Andor.cz - Dračí doupě online

Byly jednou dvě tužky, ležely jako poslední v regálu a byly velké kamarádky. Velmi často vzpomínaly na časy, když jich tam bylo víc.
„Pamatuješ si tu Černou, co si představovala, že si s ní budou kreslit děti?“ zeptala se Modrá.
„Jasně, že pamatuji. Všechny jsme se jí smály, že jí moc ke kreslení používat nebudou,“ zasmála se Červená a posadila se.
„No, nakonec si ji vzal nějakej architekt, nebo co.“
„Vážně?“
„Si piš. Prej s ní bude kreslit návrhy budov.“
„Tak vidíš, stejně si s ní budou kreslit,“ povzdechla si Červená a opřela se o zadní stěnu regálu. Modrá se mezitím také zvedla a dohopkala až ke kraji regálu. Opatrně se naklonila, aby nahlédla do spodních poliček, ale přes okraj je neviděla. Nikdy přes něj neviděla, ale nikdy to nepřestávala zkoušet.
„Zítra,“ řekla zamyšleně. Červená se na ní zvědavě podívala a lehce naklonila hlavu k boku.
„Co zítra?“
„Zítra přijde den, kdy si odnesou i nás,“ podívala se s úsměvem na Červenou. Ta jí úsměv oplatila a ukázala na místo vedle sebe. Modrá dohopkala až k ní, usadila se vedle a spolu pak pozorovali noční oblohu skrz výlohu papírnictví. Tiše si povzdychla, opřela se o svou kamarádku a s úsměvem zavřela oči. Netrvalo dlouho a obě tužky spaly.
Druhý den je probudilo zašimrání sluníčka na tváři a ony se zase položily na regál. Celé se třásly nedočkavostí, až si je někdo vybere.
„Doufám, že si nás vezmou spolu,“ zašeptala Modrá, než v zámku papírnictví zachřestily klíče majitelky, velmi příjemné a usměvavé paní. Ta jako každý den obešla krámek, tu a tam něco urovnala anebo doplnila zboží. Jen do regálu k tužkám nepřidala žádné, protože jí žádné nové nepřišly. Poté se vrátila ke vchodovým dveřím, otočila cedulku označující, že má otevřeno, a vydala se k pokladně. Aniž by tužky stačily okem mrknout, ozval se zvonek ohlašující první zákazníky. Byla to mladá paní s malým děvčátkem. Vychovaně pozdravily a dívenka se hned rozeběhla vstříc obchůdku. Probíhala mezi regály, její maminka ji s úsměvem následovala a dávala pozor, aby něco neshodila. Tu se dívenka zastavila u regálu s našimi kamarádkami a s rozzářenýma očkama se na obě tužtičky zahleděla.
„Jů mamí, tydle etě nemám,“ křikla nadšeně na maminku, která jí stála kousek za zády.
„Tak si je vezmi, broučku,“ pobídla ji maminka a děvčátko sáhlo malými prstíky pro tužtičky. Vzalo obě dvě, pevně je stisklo a spolu s maminkou odcupitalo k pokladně. Cestou ještě vzaly pár sešitů a nějaký ten bloček, aby holčička měla kde kreslit. Zaplatily, paní prodavačka obdarovala dítko lízátkem a tužtičky už byly bezpečně schované v tašce.
„Vidíš, jdeme spolu,“ zavýskla Červená a radostně se objala se svou kamarádkou.
Od té doby už byly navždy spolu. A i když holčička vyrostla, měla svou první modrou a první červenou tužku vždy u sebe. Sice z nich zbyly už jen malinké kousíčky, ale pořád dokázaly kreslit.