Andor.cz - Dračí doupě online

Pokoj, v němž Ketesen přebývá převážnou část svého času, když otec odjede na jarmark, je její místečko, království a zároveň pýcha rukou Xenoxe=(dědeček Tyrena Salfida). Postel jest z Deckonu (podobný odrůdě mahagonu a tmavých dřevin. PS: Pro ty, kteří nerozumějí názvum... Jednoduché vysvětlení, jsou smyšlené, tak nehledejte v tom logiku). Mistrovské řezby po celé posteli symbolizující Satienu=(Bohyně strachu a nočních můr vládne všem tvorům, které si lide vysní) a Detrasiona=(Boha naděje). Stěny obkládané do půle, rovněž z Deckonu, zbytek zdobí fresky sixtaeta=(podobné legendy o excalibru). Na těchto zdech je popsán celý příběh. Vypráví o tom, jak Bůh naděje Detrasion v zápalu bitvy zabil Matadoriona=(vládce pekla) jeho vlastním mečem, aby ochránil Ifidios=(bohyně štěstí). Podle legendy Matadorion, kvůli svým prohřeškům byl ostatními bohy vehnán do horoucích pekel. Vykonavatelem rozsudku byla bohyně Ifidios, kterak nesmírně miloval.

Zavrhnutý Matadorion pokořen a vehnán na to nejhroznější místo. Nebyl schopen pochopit, jak jej mohla zradit i ona jeho láska Ifidios. Tak pln nenávisti, nechal ukout meč, jenž byl slit ze všech druhu kovu ze zemských hlubin od zlata, platiny, železa až po kovy, jenž se nacházely jen v podsvětí. I tatáž slitina byla využita na pochvu meče. Doprostřed rukojetě meče dal mocný drahokam, za pomoci jímž mohl veškerou svou sílu uložit do této zbraně. Shromáždil armády padlých andělů.



Řeč k nim vedl:"Vyvrhelové z nebes, mocní démoni, zplozenci z pekel. Máme společný úděl, zničit ty, kteří nás uvrhli do těchto kobek temnoty a děsu. Zde nesetrváme již ani chvíli, vyjdeme na paprsky slunečního světla a ztrestáme všecky ty, co se nám postaví do cesty. K získání toho, co nám bylo vždy odepřeno od pradávna, a to moc svobody a neomezené síly. Mstěte se, ničte, drancujte, ať pocítí bolest a utrpení. Dnes začíná nová éra, kdy uvržení do zatracení budou znovu vládnout. Teď my jsme na řadě, vrátíme jim vše, co oni tak dlouho nám činili. Jděte a bojujte za spravedlnost, jež je teď na naší straně."

Bojový pokřik vojáku rozprostřen odrazem ozvěny o skály se nese až do hlubin propastí pekel. Matadorien pokračoval: "Dnes si vezmeme, co je po právu naše. Spravedlnost nebo smrt." Opět se ozývaje bojovný pokřik opakující poslední slova. Armády padlých andělu s Matadorionem devastovali, pustošili města, velkoměsta, vesnice, osady, vísky, vše, co jim se zdálo být překážkou. Až přišli k městu Atlandén.

Kdež lidé a děti nic netuše, žili přešťastně a ukrývali velké tajemství, které chránili staletí před zneužitím. Toho se chtěl zmocnit Matadorion. Proslýchalo se, že tito lidé znají tajemství nebes. Dokázali podle vlastního uvážení řídit nebeské živelné síly, ale i též na nebe vstoupení.

Ovlivňovali mnohé, i život na zemi, ale kdyby tato moc spadla do nepravých rukou, byl by konec světa. Právě proto usiloval vládce pekel o to, aby tajemství odhalil, ba získal nadvládu nad bohy a životem země. Mezitím bohy byl vyslán posel, který to měl všechno zastaviv.
A kdo jediný, než sama Ifidios. Jelikož se cítila zodpovědná za tu situaci, jež nastala. I Detrasion se chtěl přidat k ní a pomoct jí v porážce toho netvora, avšak Ifiodios si to výslovně nepřála a tak Detrasion uposlechl její prosbu a setrval, ale pakliže bude v nebezpečenství, vydá se za ní a třebas i položí život kvůli ní, aby ji zachránil před ním i dodal k tomu: "Neb věz, že já tě ze srdce miluji!" Tímto zaskočena Ifidios se odebrala zarazit Matadoriona, její bývalou lásku.

