Andor.cz - Dračí doupě online

„Zastavit,“ rozkázal Eldred přístroji a hlas v diktafonu se odmlčel.
Když viděl rozrušení, které nahrávka ženě způsobila, nabídl jí kapesník. Liz ho s vděkem odmítla a otřela si oči hřbetem ruky.
„Jak? Odkud -“ hlas se jí třásl.
„Před nedávnou dobou jsme našli v databázi naší společnosti zvláštní algoritmus. Jeho frekvence byla nezvyklá, proto si ho naši technici všimli. Nejprve jsme měli za to, že se jedná o sofistikovaný vir některé z pirátských buněk. Celý program byl vytvořen s precizností a profesionalitou, ukrytý pod vrstvou pečlivě zbudované ochrany. Obyčejný člověk by neměl šanci se k němu dostat. Našemu týmu to trvalo téměř dva týdny. Data, která jsme objevili, máte před sebou. Byly to části osobního Lawrencova deníku, které dle záznamů – pokud jsou přesné – nahrál v průběhu posledních let. Některé záznamy ale odkazují i na Lawrencovu práci ještě z dob u ministerstva.“
„Nemůže jít o podvrh?“
„V žádném případě. Něco takové by naše laboratoř odhalila.“
„Chcete tedy říct, že můj otec ten deník poslal na holonet osobně?“ řekla s ironií v hlase.
„Nechci spekulovat, slečno, ale záznamy, které jste dosud neslyšela, mluví jasně. Doktor se rozhodl pokračovat na projektu z vlastních nákladů. Je tu dokonce jistá pravděpodobnost, že váš otec stále žije,“ Eldredův tón opět zvážněl.
Elizabeth vstala a nervózně popošla sem a tam.
„To není - to není přece možné.“
„Proč by to nebylo možné? Máte před sebou jasný důkaz.“
„Ale kam odešel a proč?“
„Na otázku proč přesnou odpověď neznám, ale co se týče té první – vypravil se do Zóny.“
„Do Zóny?“ nechápala.
„Na některé otázky odpovídá Lawrencův deník, jiné jsou nám zatím bohužel skryty. Musíte ale pochopit, co to pro naši společnost znamená, slečno. BioTech Corporation má Lawrencovu práci ve velké úctě. K naší smůle se většina dat po zrušení projektu ztratila.“
To, že byla práce Lawrence přísně tajná a tudíž přístupná jen vládním orgánům, Eldreda očividně nijak netížilo a Liz nepochybovala o tom, že pro BioTech Corporation není problémem dostat k tomu, o co má zájem. Korporace zkrátka vládly světu.
„Lawrencův odkaz má obrovský potenciál a s naší technologií a zdroji by mohlo být stvořeno něco - úžasného. Něco, co by prospělo všem lidem na Zemi,“ pokračoval Eldred.
„Tomu skutečně věříte?“
„Divíte se? Váš otec byl geniální vědec, byl výjimečný.“
Eldred se natáhl a zvednul diktafon z lavice.
„Informace z deníku jsou chaotické a nekonkrétní, nevíme tedy, kam přesně váš otec v Zóně zamířil. Ale máme indicie a tedy i kde začít.“
