíč je už opustil. Nyní prahli po krvi. Jeden z nich pohlédl skrze hledí obsidiánové přilby na svého společníka a přikývl. Druhý ugrian pozvedl svůj těžký meč bastard a než se stihla dívka zvednout, těžká čepel dopadla na temeno její hlavy. Kapitán Wer odvrátil tvář, kdežto jeden z vojáků nebyl tak rychlý. Při pohledu na ženin mozek, který se po ráně rozstříkl do okolí, se předklonil a začal zvracet. Snažil se to dělat ve vší tichosti, naštěstí městem nadále vládl silný hluk, takže k odhalení nedošlo. Počkali, dokud se dva smějící ugriané nevzdálili a teprve pak pokračovali. Cestou naráželi na další mrtvoly, z nichž některé potkal mnohem horší osud než před chvilkou onu ženu. Vojáci těmto obětem nevěnovali pohledy. Pospíšili se v kroku a za pár minut stanuli u panského sídla. To bylo naštěstí ještě skoro nedotčené, jen na schodech, stoupající k hlavním dveřím, leželi dva padlí sluhové. Ze zad jim trčely šípy.
,,Pojďte,“ pokynul mužstvu Lenry a vojáci začali pronikávat na dvorek. Kapitán chytil svého přítele za svalnatou paži. ,,Sídlo lorda Dalara? O co tu jde, Lenry?“ zeptal se ostře. Vousatý voják nevýznamně pokrčil rameny. ,,Říkal jsem ti, že mě zabiješ. Lord Dalar si před několika lety vybudoval pod svým domem únikovou chodbu. Je hodně dlouhá, vede až do Hvozdu buřičů. Před nedávnem jsme ale na ní přišli, ovšem po přijmutí úplatku jsme dělali jakoby nic. Odpusť mi to. Z tohohle se ti budu zpovídat později. Za mnou.“
Kapitán, stále v šoku z toho, co mu právě Lenry řekl, se za ním mlčky vydal, i když to v jeho nitru vřelo hněvem.
Vojáci se už pomalu přeskupili na vrcholu schodiště a čekali na svého velitele. Sotva se ale Wer s Lenrym k nim dostali, Lenry automaticky vzhlédl. ,,K čertu,“ zakřičel a postavil se do obranné pozice. ,,Kryj se, Were.“
Kapitán se nehodlal zaobírat tím, co bylo nad nimi a přesně jako na povel napodobil Renlyho. Hned nato před ně dopadlo na zem něco těžkého a je zasypala sprška hlíny. Oba vojáci uskočili, zatímco ti, co se dostali na verandu, jim šli na pomoc. Kapitán se rychle zvedl a pohlédl vzhůru. Spatřil nad sebou ohavného netvora. Připomínal koně, alespoň stavbou těla a o něco trochu většího, ovšem místo hlavy měl jakýsi nesourodý pahýl se dvěma páry rudých očí. Z tlamy kulatého tvaru po vojácích šlehal dlouhý, rudý jazyk a jak se ukázalo, byl celý porostlý malými organickými háčky, které trhaly z vojáků celé kusy masa. Zvíře hlasitě kvílelo, když se mu do slabin nohou zaryly první rány. Ohnalo se dlouhým ocasem a dva muže povalilo na zem. Kapitán se na toto stvoření už také hnal. Předstíral útok na hlavu, pak se ale obratně překulil do kotrmelce a dostal se až pod trup zvířete. Stále ještě trochu zmaten bodl nad sebe a cítil, jak meč projel masem. Vzápětí ho zbortila černá krev a nářek zvířete byl téměř nesnesitelný. Každopádně, v ruku v ruce s dalšími útoky družstva se zvíře stáhlo a nenávistně si prohlíželo své protivníky. Zvedlo hlavu a znovu hlasitě zakvílelo. Tentokrát to znělo jako volání druhu, což potvrdilo vzdálené volání, podobné tomu, které se právě vydralo z hrdla tohoto netvora.
,,Zatraceně. Měli bychom jít. A to rychle,“ řekl Lenry.
,,Souhlasím,“ přikývl kapitán Wer a otevřel vylomené dveře. Uvnitř si nevšímali šera a rovnou zamířili do sklepa.
,,Ach ne,“ povzdechl si zklamaně Lenry při pohledu na zhroucený a troskami zasypaný nouzový východ a bezradně pokleknul u trosek chodby.
,,Je ještě nějaký jiný východ?“ zeptal se ho s nadějí v hlase jeden z vojáků, ale Renly zakroutil bezradně hlavou. ,,Obávám se, že ne,“ hlesl a ramena mu poklesla.
,,Víte, že je dezerce velký zločin?“ ozval se za nimi náhle neznámý, téměř dívčí hlas a vojáci se prudce otočili, špičkami svých mečů napřed.
Kapitán Wer si prorazil cestu svými podřízenými a i on s obnaženou zbraní byl připraven čelit původkyni hlasu. ,,Kdo je tam? Kde jsi? Vystup ze stínů? Tvoje otázka je pro nás stejně významná stejně jako loňský sníh,“ zavrčel.
