Andor.cz - Dračí doupě online

Černé nebe, ani sluneční paprsek světla celistvou stěnou mraků černých jak uhel neprojde. Obloha je každým okamžikem víc a víc temnější a zuřivější. Vítr duje a opírá se vši silou do okenic domů. Vichr burácejíc, který je doprovázen prudkým deštěm, jenž pročesává luky a láme kmeny stromů. Kroupy bijíc o střechy příbytku lidí a ničeje vše, co jím zkříží cestu. Blesky švihaje všude kolem, kam jen oko dohlédne a narážeje do skal a vrcholku kopců a vršků hor.

V domech se jen ticho line, ani malá známka toho, že by v nich někdo přebýval, jen odraz tenoulinkého světla svíce plápolající v onom okně zalévá temnotu. Nic jiné jen ticho domů, které jsou na první pohled pusté, avšak nikoliv. Bouře přibývá na síle a ne a ne skončit.

Cesta prašná a kamenitá je smočena deštěm a malými říčkami dešťové vody. Pohledem na ni jde znát, že je to pouhá pěšina, ale kdysi to byla dlážděná cesta vedoucí k prosperujícímu městečku. Dnes jen díry a pozůstatky této dlažby v malé míře se dochovaly.

Najednou v tichu pustiny přerušované bouřkou se řine ještě další zvuk, který jest sice slabý, ale slyšitelný. Kamenitá cesta se chvěje, při každém ozvu zvuku přicházející z dáli. Zvuk je pravidelný. Přerušovaný, ale pravidelný. Zvuky něčích kroků. Z horizontu se rýsuje něčí postava, která je zahalena do pláště barvy jako samo nebe. Jen lemy a knoflíky tohoto oděvu jde z dálky jasně vidět, jak se třpytí. Boty jeho dopadají na chatrnou dlažbu polnice a místy rozbahněnou, kde dlažba není. Kráčí a nevnímaje ničeho. Pohled jeho je skloněn dolů. Jeho kožené boty z kůže černé jako plášť a kovanou podrážkou drtí při každém jeho kroku malé úlomky kamene, který tehdy býval dlaždicí této cesty. Vítr se do něho opírá veškerou silou, ale on jde stále dál. Déšť do něho naráží tak, až hřbet zad to podlamuje.

Blíže a blíže je osamělým domům a městu bez života. V tu. Cizinec je zřetelnější a viditelnější, když je blíže a jeho silueta se více rýsuje. Hrbolatá cesta ukazuje již cizince s kápí na hlavě. V tu. Zřetelně lze vidět, jak třímá něco v náručí. Pevně semknuto k hrudi a vypadaje, že se toho nevzdá jen za cenu vlastního života. Dunivý krok, který vydává podrážka jeho bot je usilovnější, přibližuje se a je téměř u cíle. Pohledem na něj se zatajuje dech, avšak počkat. Onen cizinec je pomenší, z dáli byl málo viditelný a téměř přehlédnutelný. Vzrůstově odpovídá dítěti, spíše na mladého hocha a tak jest.

Postava, jež pevně a jistě jdouc, je mladý klučina oděn v hábu jako nebe samo. Předmět nesouc v náruči, také dostává tvary. Je to tělo. Tělo nahé, mladé, krásné, nádherné dívky. Cizinec tiskne je čím dál více ke svému tělu.

Najednou! Blesk. Těsně jej míjí. A zase. Blesk sjíždí z nebes. Opět minul. Blesky se snaží zasáhnout chlapce. Je to, jak kdyby jej tam někdo nechtěl, jakoby se ho snažila nějaká vyšší moc zastavit. Elektrické výboje z oblohy slétávají hromadně, jenže onen neohrožený jde neustále kupředu. Blesk za bleskem výhružně sráží stromy a kusy větví na zem. Cizinec se probíjí. Výboje lemují prostředek i vnějšek pěšiny. Mládenec zrychluje, aby unikl smrti. Jen pár vteřin trvá ten okamžik, když světelný šíp padá k zemi.

Chlapec prchá s dívkou v náručí seč mu síly stačí. Náhle tu šíp světla zasahuje před hocha. Prudký záblesk a jiskření a oheň. Ve vzduchu je zápach spáleniny, krve a lidského potu. Tma vše zahalila a ticho vše obestřelo. Nic jen temnost a nerušenost je vidět.