Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

AngelaOblíbit

updxnagj_planeswalkers_jace12936098.jpg

Autor: Lord Zayl

Sekce: Životopis

Publikováno: 01. února 2012 14:30

Průměrné hodnocení: 9.7, hodnotilo 7 uživatelů [detaily]

 
Jedna moje kamarádka, jež zde na Andoru mi poslala svůj životopis a ptala se mě na názor, tak jsem si řekl, že mi s tím pomůžete...

Tak se vás tedy ptám, co vy na to?
 
Kapitola první: Začátek

Jsem sirotek, nebo spíše... Jsem sirotek až tam, kam sahá má paměť.
Ze života před klášterem si toho moc nepamatuji, vlastně se snažím zapomenout i na tu smršť pravidel, která "musím znát". Pravidla pro mě byla tím, co se musí porušit, jinak by to byla věc k ničemu. Postupem času, který jsem v klášterních zdech trávila, jsem se naučila otevřít téměř každý zámek, nenápadně se vytratit z klášterního komplexu, aniž by si toho kdokoliv všimnul, a užívat si života mimo ty "bezpečné zdi", jak jim rády říkaly služebnice boží. Dělala jsem vše proto, abych se nemusela stát jednou z nich, něco uvnitř mne samé i říkalo, že cesta s bohy není to, po čem mé srdce touží.
Na slavnostech, které se čas od času pořádaly ve městě, jsem se naučila tančit, zpívat, ale abych měla i něco více z těch požitků "tam venku", naučila jsem se také krást. Brala jsem si vše, co jsem chtěla - kdo by podezíral malé copaté děvče v oděvu, který nosí služebnice boží?
Do kláštera jsem se vracela jen tehdy, když probíhaly kontroly v místech, kde byli sirotci ubytováni, nebo když probíhala výuka čtení, psaní a počítání. Zbytek mě nezajímal a ani jsem neměla potřebu být s těmi lidmi déle, než bylo nutné.
V patnácti letech jsme směli jako sirotci odejít, nebo zůstat a sloužit bohům. Já a několik málo dalších jsme nabídku opuštění klášterních zdí přijali s vděkem nám vlastním.
Neměla jsem kam jít, a tak jsem zůstala jen já a Sil - dívka, kterou dali rodiče pryč z nouze. Potulovaly jsme se po městských ulicích a snažily se uživit. Už to nebylo tak snadné, jako když nad námi drželi ochrannou ruku bohové a my byly chráněny rouchy jejich služebníků...
Ne, že by mi to vadilo.

Kapitola druhá: Proč já?

Jednoho večera, kdy jsme potřebovaly sehnat pár zlatek na nocleh a něco k snědku, se to stalo. Nebyly jsme jediné na "lovu" - tohle město bylo pochybných existencí plné.
Odnikud se vynořila mužská postava a bylo jasné, že teď nejsme lovci pokladů, ale jsme lovenou zvěří. Byl z něj cítit pot, mezi zažloutlými zuby měl zbytky masa, kdo ví, jak staré. Oči byly hnusné, malé.
"Utíkej!" pobídla mě Sil a já neváhala ani minutu, vzaly jsme nohy na ramena, ale nebylo nám to moc platné. Ačkoli jsem znala tohle město dobře, on ho znal líp. Neměly jsme šanci, když nás zahnal do slepé opuštěné uličky, která sloužila jen jako skládka nejrůznějšího smetí, na které se pásly krysy a jiná městská havěť.
Otřásla jsem se odporem, ale větší strach jsem měla z něj. Co po nás u všech bohů chce?
Bylo to jasné po pár vteřinách. Jeho hnusně zažloutlý úsměv se vrátil na mastnou upocenou tvář a z jeho úst se vydral chraplavý smích.
"Neutečete, budete moje a pak vás, hehe, prodám!" Mlsně si olízl horní ret špičkou jazyka a v očích se mu zablesklo, když se jak kočka vymrštil k Sil a popadl ji za snědou ruku.
Dívka vykřikla, ale umlčel ji jeho nůž přiložený ke krku. Z očí se jí vydraly slzy a prosebně na mě koukala.
"Nemá smysl se bránit," mlaskl směrem ke mně a já se otřásla odporem. Nemá smysl... Nemá smysl, vždycky to má smysl! V jednu chvíli jsem přikývla, ale hned v další jsem impulzivně udělala krok k němu.
Ucítila jsem bolest na levé tváři a tvrdý dopad na dlažbu hned vedle jedné z hromad odpadu, ze kterého vyběhlo několik krys hledat jiný úkryt.
"Řekl jsem, nebraň se, děvko! Neumíš poslouchat, nebo co?" Zařval na mě.
Cítila jsem jeho smrdutý dech, srdce mi v hrudi bušilo, hlava se mi motala, v ústech jsem ucítila krev.
Takže takhle to skončí? Tohle je konec života, který ani pořádně nezačal?
Ten chlap odhodil Sil stranou, narazila do zdi, po které se sesunula k zemi, klepala se strachy a neměla sílu se zvednout a utéct, ačkoli jsem jí to v duchu radila, křičela jsem na ni! Ale z úst mi nevyšlo nic.
Nůž si přehodil do druhé ruky a znova se mlsně olíznul. Zmocnil se mě odpor, srdce mi bušilo tak rychle, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi. Bezděčně jsem kolem sebe začala šmátrat.
Když po mně natáhl volnou ruku, narazila jsem na něco kovového, popadla jsem to a vší silou, kterou mi dal strach a obavy o svůj život, jsem se po tom chlapovi ohnala.
Jaké bylo mé překvapení, a nejspíše i jeho, když kolem vytryskla horká krev a pokropila zem kolem. Zalapal po dechu, ale ozvalo se jen chrčení. Jeho nůž zazvonil o dlažbu a já se sesunula k zemi, kde jsem pohlédla do své ruky, ve které jsem svírala nějaký ulomený meč či něco takového. Rozhodně to stačilo k tomu, aby to mně i Sil zachránilo život.
Tenhle chlap byl můj první, ale ne poslední...