Liz tomu nemohla stále uvěřit, a nebo snad nechtěla uvěřit? Najednou pochopila, překvapena sama sebou, že by jí bylo milejší, kdyby se jednalo jen o další falešnou stopu, jichž se v průběhu let nasčítalo mnoho. Nemusela by se strachovat, že prožije v čase, který jí zbýval, nepříjemnou změnu. Nemusela by se zbytečně trápit.
„Byl jsem pověřen sestavením týmu, který se vydá do Zóny po Lawrencových stopách a kterému budu zároveň velet - čímž se dostáváme k tomu, proč jste zde.“
Přistoupil blíž: „Chtěl bych, abyste jela s námi.“
Překvapeně na něj pohlédla.
„Já? Jak vás to proboha napadlo?“
„Zajímáte nás, slečno. Známe vaši práci už z dob studia na Corwellské universitě. Pokud se jedná o trend současných virtuálních technologií, jdete úspěšně ve šlépějích svého otce. Možná o vás víme dokonce víc, než vy sama.“ A i když se u toho Charles Eldred snažil tvářit lehkovážně, Elizabeth v té chvíli pocítila nepříjemné sevření v hrudi.
„A jak už jsem řekl, je tu možnost, že Lawrence stále žije. Z jeho deníku je zřejmé, že ve své práci pokročil dál, než by si kdokoliv z ministerstva dovedl představit. Ale také to vypadá, že – jak to říci mírně – to dlouhé odloučení ho možná částečně připravilo o rozum. Pokud tomu je doopravdy tak, můžete nám být nápomocna. Konec konců jste jeho jediná rodina.“
Eldred neřekl přímo, že by Liz použil na Lawrence jako citovou páku, ale pochopila, že právě to by mohl mít v úmyslu.
„Pane Eldrede -“
„Pro vás Charles,“ přerušil ji s úsměvem.
„Musíte pochopit, že to není tak lehké,“ neužila záměrně jeho křestní jméno.
„Pokud vás trápí váš zdravotní stav, nemusíte mít obavy. V týmu bude kvalifikovaný lékař a nejmodernější vybavení.“
Překvapeně na něj pohlédla. Skutečně o ní věděl všechno. Vždyť to, že má zhoubný nádor na mozku, neřekla ještě ani svým přátelům. Před pár dny to nevěděli ani samotní lékaři. V první chvíli dostala zlost. Její zdravotní stav byla osobní věc a Eldred neměl právo šťourat se v Liziných záznamech, ale pak si uvědomila, že to není podstatné. Mohla by se na něj dál zlobit, nebo ho dokonce zažalovat, ale k čemu to? Nyní se zdál důležitý jen ten předmět, který Charles držel v ruce. Konečně dostala příležitost nalézt odpovědi ohledně Stephenova života – dříve, než ten její skončí.
„Mám čas na rozmyšlenou?“
„O to bych vás nemohl připravit,“ pravil pobaveně, „i když oba víme, jak se rozhodnete, nebo ne?“ řekl a předal jí diktafon.
„Kontaktujeme vás, slečno, abychom se domluvili na naší zítřejší schůzce,“ usmál se.
„Výprava vyrazí v nebližších dnech,“ na to se Eldred uklonil a pomalu odcházel krokem spokojeného člověka, který splnil, co měl.
Elizabeth ho zaujatě pozorovala až do chvíle, než zmizel za dveřmi. Když osaměla, oči jí sklouzly k malému pokladu, který držela v dlani.

