Andor.cz - Dračí doupě online

„Kdy tam už budeme?“ zeptal se skoro vyděšeně Borik. „Myslím, že nás někdo sleduje,“ dodal, ještě než ho Iltan umlčel. „Buď už konečně zticha,“ sykl na něj vykláněje se opatrně zpoza rohu.
„Vážně myslím, že tam někdo je,“ zamumlal Borik. Iltan se k němu otočil: „Nech toho, Boriku, kdo by nás tak asi mohl sledovat?“ „Já nevím, jen říkám, co sem viděl,“ odpověděl mu tiše Borik.
„Pojď za mnou,“ dodal ještě Iltan a plíživě se rozeběhl do měsícem zalité uličky města Heldorimu. Zastavil se až na konci ulice a opět se vykláněl za roh, jestli tam náhodou nestojí noční hlídka. „ A vůbec, proč jsme to měli vlastně ukrást a co to je?“ zeptal se Borik. „Jak to mám vědět, proč jsme to měli ukrást, je to kšeft jako každý jiný. Nejspíš proto, aby si z toho někdo namastil kapsu,“ odpověděl Iltan už opět v běhu. Jenže Iltana trápilo to samé co Borika. „K čemu to vlastně je?“ ptal se sám sebe a jeho zlodějský čich mu říkal, že se zamíchali do něčeho hodně nebezpečného. Zašmátral rukou na svoji náprsní kapsu a vytáhl podivně tvarovanou truhlu. Byla z nějakého neznámého kovu, jenže na dotek teplá. Na truhle byly vyryty zvláštní ornamenty, které Iltan nepoznával. Na truhle nebyl žádný viditelný uzávěr, takže Iltan vůbec netušil, jak se tajemná truhla otevírá: „Který kov je na dotek teplý?“ zeptal se Iltan normálně chytřejšího Borika. „Žádný kov není na dotek teplý, pokud ho nezahřeješ,“ odpověděl mu Borik. „Hm, divné,“ dodal ještě Iltan a už se opět dával do běhu.
Iltan a Borik tvořili zvláštní pár. Iltan byl z dvojice zlodějů vyšší. Měl nakrátko ostříhané vlasy a hnědé oči. Borik byl menší postavy, měl černé kudrnaté vlasy a vypadal skoro jako krysa. Spolu tvořili nejlepší zloděje ve městě. Iltan se vyznačoval kapsářstvím a Borik to zase uměl se všemi známými druhy zámků. Tenhle kšeft dostali úplnou náhodou, nebo si to alespoň mysleli. Měli slíbenou značnou sumu peněz, když ukradnou kovovou truhlu z královského zámku. To nebyl úplně nejlehčí úkol, ale suma peněz je přesvědčila, a proto se rozhodli tento nebezpečný úkol podniknout. Nyní si však úplně nebyli jisti zda udělali dobře. Dostat se do zámku nebylo pro ně sice nejlehčí, ale až teď cítili, že se stane něco zlého.
„Už tam skoro jsme,“ řekl Iltan a zabočil do postranní uličky. „To je dobře.“ Odpověděl Borik. „Z téhle práce stejně nemám nejlepší pocit.“ „Jo, jenže ty prachy za to stojí,“ odvětil mu Iltan. Najednou zabočili do uličky, která po dvaceti metrech končila. „Myslel jsem, že tuto část města znáš jako své boty. Proč jsi nás zavedl do slepé uličky?“ zeptal se Borik a podíval se na Iltana. „To není možné!“ rozčiloval se Iltan, „tahle zeď tu ještě ráno nebyla, za to dám klidně krk.“ „Máš pravdu! Krk za to opravdu dáš.“ Ozvalo se za jejich zády. Oba se leknutím otočili a instinktivně vytáhli zbraně. Před nimi stál muž v černém plášti. Měsíc svítil muži na záda, takže do obličeje mu neviděli. „K-Kdo jsi?“ vykoktá ze sebe vyděšený Borik. „Kdo jsem já? Já jsem vaše smrt!“ odpoví postava hlubokým, ale zároveň přidušeným hlasem. „Opravdu? Jenže my jsme dva!“ vykřikne Iltan a rozběhne se s napřaženou dýkou smětrem k postavě. Borik se váhavě rozběhne za ním. Náhle se Borik s Iltanem zastaví a nevěřícně na sebe hledí, nemůžou se hnout. „Co se to děje?!“ „Jak to, že se nemůžem pohnout?“ Muž se jen ušklíbne a řekne: „Říkal jsem vám, že jsem vaše smrt a smrti se neodporuje!“ Na to odhrnul kápi a hromovým hlasem prohlásil: „Podívejte se mi do očí!“ Borik s Iltanem s hrůzou pohlédli do cizincových očí a padli mrtvi na zem.
Muž si zpět nasadil plášť, shýbl se pro truhlu a odešel. Ani si neověřil, zda jsou opravdu mrtvi. Byl si naprosto jist.