Andor.cz - Dračí doupě online

Z těžkých oblaků se k zemi snáší první vločky. Točí se ve vzduchu v bláznivých vírech, stoupají, klesají, houpají se, poskakují a tančí, jen aby dopadly a rozbité se dívaly na své sestry, stále ještě vesele levitující vzduchem. Jen několika z nich se povede dopadnout na zem, ty zbývající tvrdě naráží do helem a zbrojí sveřepých válečníků stojících proti sobě na poli bitevním, i těch ležících v mnoha vrstvách pod jejich nohama. Tváře ošlehané věčným větrem do rysů tak ostrých, že by mohly soupeřit se zbraněmi v jejich rukou. Nekonečný boj, při němž se nedá říct, která strana vyhrává a která prohrává. Křik krkavců se mísí s vytím psů a vlků, nářkem raněných, řevem živých, třeskotem mečů, palcátů, seker, sudlic, kopí, řemdihů a dýk o štíty, helmy, zbroje i o sebe navzájem.

Kdysi dávno začali bojovat o území, ženy, jídlo, bohatství, slávu a jiné malichernosti, dnes bojují, aby přežili, aby se z toho pekla plného křehkých ledových šperků poklidně se třepetajících vzduchem dostali živí pryč, klidně bez pár kusů těla, když už ne v plném zdraví, hlavně ale živí! Kdo stál na které straně, to již nehraje roli, kdokoli se vám postaví do cesty a není to přítel, musí být nutně proti vám. Druh kryje druhovi záda, však kdo byl naverbován sám, umírá tím osamělejší.

Stařec vzpomíná na své mládí, v nahluchlých uších stále zní ryk a křik té vřavy, před slábnoucím zrakem se stále míhají zbraně, třesoucí se ruce se opět pevně zatnou, když se ozve některá stará jizva, podlamující se nohy jen opět nesou k ukrytým zbraním stejně jistě jako kdysi, když jej za temných nocí budí noční můry. Stařec vzpomíná na své mládí a vše se mu jasně vybavuje, když sedí u výhně a nutí zas a znova kov narážet na kov. Vzpomíná, z očí se mu řinou slzy stesku po dávno ztracených přátelích a on je jednu po druhé zakovává kladivem, jenž mu v ruce tolik připomíná jílec mnohem smrtonosnějšího nástroje. Stařec vzpomíná i tehdy, když je vše hotovo a on zkouší plody své práce...

Obrovské důvěřivé oči se při tom zvuku rozzáří. Jako tehdy, i dnes padají první vločky, víří vzduchem, klouzají z mraků dolů a celou cestu k zemi tančí za zvuku koled. Dědeček se vrací ke krbu a zamyšleně rozdává dětem vzpomínky na smrt a zkázu zakuté do železa určeného k roznášení smutku. A stejně jako tehdy, i nyní naráží železo na železo, stejně jako tehdy, i nyní řinčí, avšak tak slabě a roztomile, že místo strachu, děsu a hrůzy kolem sebe šíří naopak radost a veselí. Dědeček pozoruje plameny v krbu a zamyšleně zas a znova vzpomíná na činy, jež se již nedají odestát. Dům je naplněn cinkáním rolniček vykovaných ze staré zbroje a zbraní. A děti se s každým zacinkáním rozjařeně smějí, protože v tom zvuku jejich nevinná srdíčka a jemné duše slyší jen mír, do něhož se narodily a v němž jednou, doufá starý muž, poklidně dožijí své dny i jejich pravnuci.