Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Magika NecraOblíbit

8876_6de93756.jpeg

Autor: Balduran

Sekce: Povídka

Publikováno: 31. října 2011 17:52

Průměrné hodnocení: 8, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
To je tak, když se experiment nezdaří :).
 
„To je ono. Mé mistrovské dílo!“
„Naše dílo, Vanio, naše dílo,“ opravil svého spolupracovníka Selic.
„No, ano, jistěže. Naše dílo.“ Dodal rychle Vanio a mnul si ruce, zatímco pozoroval znetvořené lidské tělo připoutané koženými pásy k nakloněnému prknu, na kterém bylo položeno. Ohavnost nejhoršího stupně, sešitá dohromady z jiných těl za účelem stvoření dokonalého stroje na zabíjení, který jen slepě poslouchá příkazy a na nic se neptá. Dlouhá léta únosů patřičných osob, jejich zavraždění a následné použití chtěných částí jejich těl, to byla náplň posledních několika měsíců těchto dvou mužů.

„Vložili jsme do toho mnoho úsilí, Selicu. Stojíme na prahu objevu, který dalekosáhle přesahuje vše, co dosud dokázaly ty parodie na čaroděje. Přivedeme k životu to, v čem už žádný život není. Přivedeme k životu v absolutní poslušnost. Uvědomuješ si, čeho jsme strůjci? Co všechno můžeme dokázat?“
„Ano. Je to skutečně,“ Selic se na chvíli odmlčel, zatímco nervózně pozoroval nehybnou hromadu masa naproti sobě, „vzrušující.“ Dodal po chvíli.
„Vzrušující? Tohle je mnohem víc než to. Tohle je… přelomové. Naprosto úžasné. Můžeš být hrdý, že jsi součástí tohoto procesu.“
„To skutečně jsem, Vanio, ale jsi si jistý, že víš, co děláš?“
„Cože?!“ obořil se na Selica rozzlobeně Vanio.
„Chtěl jsem jenom říci, jak si můžeš být tak jistý, že to vyjde? Když jsme se snažili oživit zvířata, vždy se to podařilo tak napůl. A lidé? Jeden ti na stole explodoval, druhý sotva pohnul rukou. Jak si můžeš být jistý, že se ti povede oživit tohle… tuhle věc,“ dal se do vysvětlování Selic a při tom dost nervózně a rozrušeně gestikuloval. Ve chvíli, kdy předváděl zmíněnou explozi těla, si dokonce shodil kápi z hlavy.

„Vím to. Vše jsem promyslel do posledního detailu a vím, co nám celou tu dobu unikalo, vím, co je potřeba.“
„A co?“
„S tím se netrap, drahý Selicu. Už jsem vše zařídil, začneme,“ řekl chlácholivě Vanio a rozevřel knihu na podstavci vedle operačního stolu. Pyšně se podíval na zrůdnost na něm a pak začal předčítat se svých poznámek. Slova se odrážela od chladných kamenných stěn kobky, obrostlých oslizlým mechem. Vaniův hlas si razil cestu vlhkým vzduchem podzemního útočiště zkaženosti, zatímco se věci dávaly do pohybu a zaříkadlo začínalo splétat tenkou nitku života, která měla jedním koncem probudit mrtvého a druhým koncem spočinout v ruce Vania, aby, stejně jako mistr loutkář ovládá loutky, i on mohl ovládat tu svou.

Vanio pomalu dokončoval svou kletbu věčné služby. Když i poslední slovo zkaženého příkazu doznělo v ozvěně nespočtu spletitých chodeb, otočil se mistr na svého pomocníka. Chvíli se na sebe dívali a pak jejich pohledy spočinuly na těle, které nejevilo ani známky života.

„Nefunguje to. Já to věděl,“ povzdechl si Selic, i když se znatelnou úlevou v hlase. Bál se, co by mohlo vzkříšení té věci způsobit, zda by jim sloužila nebo je na místě roztrhala na kusy svýma čtyřma rukama. Vanio se zatím postavil vedle něj a poplácal jej po rameni.
„To byla teprve první část.“
„A jaká je ta druhá?“
Vanic vytáhl z pouzdra stříbrnou dýku a vrazil jí svému pomocníku do hrudi.
„Tato, můj příteli. Tato.“ Zašeptal, zatímco sledoval Selicovy vyhasínající oči, ve který se zrcadlil nechápavý a vyděšený výraz. Vanio začal s odříkávání druhé části zaklínadla, zatímco se z rány stále ještě řinula krev, tekla mu po rukou, vsakovala se do jeho roucha. Kobkou se opět ozval ponurý chraplavý hlas, pronášející zvrácenou žádost pánu podsvětí.

Upustil Selicovo tělo i s dýkou v hrudi a přistoupil ke stolu. Chvíli se nic nedělo, ale pak zrůdnost otevřela oči. Až nečekaně prudce. Prázdné zornice pozorovaly strop místnosti a pak se pomalu hlava otočila směrem k Vaniovi. Ten se podíval na tělo svého mrtvého spolupracovníka a radostně pronesl.
„Funguje to Selicu, funguje! Ha, škoda že to nemůžeš vidět.“
„A-ale, já to vi-dím…„ ozvalo se ze stolu za Vaniem. Ten ustrnul a celé tělo mu polil studený pot. Doufal, že to, co se stalo, není pravda.
„Po-pochopil jsem, cos udělal… v po-slední vteřině ž-života mi to došlo. Jaká smů-můla, že se do toh-ho-hle těla vr-átila moje duše.“

Kožené řemeny zapraskaly a povolily pod mohutnou horou svalů. Vania kolem krku chytily dvě ruce a mocně tiskly k sobě. Všechno se to událo v mžiku, nestihl ani zareagovat. Snažil se pronést nějaké zaklínadlo, ale těsné sevření krku mu to znemožňovalo, dusil se, sípal, máchal kolem sebe rukama, dokud mu sevření nelidskou silou nezlomilo vaz.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Balduran - 26. března 2012 20:57
8876_6de93756.jpeg
Fistandantilus - 26. ledna 2012 19:54
ach, až teď koukám zpětně na toto dílo a nalézám komentář ... díky :)
 
Fistandantilus - 26. ledna 2012 19:54
fuck_y2031.jpg
Pěkně ! Závěr !
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.071141958236694 sekund

na začátek stránky