Andor.cz - Dračí doupě online

Byl překvapený. Jasně, kdo by nebyl, když se mu v zádech objeví chlapík jako já s devatenáctsetjedenáctkou. Obtloustlý chlapík na mě jen vystrašeně civěl a já na něj stále mířil. Netušil jsem, že na své cestě do skromné místnůstky s počítačem, které jsem říkal domov, na někoho narazím. A hle, nějaký tlusťoch se mi tu hrabe ve věcech a dokonce sahá na můj počítač. Tak tohle ne!

„Co tady kurva děláš?“ Zařval jsem na něj. K mému překvapení se znovu vrhl k počítači a mě ruply nervy. Střelil jsem ho přímo do ruky, kterou se sápal po klávesnici. Ohromila mě jak má bleskurychlá reakce, tak přesnost střelby. Stiskl jsem tlačítko vedle dveří a ty se na můj příkaz ihned zavřely. Namačkal jsem improvizovaný zamykací kód a otočil jsem se zpět k mému návštěvníkovi. Ukázalo se, že jsem udělal velmi dobře, když jsem se nenechal ukolébat pocitem bezpečí pramenícím z mého improvizovaného tlumiče a zavřel jsem dveře. Nedokážete si představit jak ten chlapík vřískal.

Když se konečně probral z šoku, zeptal jsem se ho znovu, co dělal v mém „pokoji“. Jeho odpověď byla více než ohromující. Nejenže „můj“ počítač je jedním z mála, které mají stále přístup k lodní síti, ale on má kromě této velice cenné informace také heslo, kterým je celá síť chráněna. Nehledě na to, že je to hlavní vědec a inženýr. Stálo ho to jedno koleno a ránu pěstí, než mi ho prozradil.

Ihned jsem si celý dvaatřicetimístný alfanumerický kód zapsal, svázal jsem Bena a vrhl jsem se k počítači. Chvíli to trvalo, než jsem přišel na to, jak se ve Windowsu 256 manuálně vkládá heslo pro připojení do sítě, jelikož většinu přístupových kódů měli jejich vlastníci na pečlivě střežených čipových kartách. Hned, jak jsem přišel na to, jak se to dělá, na obrazovce se objevil toužebný nápis:

Vložte přístupový kód:

Mé oči těkaly z obrazovky na papírek a zpět, dokud jsem nedokončil psaní a praštil do Enteru.

Vložte přístupový kód:********-********-********-********
...

Navazuji spojení se sítí (Hundred-Year Starship Control Network)
...

Spojení úspěšně navázáno
...

Málem jsem se udělal nad představou kontroly nad celou lodí, ale teď už jsem byl ztracen. Cítil jsem se jako bůh. Mohl jsem ihned vypnout ventilaci kyslíku v kterékoliv části lodi, mohl jsem kohokoliv zamknout kdekoliv, mohl jsem vše, o čem se mi kdy snilo.

Za další dva týdny se toho hodně změnilo, u mých dveří se začlo objevovat vytrpěné jídlo, na které jsem neměl před tím ani pomyšlení. Pomocí počítače a kamer jsem se dozvěděl, že už vznikl jistý kult mých následovníků. Samozřejmě až potom, co jsem vyřadil kapitána, důstojníky a všechny vědce. Kdoví, možná se z těch malých místnůstek, kam jsem je zavřel, dostali, ale kdo by mohl uhodnout naprosto náhodný spontánně do klávesnice natřískaný kód, který jsem si ani já sám nepamatoval.

Likvidace nadřízených ovšem vyžadovala nemalé úsilí. Téměř jsem se nevyznal v těch nesčetných programátorských blábolech, kterých se na monitoru v nepříliš přehledných okénkách objevovaly tisíce. Ale konečně se mi podařilo přemluvit Bena, aby pro mě napsal jakýsi operační systém obsahující přehledné menu se všemi sviňárnami, které mě jen mohly napadnout. Neopomenul jsem však ani možnost kompromitace mé osoby a tak jsem zahrnul do svých požadavků i sebedestrukční příkaz přímo napojený na můj podkožní vysílač, který se má sám vypnout, když zemřu.

Všechno šlo hladce. Po další měsíc jsem si užíval hojnosti jídla a tudíž mne ani moc neobtěžovalo, že se musím dělit s Benem. Ačkoliv ten jeden chleba a sklenka vody každý den mi začínaly vzhledem k jeho vzhledu připadat až moc. Každodenně jsem shlížel jisté obřady, nebo bohoslužby, chcete-li, které pro mne pořádali ti, kteří si uvědomili, jakou mám nad nimi moc.

Potom se ale jednoho dne vše zvrtlo. Vzbudil jsem se, stále se u svého počítače a Ben… tam nebyl. Netušil jsem, jak je to možné, ale prostě byl pryč. Ten hajzl mě musel vidět, jak zadávám kód na dveřním panelu. Ihned jsem zadal kód do počítače, vybral jsem volbu individuálního sledování a vztekle naťukal Benovo identifikační číslo.

Vložte identifikační číslo: S-956
...

Zahajuji vyhledávání
...

Shoda nalezena

IČ: S-956
Jméno: Ben Hillber
Věk: 48
Pohlaví: Muž
Skupina: Vědci
Nadřízený: - - -
Zaměření: Software, běžná údržba
Schopnosti: Programování všeho druhu, Mechanik

°) Sledovat subjekt °) Kontaktovat subjekt °) Další

Vybral jsem možnost sledování. Když jsem ho našel, vypnul jsem počítač, popadl tablet, mou oblíbenou pistoli a vydal jsem se na lov. Hnal jsem se chodbami nerozhlížeje se okolo sebe, jelikož jsem věděl přesně, kde kdo je. Očima jsem se soustředil jen na tablet, na němž blikaly dvě tečky. Jedna zelená, druhá červená. Konečně jsem ho dohnal. Obezřetně jsem se proplížil kolem otevřených dveří do pokoje, v němž zrovna pár mužů vyznával lásku svázané a vřískající ženě a pokračoval jsem dál do strojovny, kdy se Ben právě nacházel. Vletěl jsem tam téměř nepřipraven na odpor a tak jsem se nemohl divit, že mě omráčila rána do zátylku.

Probral jsem se ve svém pokoji, viděl jsem rozmazaně… a byl jsem svázaný.

„Ahoj, kamaráde…“ Musel to být on. Ben.
„Víš, od doby výpadku jsem nezažil větší krveprolití. Jistě, tehdy šlo o přežití. Nikdo přece nechce umřít proto, že je civil na první kolonizační lodi vůbec, které vysadí motory těsně před cílem. Vím jak ses cítil, taky jsem to zažil, ten strach, touhu přežít, potřebu… zabít. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu mít k dispozici takovou moc. Myslel jsem si, že jí odolám. Ale víš ty co? V posledních týdnech jsi mi byl příkladem, naučils mě, že chytřejší a silnější vždy zvítězí, nehledě na počet ostatních. Pět set životů, všechny pod mojí kontrolou.“

Uchechtl se a dodal:

„Každopádně tě musím nechat naživu, než přijdu na to, jak vyřadit ten sebedestrukční program.“

Tohle už jsem nevydržel. Zvedl jsem se na nohy a když se mě pokusil zastavit, hrubě jsem ho setřásl. Vyrazil jsem ke svému nočnímu stolku, na němž spočíval dárek od mojí dávno mrtvé přítelkyně. Malá Eiffelova věž. Napřáhl jsem se a vyrazil jsem hlavou přímo proti ní.
Když nebudu mít loď já, tak nikdo!