Andor.cz - Dračí doupě online

Zatlačím zespodu na padací dveře, které na protest zaskřípají odporem, avšak mé síle se neochotně podvolí. Vdechnu vůni dřeva a prachu, který se zde po všechna ta léta, co jsem tohle téměř zapomenuté místo nenavštívila, usazuje. Husté trámoví nad mojí hlavou působí stále stejně tajemným a pevným dojmem. Tolik roků drží s absolutní jistotou svými vrásčitými dlaněmi střechu. Bosými chodidly přejdu opatrně k vikýři. Každý můj krok se ozve jako unavené zavzdychání podlahy a v šedé usazené vrstvě zůstávají otisky mých nohou. Smetu pavučiny a ty, jako bílé krajky svatebních šatů, ulpí na světlé pleti mé paže. Nadzvednu kovovou západku a malá vrátka otevřu. Dusno, pro toto místo tak typické, vystřídá chladný noční vánek začínajících prázdnin, přinášející vůni sena a slibovaných zážitků, polibků. Trpělivá bílá luna v srpu ozařuje rozvířené částečky. U mých nohou leží růžová stuha bez života. Asi jsem ji zde tenkrát zapomněla. Opráším ji a sváži s ní dlouhé vlasy barvy pšenice. Jsem zase ta šestiletá holčička, jako před deseti roky. I ta voňavá naškrobená noční košile je stále stejně bílá. Jenom už ji netahám po zemi. Vsadila bych se, že i ten hloupě naivní úsměv mi zůstal. Kam utekla všechna strašidla z mé nejoblíbenější půdy? Nejspíše za nějakou jinou holčičkou. Takovou, která má ještě radost dětství vepsanou ve tváři. Tu, jež s každým dalším rokem vyprchává.
Hlavou mi proběhne vzpomínka na nejoblíbenější z dětských her. Vystoupím na půl metru vysoko umístěný trám. Vytáhnu se na špičky.
Až mě mrazí z pocitu být zase ona malá, co zde stála a viděla pod sebou davy diváků tajících dech v posvátné úctě. Jsem provazochodkyně v lesklém kombiné. Návštěvníci toho nejbarevnějšího cirkusu pískají. V uších mi zní ty křiklavé melodie, obsahující nenápadné kouzlo, díky kterému je nikdy nezapomenete. Jsem malé dítě v cirkusu zvaném život. V tom, který umí být tak strašně zábavný.