Andor.cz - Dračí doupě online

  Pod zapadajícím sluncem se koná vražda.
  „Písek tě nenávidí!“ vydal ze sebe ten nelidský skřek naposled a pak ještě jednou nebo dvakrát do úplného zalknutí. Nakonec tvář, zrudlou a bolestí zničenou, pohltila křečovitá grimasa, co smazala poslední rysy důstojnosti z dříve uznávané autority. V těch chvílích nemyslel na pachuť soli, jež se mu řinula do hrůzou rozkousaných rtů a po jazyku v proudu slz bolesti.
  Ještě dříve, než ty dvě siluety na horizontu pohltilo šero soumraku, se ta klečící, svíjející se na loktech, rozplynula jako pára nad kotlem. Křik ustal, širý kraj ztichl a potemněl. Druhá z postav setřela ze své upocené tváře třesoucí se rukou prach násilí, uvolněného napětí, tichého pocitu viny a blaženého vítězství. Pak odešla.
  Jen zpola rozvázaný turban pohozený v písku pouště zůstal němým svědkem celé události. Nikdy nikomu nevyzradí, co viděl a co slyšel. Nikdy.

  Širými kraji putují muži.
  Jsou to lovci a cítí se být spíše hráči osudu. Rozehráli hru, ve které je v sázce víc, než by se rozumnému člověku líbilo. Jestliže prohrají, lidstvo bude odsouzeno k záhubě. Nespolupracují spolu, ač si to naléhavost situace žádá. Lovnou zvěří se staly aspekty života a světa.
  Širými kraji putují lovci.
  Oheň byl první. Srazili ho na kolena a ponížili. Písek uštvali a pohltili. Větru padli do pasti, dva za to zaplatili životem; nakonec ho přesto ubili. Vodu svázali svou zkažeností, tak i světlo, tmu a bouři. Jen chlad jim unikl. Brzy o sobě dá vědět. Dříve, než by si kdo byl přál.

  Na trůnu sedí král.
  Byly dny, kdy si na místě vyvýšeném nad lidem prostým i bohatým hovíval rád a pyšně.
  Ty časy minuly.
  Král, ten muž shrbený věkem a obavami, bojoval ve třech válkách, ve všech zvítězil. Intrikami vysoké šlechty proplul nezraněn, neposkvrněn. Lidé ho uctívali jako moudrého rádce i spravedlivého pána.
  Ty časy minuly.
  Člověk není bezchybný a trvalo příliš dlouho, než se starý král dopustil toho svého osudného omylu. Čím déle žil a panoval správně a dobře, tím strašlivější měl být jeho přečin. A čím více ho jeho poddaní milovali, tím snáze zapomněli a obrátili se proti němu.
  „Zrušte Boha,“ řekl stroze, a tak se i stalo. Našli se mnozí tací, kteří odmítli něco takového dovolit. Byli popraveni, ti rozumnější stačili utéct. Chrámy a modlitebny od té doby praskají tichem a prázdnem.

  Vesnické chase došla trpělivost.
  Sucho svým dusivým pláštěm přikrylo rozlehlá pole, zničilo úrodu a pozvalo k vesnické veselce svého přítele, Hlad. Rolníci dobře vědí, kdo je tím vinen. Do rukou svých vidle, sekery a cepy vzali a vyrazili.
  V lesích mezi poli dlouho žije starý muž, poustevník. Generace za generacemi si k němu chodily s žádostí o radu, o nemocné se pečlivě staral. Teď přišel jeho čas.
  Seschlou slaměnou střechu zapálil oheň louče, stařec s pláčem klekl na kolena před nesmířlivý dav. První letící kámen se stal ztělesněním nemilosrdnosti. Trestat je lidské, odpouštět božské.
  Nebyla to rychlá ani snadná smrt.

  Starý rytíř čelí přesile.
  Jeho mladý panoš byl těžce raněn a bělovlasý kníratý stařec zakutý v oceli ho bude krýt před útoky až do své poslední chvilky. Vskutku dlouho trvá, než je ctihodný muž lapky přemožen. To spíš ho zabila únava než jejich šermířské dovednosti.
  Když zemřel, rytířské ideály odešly s ním.