***

22. května, 51
„Co je to lidská morálka? Kdo má právo říkat, co je a co není správné? Vždyť mravnost a etika se mění s naší společností a vlastním uvědoměním, s tím, že víme, jak mocné bytosti universa ve skutečnosti jsme. Já přišel, abych lidem předal společný cíl, společnou cestu bez válek a utrpení. Cestu budování, rozvoje, plnou zázraků.
Lidé ještě nedospěli k bodu, aby ten fakt akceptovali, proto jsem zde já – první z mnoha. Projekt Roj měl být původně jen prostředkem k tomu, aby vláda mohla novými technologiemi zefektivnit svůj vliv, upevnit moc. Jejich cíle jsou malé, jejich mysl omezená. Nechápou, že mé experimenty zrodily začátek nové epochy lidstva. Vždy tu budou ti, co pochybují, ať ze strachu nebo vlastní omezenosti, ale nebudou to moci popřít. Nikdo to nebude moci popřít.“

Elizabeth probděla celou noc. V šeru, natažená na posteli a s očima upřenýma nahoru, sledovala tlumená světla dopravních vozidel, která tu a tam přejela po stropu ložnice. Otcův deník jí nedal spát. Naslouchala jeho slovům, myšlenkám, které svěřoval chladnému přístroji, namísto aby se o ně podělil s blízkým člověkem. Jenže Lawrence žádné blízké přátele nikdy neměl, jen mnoho kolegů, s nimiž udržoval vztah na profesionální úrovni. Hlas v diktafon, ale především význam slov, ji děsil, protože se s každou další nahrávkou zdál vyšinutější. Liz přemýšlela nad tím, kdy se otcova posedlost změnila v šílenství. Marně doufaje, že ústa v přístroji vysloví její jméno, pohlcovaly ji skličující vzpomínky na dětství. Mnohé zapomněla, ale velmi dobře si pamatovala bolesti, které sužovaly její tělo, ta noční můra, která ji pronásledovala ve snech. Vzpomínala.
Bylo to neurčité místo, chladné a temné. Vnímala vlastní paže i tělo, oděné do lehké noční košilky. Bledá pokožka se měnila v jasné světlo, jako by její přítomnost měla prozářit okolní temnotu. Jas odrážel příchozí. Děsivé obličeje, nořící se ze tmy - tiché přízraky mužů a žen. Rozpoznávala jejich rysy, ale neznala z nich nikoho. Jejich tváře, bílé a mrtvolné, upíraly bezduché zornice na Liz, zatímco ji pomalu obklopily. V nejistotě cítila, že ty hrozné oči pronikají do její mysli. Nebylo úniku. Četly jí hlavě, četly myšlenky a vnímaly její strach. Liz se zmocnila ochromující hrůza. Tváře dál mlčely a to absolutní ticho se v rostoucím neklidu stávalo nesnesitelným. Ticho, v jehož moci se ztrácel prostor i čas. Liz pohltila tichá nicota – absolutní a nekonečná…
Vždy se z toho hrozného snu probouzela zpocená a křikem volala maminku, ale ta nemohla nikdy přijít. Už tenkrát doktoři Elizabeth diagnostikovali na mozku přítomnost velmi agresivního, zhoubného nádoru. A ani tehdy před lety neuměli s tou hroznou chorobou bojovat.
Už celá desetiletí svěřují lidé své mozky do rukou doktorů. Důvěřujeme jejich schopnostem, necháváme si voperovat do svých těl řadu nových rozhraní, mnohdy naprosto zbytečně. Trh bioniky je neúprosný, s každým novým typem implantátů se zvedne vlna agresivních reklam, doporučující nejnovější upgrade. Je to móda a životní styl, ale pro Liz především ironie. Dnes rozumíme našemu tělu mnohem lépe, než kdy dřív, pokročili jsme ve všech vědních oborech, od fyziky až po medicínu, ale malou holčičku postiženou rakovinou mozku nedokázal vyléčit nikdo. Vzdali se naděje a tím vzali naději i Liz, která se nikdy neměla dožít svých sedmých narozenin. Ale pak se stal zázrak. Nádor zmizel stejně záhadně, jako se předtím objevil. Ze dne na den. Elizabeth nezáleželo na tom, zda to byla boží prozřetelnost, pouhá náhoda, nebo jiná síla vesmíru, která řídí věci pozemské. Uzdravila se. Žila a měla žít ještě dlouho – dokud se před týdnem nemoc znovu nevrátila a nepohltila její mysl i tělo do pavučiny vlastní zkázy, jako by s ní někdo tam nahoře hrál nemilosrdnou hru. Divadlo pro své vlastní pobavení, ve kterém byla Liz jen bezmocnou loutkou na nitkách.

01. července, 31
„Experimenty, které jsme provedli během několika posledních týdnů, jasně ukázaly, že nový model virtuálních kyber-dimenzí pracuje dokonale. Obávám se, že k našemu cíli vede ještě hodně dlouhá cesta, ale první etapu projektu máme zdárně za sebou.
Zítra nastane velký den. Konečně jsme dostali povolení zeshora a po nekonečných letech s pokusy na zvířatech máme příležitost vyzkoušet Přenos skutečného lidského vědomí. Pociťuji nepopsatelnou hrdost k celému týmu. Přes všechny nezdary, přes všechny ty překážky, které naši práci sabotovaly, zítřkem se navždy změní lidská historie.