Kapitola třetí: Další nový začátek?

Se Sil to otřáslo natolik, že se uzavřela do sebe a vrátila se do kláštera, kde zasvětila svůj život službě bohům. Po městě se rozneslo, že někdo zabil Grena, jednoho z "velkých zvířat", a pátrali, kdo to mohl být.
Měla jsem tolik štěstí a rozumu, že se mi ještě téže noci podařilo smýt z rukou krev a za těch pár šupů, které u sebe měl, jsem sehnala nocleh u Fierta, jednoho z hostinských, který se nikdy moc nevyptával, ale naslouchal tak, jak to neuměl nikdo jiný. Člověk se v jeho hostinci mohl dozvědět spousty věcí - zejména takové, které by snad raději ani nevěděl.
Seděla jsem u stolu nad pohárem obyčejné vody a chlebem, koukala jsem na zákazníky tohodle podivného podniku na kraji města a hlavou se mi honily myšlenky na to, co jsem před několika dny provedla.
Město, nebo spíše jeho "temná" část bylo vzhůru nohama, ale tohodle hostince jako kdyby se to nedotklo. Nebo to jsem si alespoň myslela...
Můj pokoj byl malý, rozhodně ne luxusní, ale byla jsem ráda, že mám kde složit hlavu a že nemusím zůstávat na ulici jako ta nejnižší chamraď, ještě na pár dní by mi ty peníze vystačit mohly.
Povzdechla jsem si a váček se zbytkem peněz jsem položila na stolek hned vedle křiklavého zrcadla, které bylo přes velkou část stěny.
"Kýč," pronesla jsem polohlasně a podívala jsem se na svůj odraz. Byl podivně pokřivený, ale ukazoval to, co jsem ve skutečnosti byla - malá, vyhublá pobledlá, ale rozhodně ne vrah.
"On si to zasloužil!" Pronesla jsem sama na svůj odraz.
"Měl nás nechat napokoji, já jsem ho nechtěla zabít!"
Byla to chyba, neměla jsem se nechat ovládnout, když jsem začala mluvit sama se sebou. Šílím? Možná.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Lekla jsem se. Že by někdo něco slyšel? Zatraceně!
Došla jsem ke dveřím. "Kdo je tam?" špitla jsem.
"Fiert, paní."
Nesnášela jsem to oslovení, on to věděl, ale stále to dělal. Pořád dokola, kdykoli se mnou mluvil, nikdy si to neodpustil.
Otevřela jsem dveře a on vklouzl do pokoje i s dopisem opatřeným nějakou pochybnou rudou pečetí.
"Pro Vás, paní." Podal mi obálku a já se na něj zle koukla.
"Nejsem paní, jsem Angela!" opravila jsem ho a vzala jsem si dopis. Kdo by mi co mohl chtít? Mně?!
Rozlomila jsem pečeť a dala se do čtení.

Kapitola čtvrtá: V kobce

Nemohla jsem být bledší, když jsem kráčela po malém hřbitově kousek od města. Přes hlavu jsem měla přehozenou tmavou kápi, tělo bylo zahaleno do splývavého pláště. V jedné ruce jsem měla lucernu s mihotavým plamínkem, který dával svým teplem jistou naději, ve druhé byl dopis s rozlomenou pečetí.
Nikdy by mě nenapadlo, že sem opravdu půjdu. Ale stejně o mně věděli a už nezáleželo na tom, jestli mě zabijí tady, nebo tam. Zmáčkla jsem dopis silněji, až se pergamen pokroutil a vydal šustivý zvuk, který spolu s křupáním větviček a sypáním kamínků z cesty zněl dost pochmurně.
Došla jsem až k velké hrobce. Byla pootevřená. Čekali na mě? Přemohla jsem strach - nebo už jsem se nebála? Co mohlo být horšího.
Ramenem jsem poodsunula dveře o další kus, aby se dalo projít dovnitř a osvětlila jsem malý stísněný prostor.
"Za sedmou rakví najdeš nás, pospěš, dokud ještě máš svůj čas..." citovala jsem šeptem podivné sdělení z dopisu a odpočítávala jsem místa, kde byly uloženy torza těl.
Za sedmým z nich byly schody kamsi dolů. Protáhla jsem se podél stěny kolem nebožtíka a zmizela jsem kdesi ve stínech.

