Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo to v létě – o senách, nahá když v stínu lesa stála.
Tenkrát to bylo poprvé. Cítila na rtech sladkou krev
a sama v sobě ztracená plakala, třásla se i smála.
Hnala se hájem jako v snách, když srnu mladou štvala.
Ta rychlost, síla duši rve, z hrdla se dere smích a zpěv,
zvířecí krví zbrocená tuší, je jednou – jednou z mála.

Třináctá dcera v pořadí, vše na své místo zapadá:
rod prastarý a dávný hřích. Zavírá oči, tají dech.
Neklid se v srdci usadil, zvířecí pud ji ovládá,
volnost, jež duši pohladí, víc nechce, o víc nežádá,
strach ale znát je na očích a mráz jí běží po zádech,
když ztrácí směr a nezná cíl. Když minulost svou odkládá.

Nadešel chladný podvečer, spadané listí zbarvil nach,
oděnou v mlžném oparu, zas ji cos žene do zahrad.
Dál do strání, pak k lesu směr, stejně jak tenkrát o senách,
určil jí někdo z šerých sfér, kdo nezná lítost, nezná strach.
Osud zas vzal ji do spárů. Necítí chuť, snad ani hlad,
jen touhu lovit ber, jak ber a hnát se zvěři ve stopách.

Pak přešla zima v předjaří, do kraje noc se vplížila,
s ní ono známé vzrušení, chtíč, který ukojí jen lov.
S tou touhou boj se nezdaří, ať cokoli by zkusila,
ať slzy tečou po tváři, ať kletby, kam chce, vysílá,
nic z dnešní noci nezmění, jen škoda slzí škoda slov.
Nad ránem žízni k oltáři pak laně život složila.

Rok nachýlil se k otavám, náhoda krutá je a hravá,
tohle jí nemělo se stát ani v těch nejčernějších snech.
Chtěl tomu opět osud sám, ta věků paměť nesmlouvavá,
co z lidských dluhů staví chrám, na krutý úrok dává,
a pak si začne brát. Krev mladá opět skrápí mech,
však lidská dneska kane tam a kanout nepřestává.

Krev ze rtů slzy smývají, chladem se chvěje celá,
ten hoch byl ještě dítětem a nebude z něj muž.
Snad všichni brzy poznají tu, která zabíjela.
Život pak těžko uhájí, už neví, zda by chtěla.
„Tak pojďte! Pojďte, tady jsem. A skončeme to už!“
Však osud jen tak nedá ji, ještě dost netrpěla.

Tak přešlo dalších roků pár, let plných zabíjení,
však necítí už zhola nic, co snad by cítit měla.
Vyhasl v srdci lidský žár. Jo, tohle ženskou změní.
Tu změnu brát chce jako dar, když zuby šelmy cení,
ve slabém světle voskovic se v očích prázdno bělá.
Už brzy opět zatne spár, už brzy - po setmění.

Bylo to v létě – o senách, zas lesu vstříc se hnala,
tenkrát to bylo naposled. Slyšela z dálky smrti zpěv.
Byla tak volná, kdepak strach? Nebylo, čeho by se bála.
Smích lovců kroužil v ozvěnách, ona se s nimi smála.
Prazvláštně krutý věcí sled, smývá dnes její vlastní krev,
hřeje, jak stéká po rukách, a žár už hrudi sálá.