17. srpna, 31
Nechápu to, James Moseley měl všechny předpoklady. Skvělý fyzický i duševní stav. Po zavedení spojovacího portu k lebečnímu implantátu typu Mafra, schváleného lékařskou komorou dle zákona, došlo k plánovanému Přenosu. Krátce nato nastaly komplikace, které se projevily zvýšenou srdeční i mozkovou aktivitou pacienta. Subjektu bylo podáno dvacet miligramů adrenalinu a následně došlo k resuscitaci defibrilátorem, přesto se ho nepodařilo oživit. Smrt nastala v 18:02. Čert to vem! Nemám tušení, proč ten chlap zemřel.

18. srpna, 31
Včera brzy ráno mi volal Dr. Varga. Zprvu jsem nechtěl věřit tomu, co mi říká. Předběžné zkoušky potvrdily, že veškeré mozkové aktivity pacienta Moseley byly převedeny do virtuální databáze Roje a nadále fungují v kyberprostoru nezávisle na těle pacienta. Zvládli jsme to, nevím, jak je to možné, ale zvládli jsme to. Lidské vědomí dokáže existovat a plně fungovat bez těla i mozku, a už to nelze ničím popřít!“

Ranní schůzka se ještě nesla ve formálním duchu. Snídaně na balkóně mrakodrapu BioTech Corporation byla i pro Elizabeth nevšedním zážitkem. Seznámila se s dalším členem týmu, doktorem Philem Hoffmanem. Byl to sympatický čtyřicátník, vysoký, s bledým, citlivým obličejem. Světlé vlasy mu splývaly na vysokém čele a šedé oči měkkým pohledem, za moderními brýlemi, vyjadřovaly laskavost. Jak jméno napovídalo, měl německé předky, ale na rozdíl od Eldreda nepůsobil vůbec spikleneckým dojmem. Jeho zjevná křehkost útlých zápěstí a obleku, který na něm vypadal jako by visel na ramínku, se naprosto lišila od vážné úzkoprsosti Charlese Eldreda. Doktor vytvořil u kávy příjemnou atmosféru, za což mu byla Liz nesmírně vděčná. Těšilo ji, že bude součástí týmu. Ve společnosti Eldreda se totiž i nadále necítila dobře. Jeho zápal po dobrodružné cestě do Zóny ji vnitřně naplňoval neklidem. Rozloučili se poté, co jim Eldred sdělil, že odjezd je plánován na zítřejší ráno.
O Zóně se mezi smetánkou města příliš nemluvilo. Elizabeth, jako většina lidí za bariérou, tam nikdy nebyla. Vše, co o této oblasti měla v povědomí, znala ze stručné výuky na škole a těch několika málo informací, které zřídka vysílali v metropolitních zprávách. Zóna byla teritorium obklopující střed města, kde žilo přes padesát miliónů zónistů. Ruce a síla městského průmyslu, ale také oblast, kde pořádkové sbory zasahovaly jen ve výjimečných případech. Z toho důvodu v Zóně kvetl organizovaný zločin - ráj pro dealery drog a obchod s lidmi, bohužel i místo, kde se šířily nemoci jako Ebola, AIDS a dokonce již dříve vymýcený tyfus. Svět za bariérou byl zkrátka zcela jiným světem, než ten, v němž vyrůstala Liz. Nedokázala pochopit, proč se Stephen vydal právě tam. Co ho k tomu vedlo? Jaká vášeň, nebo pošetilost?
Po nepříjemné a také velmi zdlouhavé zdravotní prohlídce následovala instruktáž a seznámení s průběhem mise. Na přání Eldreda zůstala na noc ve společnosti BioTech Corporation. Ubytovali ji v nádherném apartmá s výhledem na západ slunce. A i když se snažila v noci usnout, dálnice zbloudilých myšlenek jí nedala spát.


