Andor.cz - Dračí doupě online

"Opravdu nechci jet," zakňučel jsem jdoucí ulicí po mámině boku. Jen mě zmrazila pohledem. Ano, neustále tvrdila, jak si odpočinu a budu plavat v moři, ale já vážně chtěl zůstat doma. Nechtěl jsem poznávat nové lidi. A neodpočinul jsem si dost v psychiatrické léčebně, do které mě zavřela? Byl jsem tam zhruba měsíc a už nikdy se tam nechci vrátit. Aby do mě někdo vkládal vzorce toho, jak se chovat a jak myslet? Děkuji, nechci. A také rozhodně nechci zažít to, co se stalo předtím. Ten dům…
Otřásl jsem se při vzpomínce. Až teprve teď mi přišel můj kufr těžký. Blížili jsme se k náměstí, na kterém bylo plno lidí. Děti se loučily s rodiči a nastupovaly do autobusu po tom, co jim řidič dal kufr do zavazadlového prostoru.
"Mami, opravdu musím?" otázal jsem se znovu.
"Zlato, víš moc dobře, že už to nejde odříct. Zaplatila jsem to a ty si aspoň užiješ moře," vysvětlila mi znovu.
"Nemám rád moře," zabručím.
"Tak se můžeš opalovat," zkoušela to matka.
"Nesnáším slunce, to bys mohla vědět."
"Poznáš nové lidi."
"Bojím se lidí."
"Tak máš prostě smůlu," ukončila debatu matka.
"Jméno?" zeptala se nás jedna z odbavujících.
"Mark Bonner," nahlásila mé jméno matka. Slečna mne vyhledala na seznamu a matka jí předala papír.
"Výborně, dejte mi váš kufr a můžete do autobusu," slečna si vzala můj kufr a zamířila k zavazadlovým prostorům.
"Nech si mě doma," zabručel jsem. Matka mě však jen objala.
"Měj se krásně, zlato," posunula mě k autobusu. "Tak běž."
Pomalu jsem šel k autobusu natřenému na modro, k té spoustě zpustlých mladistvých. To bude pět dokonalých týdnů, vážně. Před autobusem mne překontrolovala v seznamu a udělala si odrážku jedna mladá žena s kratšími nakroucenými blond vlasy.
"Tak jen na palubu, sedadlo 55 je u okna," usmála se na mne. Zdráhavě jsem jí úsměv oplatil a vystoupil několik velkých schodů. Sedadlo 55 bylo skoro na konci autobusu, a když jsem k němu dorazil, seděl na něm jakýsi hnědovlasý mladík.
"Promiň," nakloním se k němu. "Sedíš mi na místě."
"Vážně?" usmál se nevinně, "omlouvám se," vstal a přešel do uličky. Já si vlezl na své sedadlo. Sundal jsem si tašku z ramene a lehké sako, zatímco si můj spolusedící sedl vedle mne.
"Mimochodem, já jsem Thomas," podal mi ruku s úsměvem na obličeji.
"Mark," stiskli jsme si nakrátko ruce a já si schoval mé sako do prostoru nad našimi hlavami.
"Bude to dlouhá cesta," poznamenal Thomas.
"To bude," vydechnu a zadívám se z okna. Matka stála na konci parkoviště. Snad nečeká, že jí budu mávat.
"Těšíš se k moři?" zeptal se Thomas zaváděje nejspíše rozhovor.
"Ani ne," usadil jsem ho. Vážně nemám chuť se seznamovat.
Na chvíli jsem zavřel oči a představoval si zelený palouček uprostřed lesa, na něj dopadající sluneční paprsky. Mé oblíbené místo. Jediné místo, kde bylo ticho a klid. Zbožňoval jsem to.
Kolem začínal celkem hlasitý hluk. Lidé kolem si začali povídat a seznamovat se. Thomas si povídal s jednou dívkou přes uličku. Autobus se syčením zavřel dveře, pomalu se rozjel po náměstí a všichni mávali svým rodičům a rodinám. Jen já nezvedl ruku a neusmál se na matku. Možná ji to mrzelo, ale to byl její problém.
"Vítám Vás na palubě," ozvalo se po zapraskání z reproduktoru. Ve předu stála ona blonďatá žena, co mě odbavovala, "jmenuji se Martha a můj kolega je Martin," zvedl se jakýsi starý šedovlasý muž. "Tak teď Vám povím něco k cestě. Zastavovat budeme každé tři hodiny za dne a v noci jen dvakrát. Na každé naší zastávce bude malý rozchod, abyste si mohli něco koupit a protáhnout se. Je také možnost, že na zastávkách Vám někdo z personálu uvaří kávu nebo čaj. Cesta bude trvat celé tři dny, tak Vás už na začátku prosím o trpělivost. Přeji Vám příjemnou cestu."
Dal jsem si sluchátka do uší a zapnul si nějakou hudbu, při které se mi povedlo usnout. Probral jsem se, když autobus zastavil na nějakém parkovišti s kamiony u dálnice. Začalo se stmívat, a proto řidič rozsvítil světla, která prosvítila celý autobus. Všichni začali vystupovat a já jsem se také postavil do uličky, lehce jsem se protáhl a vzal si své sako, které jsem si po cestě autobusem oblékl. Venku bylo už celkem chladno. Vyrazil jsem do obchůdku, protože jsem nutně potřeboval kávu.
Vracel jsem se zpátky pomalu, chtěl jsem se aspoň trochu projít, tak jsem se loudal.
"Co tak pomalu?" ptal se dívčí hlas. Nějaká blondýna mě dohnala, byla taky v obchůdku.
"Nechce se mi do autobusu," zabručel jsem.
"To jsem si všimla," usmála se a šla vedle mě. "A co to, že se ti nechce?"
"Nejsi trochu zvědavá?"
"Jo, ale jen trochu," usmála se, "samozřejmě mi nic nemusíš říkat."
Došli jsme v tichosti k autobusu, do kterého ona nastoupila a já hned po ní.
Poté, co jsem probdil noc díky kávě, jsem ráno usnul. Probral jsem se, až když bylo slunce vysoko na obloze. Vedle mě neseděl Thomas, ale ta blondýna. Co tu chce? Narovnal jsem se.
"Co tu děláš?" zavrčel jsem.
"Thomas sedí na mém místě a líbá mou spolucestující," pokrčila rameny. "Máš hlad?" podala mi croissant.
"Díky," přijal jsem ho zdráhavě.
"Nemáš zač," usmála se.
"Jak se vlastně jmenuješ?" chtěl jsem vědět. Přeci jenom byla natolik otravná, že jméno bych znát měl.
"Carol," usmála se. "A tvé jméno?"
"Mark."