Před vstupní bránou města Atlandén, krutý Matadorion vyndal z pochvy čepel meče a zamířil jím na mohutné, několikatunové vrata. Ta se zklátila, jakoby byla z papíru.
Touto mocnou zbraní každým slabým seknutím ničil desítky domů najednou. Lide Atlandény ve spánku nic nevědí a byli bez jakékoliv obrany. Umírali pod troskami a v plamenech. Všechny domy mizely v chřtánu žhnoucího požáru. Krev z těl žen, dětí i mužů se pomalu vsakovala do země. Krvavý opar nad vesnicí se vznášel. Bolestné úpění nevinných se neslo až za hory. Nezbylo nic, jen spáleniště a vzpomínky, že zde něco bývalo. Všechno v troskách. Během jediné noci bylo téměř vyvražděno celé obyvatelstvo Atlandény. Až na pár těch, kteří unikli té zkáze.

Ačkoli na pohled nezůstala ani budova, přeci to není tak dočista pravda. Skvostný chrám tyčíc svými věžemi až do oblak, předním úmyslem jest netknut. Zaobírá náměstí, aspoň co z něj zbylo. Kdysi dominantou tehdejšího městečka. Tam je taj. Zde zapečetěn v chrámě a chráněn.

Matadorion vzal meč a zasunul jej do pochvy. Zamířeno ke katedrále, otvírá dveře bez jakéhokoliv odporu. Vcházeje do obřadní místnosti. Tan nelze slovy vyjádřit její krásu. Malby na stropech znázorňující všelijaká božstva, vitráže oken zlatem vykládané s obrazci svatých a mučedníků. Lavice ručně tesány z bílého lesklého rystreddru=(mramor). Tvarem připomínaje oblaka, podlaha osázena akvamarínem s reliéfy zvěrokruhu. Stěny ozdobeny, jak též strop.

A v čele oltář s postarším mužem klečíc a nahlas pronášeje modlitby. Oděn do fialkového roucha s drahocenným kamenem visíc na jeho krku. Tvář vrásčitá a zubem času dotčená. Vlas prošedivělý a na místech lysý. Oči rudé až zlobou překypují a nenávistí. Třímá berli, perletí raženou. Tvar její andělského křídla a dokonale opracovaná. Zády otočen stále k Matadorionovi a nevšímaje ho. Porád ruce sepjaté a k Hospodinovi promlouvá.

Zlovolný bůh tu není, aby vyslechl starcovy nářky. Tak oboří se na něj: "Tys nevšiml, že jsem zde, anebo se mi vysmíváš." Svatý muž se otáčeje k němu a pomalu se zvedá ze země. A promluví: "I tak zpozoroval jsem tě, ale nerad mluvím s těmi, s nimiž ani nebe nemá už slitování a trpělivosti. Vím drahnou let o tobě. Věděl jsem, že tento čas někdy nastane a ty tu se zjevíš, abys vzal To."

Matadorion odvětí: "Jak jen svou opovážlivostí mne můžeš urážet. Kdo jest u tebe zatracenec! Dovol, abych tě seznámil, jsem bůh Matadorion a jdu si pro To, jak jistě víš. Pokud se pokoříš a svá slova odvoláš a vydáš mi To, tak možná tě nechám při životě." Stařec se nejdříve usmívá a potom z plna hrdla se smíchem ďábelským, třese se celá katedrála. "Blázne bláhová, to raděj zemru, nežli bych poklek před tebou samým a k tomu tě prosil o odpuštění a navrch ti vydal To!"

"Ahhh, ha ha ha ha ha. Nemáš zdání, člověče, s kým si zahráváš, ale což sám sis zvolil svou zkázu, ty jsi strůjcem svého skonu. Tvá smrt bude pomalá, to ti slibuji. Ještě mne odprosíš, ať tě raději zabiju. A s radosti mi To vydáš!"

Staroch s úsměvem na tváři pronáší do větru slova: "Dost žvástu, teď ukaž, jestli mě v souboji skolíš."