,,Škoda, že mám stejné mínění i o tvých otázkách, kapitáne Were,“ odvětil hlas skoro až lhostejně a nikdo z vojáků nedokázal určit, odkud hlas přichází a to byl sklep poměrné malý, byť plný stinných míst.
,,Dobrá tedy,“ řekl kapitán. Nepocítil rozpaky z toho, že neznámá znala jeho jméno. Naopak byl tak trochu potěšen, že narazil na někoho místního, neboť cizinec by jeho jméno sotva znal. Alespoň v to doufal.
,,Kdo teda jste? Ptám se vás jako ten, kdo vás touží zachránit před krutým osudem? Jste občanka města? Někdo, kdo hledá přístřeší?“ zkusil to znovu.
,,Otázky a zase samé otázky. Pro někoho jsou nejspíš mnohem důležitější než činy. No nic, asi bychom měli od této tradice upustit a udělat to přesně naopak. Snad jen čin vám odpoví na všechno. Připravena, sestřičko?“
Kapitán už své zmatení nijak nepředstíral. Hlas, který se ozval nyní, byl taky dívčí, ale o něco málo jiný než ten první. Sotva ale stihl položit další otázku, když v tu ránu ze stínů pod schodištěm vystoupily dvě postavy.
Dvojčata, pomyslel si ihned kapitán při pohledu na dvě mladé, černovlasé dívky. Žasl ale nad jejich vzrůstem, obě si rychle tipnul na osmnáct let a pozoroval, jak jsou oděné do černého brnění, ulitého přesně pro jejich drobné dívčí postavy. Každá z nich svírala hůl, která je o dobrý kus převyšovala. Tyto hole byly zakončeny zespoda širokou hranatou čepelí. Obě dvě dívky navíc měly kolem pravého oka podivné trnité tetování bledě modré, mírně fosforeskující, barvy. To je asi dělalo nejzvláštnější. A co víc, ani jedna na sobě neměla žádný škrábanec, či špínu z bitvy.
,,Co tu děláte? Vás neznám, kdo tedy jste? A jak je možné, že jste čisté a nezraněné?“ ptal se dál kapitán a jedna z dívek si povzdechla.
,,Lidé,“ utrousila ironicky. ,,Otázky a zase samé otázky. V poslední to říkám pořád.“
Její sestra ji chlácholivým pohledem ukonejšila a pak se obrátila ke kapitánovi a celému oddílu.
,,Vím, že byste se rádi dočkali odpovědí na své otázky, ale to v tuto chvíli není možné. Jak vidíte, únik není možný, nezbývá nám tedy nic jiného. Musíme se chopit zbraní a vyhnat ugriany z města.“
,,Ale… ale…“ začal kapitán, ale dívka ho umlčela.
,,Žádné otázky,“ porušila mu přísně. ,,Budeš se ptát pak. Seskup své muže a vyrazíme na zteč. Věř mi, bude to stát za to.“
Kapitán významně pohlédl na Lenryho. Jeho vousatý přítel přikývnul.
,,Dobrá chlapi,“ obrátil se kapitán na jednotku. ,,Nezbývá nám nic jiného, než opět pozvednou naše zbraně a vydat se zpět do města. A jak řekla tady slečinka, bude to stát za to. V našem zájmu doufám, že mluví pravdu.“
Muži ve zbrani se velmi neochotně vraceli ke schodům. Když kapitán míjel obě dívky, chytil jednu z nich na předloktí.
,,Donutily jste mě poslat mé muže zpět do toho pekla. Alespoň odpověď na to, kdo jste, byste mi mohly dát.“
Náhle pocítil v těle slabé mravenčení. Neznámá síla ho přinutila dívku pustit a svěsit paži podél těla. V tom momentě mu samozřejmě neušlo, že dívčino tetování na tváři září o něco víc než v normálním stavu.
,,Už se mě nikdy nedotýkej,“ napomenula ho černovláska výhružně. ,,Jmenuji se Anweena. Tohle je moje sestra Naeria. Jsme mystičky, stejně jako byl náš zesnulý otec Anatorius. Stačí ti to, člověče?“
Kapitán mlčky přikývl, pořád v úžasu, co se právě stalo. Zamyslel se nad tím, co mu právě Anweena řekla.
,,Mystičky?“ zopakoval si pro sebe. Ten výraz mu nic neříkal. Ovšem zmíněné mužské jméno ano. Anatorius. Přemožitel ugrianských vojsk. Ten, kdo vyzvedl jezero. Kapitánovým tělem projela další vlna úžasu. Pokud ty dívky říkaly pravdu a pokud jsem skutečně tím, čím byl Anatorius, tak to mohlo znamenat jediné…
,,Pospěš si, kapitáne. Svaly tuhnou rychle a ty je budeš ještě potřebovat,“ ozvala se za ním shora Anweena. Nebo to byla Naeria? Těžko říct. Rozdíl mezi nimi nebyl moc patrný. Každopádně, kapitán tasil meč a opět začal věřit, že je vítězství na dosah…