Sledovalo mě spoustu očí, některé s respektem, jiné posměšně a jiné dokonce s velkou dávkou nenávisti.
"Takže omyl, říkáš," promluvil muž v čele stolu a já bezděčně přikývla. Dle všeho tomuhle místu velel právě on, nejspíše jej i vybudoval.
"To musí být pořádný omyl, když kuře jako ty zabije někoho, jako byl Gren." Rozesmál se, ale nebyl to chladný a odporný smích jako u toho hajzla - Grena. Byl nějakým způsobem uklidňující. Rychle se k němu přidali další a další.
Pokrčila jsem rameny a očekávala jsem svůj osud, který byl nejspíše už velmi blízko. Sledovala jsem mihotající se plameny pochodní a lačné pohledy mužů i žen, kteří byli na tomhle místě. Nevěděla jsem, jak na mě přišli, ale jistě měli spoustu očí i uší po celém městě, aby tuhle Grenovskou záhadu vyřešili...
"Mno," přestal se smát velitel a místnost utichla. Polkla jsem a zahleděla jsem se do jasně modrých očí, které si mě měřily.
"Nejdřív jsem si byl jistý, že končíš. Ale jsem rád, že jsi přišla, dala jsi svému životu další smysl. Zůstaneš tady. Přivedla tě sem odvaha a ten tvůj "omyl", jak tomu říkáš."
Nemohla jsem si jeho sloa přebrat dost rychle. Když mávl na několik mužů ve svém okolí, ucukla jsem a vyvolala jsem tak další vlnu posměšků a hluku na mou adresu.
V jejich doprovodu jsem odešla ze sálu s pochodněmi, kde opět začla zábava, kterou jsem svým příchodem přerušila...

Kapitola pátá: Jsem to, co jsem

Někteří tomu říkají osud, jiní prokletí. Já bych to nazvala jako klišé.
Z dívky, která nepoznala svou rodinu, byla vychována služebníky bohů a živila se jako obyčejný zloděj, se stal vrah vychovaný tou nejhorší spodinou. Na většinu z mých nových "přátel" byla vypsána tučná odměna, na Clauda, vůdce cechu, dokonce v řádu několika stovek zlatých.
Má nová "rodina" by se však nikdy nesnížila k tomu udat jeden druhého, a tak jsme žili poměrně klidným životem beze strachu ze světa venku. To svět venku měl strach z nás, lidí, kteří se objevovali a zase mizeli.
Claud měl pro mě slabost, byla jsem mladá, mrštná, i když jsem se bála jak malé dítě, nedávala jsem svůj strach znát. Ale všechno musí jednou skončit.
Žárlivost jistých dalších žen v cechu mě donutila tohle místo opustit a tak jsem se vytratila. Na štěstí pro mě jsem byla o hodně dál, než ta "stará" Angela, a dokázala jsem svůj odchod řádně zamaskovat.

Putování od města k městu, hledání práce vhodné pro mě - vraha, to byl můj nový život.
S sebou jsem měla v malém uzlíčku jen pár nezbytných věcí, nějaké to oblečení, pár mincí, svou milovanou tenkou dýku, která byla pro mě pro tuhle chvíli tím nejlepším přítelem...
Sem tam vyhledám zákazníka, který s něčím a někým potřebuje bodnout, pak zmizím stejně, jako jsem se objevila. Pro někoho možná nudný život, pro mě svým způsobem vysvobození ze stereotypů, kteými trpí většina lidí...

Tak, světe, tady mě máš.
 

Komentáře, názory, hodnocení

safira.141 - 15. února 2012 22:23
dennoxia williams5640.jpg
*čučí na to s otevřenou pusou* obdivuju její fantasii... já bych tohle dala dohromady snad za rok...
 
Lord Zayl - 15. února 2012 13:05
updxnagj_planeswalkers_jace12936098.jpg
Xp3rT - 12. února 2012 11:41
Děkuji za hodnocení...

----------------------------------------


Prosím, aby se vyjádřil ještě někdo, máme tady přes 140 zobrazení a pouze 1 koment...
 
Xp3rT - 12. února 2012 11:41
andor icon4853.jpg
Pěkné, možná bych uvítal nějaké ty delší popisy - například jak postava někam jde a při tom o něčem zásadním přemýšlí (např. o těch vraždách), prostě psychika postav. Ale na životopis je toho myslím až dost.
Pěkná 8.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.091747999191284 sekund

na začátek stránky