09. srpen, 51
„Co je nezávislost? Iluze, manipulace, nejistota. Dočasně může mít své výhody – dlouhodobě se stává destruktivní. Na rozdíl od nás, Roj je čistý - čistý ve svých záměrech, přijímat, dělit se, růst. Nakolik jsme rozdílní? Svým způsobem je nám Roj velmi podobný. Dokáže se radovat ze společného díla, ale má i bezpečí a sílu. Je ohromným vědomím myslí, které pracují pro stejný cíl, stejné myšlenky. Žádná nerozhodnost, pochybnosti, nebo rivalita. A to je pouze začátek, ze stovek se stanou tisíce a z tisíců milióny. Proč se tolik bojíme ztráty své individuality?“

Kromě Liz, Eldreda a doktora Hoffmana tvořili tým další tři muži a jeden pilot, které společnost najala z řad profesionálních žoldáků. Nemohl chybět odborník z oblasti IT, který měl mít na starost práci doktora Lawrence. Vzhledem k tomu, že v Zóně podle posledních zpráv probíhaly opětné nepokoje, bylo rozhodnuto, že výprava použije k přesunu Sršně – vznášedlo dostatečně velké pro posádku o osmi lidech, včetně míst s lůžky a dokonce malou laboratoří, kterou technici Společnosti speciálně upravili pro tuto misi. Svůj vžitý název plavidlo dostalo podle velmi charakteristického vzhledu. Oblé tvary nejen kabiny pro pilota, ale i úzké obytné prostory přecházející k širšímu motoru a manévrovací trysky po stranách, to vše skutečně svým vzhledem připomínalo létající hmyz. Elizabeth si pomyslela, že by stačilo přemalovat vojenskou šeď na černožlutý, pruhovaný nátěr a rozdíl by byl minimální. Před odletem dostala vojenské boty, uniformu a další nezbytné vybavení. Když si v šatně zavazovala novou obuv, přemohla ji nejistota. Do čeho se to proboha namočila? Už si ani nepamatovala, kdy na sobě měla naposledy kalhoty. Obvyklé složení jejích šatů se skládalo z drahých kostýmků se střevíci dle poslední módy. Nic si nenalhávala, bylo jí jasné, že se pouští do něčeho, na co možná nebude mít sílu. Ale musela to zkusit, musela spoléhat na to, že ta její část, která se chtěla s odhodláním pustit do tohoto riskantního podniku, ví, co dělá.
Když se Sršeň krátce po svítání odlepil od země a zamířil tichým letem přes ochranný pás metropole, pohltila ji ukrutná bolest hlavy, jakou před tím ještě nikdy necítila, ne tak intenzivně. Naštěstí brzy odezněla, zanechala však Liz v nejistotě, jaké to bude příště.

06. listopad, 31
„I přes to, že jsme dosud nevyřešili problém s Přenosem a všechny testovací subjekty byly v proceduře usmrceny, objevilo se něco – nečekaného. Detekujeme zvýšenou frekvenci uvnitř samotného Roje. Za poslední hodinu se zvýšila trojnásobně. Něco se tam uvnitř děje, něco velmi zajímavého.

23. listopad, 31
Mé osobní předpoklady se potvrzují. Jednotlivé individuality uvnitř kyberprostoru nejenže spolu navzájem vytvořily nějaký druh komunikace, ale jejich myšlenkové pochody se začínají prolínat, obohacovat navzájem, jako by tvořily nějakou informační síť či co. Je to neuvěřitelné. Je to jako - jako sledovat vznik nového života.

02. leden, 32
Nechápu to. Stále přešlapujeme na místě. Nejsme zkrátka schopni učinit další rozhodující krok kupředu. Nedokážeme s Rojem navázat komunikaci. Desítky inteligentních myslí dobrovolníků spojené v jednu a nerozumí jednoduché matematice? Ne, Roj se musel rozhodnout, že nás bude ignorovat. Ale proč? Nezbývá mi, než se navrátit k teorii Dr. Varga, ač je sebevíc šílená. Psychotronické pokusy na kandidátech s neobyčejnými mentálními schopnostmi se mi opravdu zdají jako nápad vytažený z nějaké brakové literatury.“