Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

MalkolmOblíbit

warrior3611.jpg

Autor: Finarfin

Sekce: Povídka

Publikováno: 05. května 2005 12:45

Průměrné hodnocení: 7.6, hodnotilo 7 uživatelů [detaily]

 
Jedná se o životopis, ale snad má nějaké prvky povídky, či jiného literárního dílka. Snad se bude alespoň trochu líbit. Snad není příliš dlouhý ...

Kdo vládne noci a kdo dni? Kdo pozná pravdu a kdo lež?
Ten, kdo moudrost hledá zrána, s pravdou chodí spát,
kdo spravedlností se opásal a víra je jeho štít.
 
ognfull5465.jpg

Ledový vítr hvízdal mezi zmrzlými stromy a hnal sebou oblaka sněhu. Malá vesnička v lesích jako by ani nedýchala. Všude ticho. Jen v jednom domě se svítilo a paprsek světla pronikal skrz zavřené okenice do mrazivé noci.
V malé světnici ležela žena, nohy roztažené, rty sevřené bolestí a víčka pevně zavřená.
„Tlač, musíš silněji!“ naléhala stará „Jinak se ven nedostane.“
Všude na stěnách amulety pro štěstí, na ochranu matky i dítěte, amulety na zahnání zlých sil. Stará věděla, co dělá. V takových nocích obcházejí okolo neživí, aby trápili živé, a ti mohou jen doufat v ochranu Svatých.
Matka vydala bolestný sten.
„Ticho! Nebo tě uslyší ti venku!“
Náhle se místností rozezněl dětský pláč. Babka už, už přiskočit a udělat nezbytné úkony, když tu...
V místnosti se rozzářilo jasné světlo a ozval se hlas jako polnice, jako zvon. Hlas pronikající do srdce, hlas mocný jako příboj i konejšivý jako vánek:
„Volím tebe! Ty mi budeš bojovníkem!“
Světlo pohaslo a rozhostilo se ticho. První se vzpamatovala stará, udělala to, co je povinností každé porodní báby, pak zabalila dítě do pokrývky a podala matce. Ta je přivinula a zavřela oči.
„Nepláče!“ ozvala se stará.
Matka se s úlekem podívala na dítě. Snad není mrtvé. Z pokrývky se na ní dívalo její dítě. Žilo a brzy se mělo čile k světu.
O tři dny později, to už sněhová bouře přešla, se sousedé sešli na prostranství mezi domy, aby přivítali dítě. Zpráva o tom podivném světle se díky babce roznesla po celé vsi a nebýt bouře, i dál. Z domu konečně vyšla matka s dítětem v náručí a podpíraná otcem. Došli doprostřed shromáždění. Stařešina obce pronesl naučenou řeč o novém životě, kráse a marnosti žití, pak se otec sklonil k dítěti a zašeptal mu do ouška jeho jméno, Fan-tar, což ve staré řeči znamená Dítě světla. Ke shromážděným pak promluvil:
„Toto je můj syn. Budeme mu říkat Matyáš. Přivítejte nové stvoření na tomto světě.“
Oslava pak trvala až do západu slunce, jak žádal zvyk.

Uplynul půlrok a chlapec se batolil kolem matky, která byla velice hrdá na to, jak rychle se synek učí. Jen jí dělalo starost, že nemluví. Skoro se ani nepřipomínal, že má hlad nebo žízeň.
„Aby tak byl němý, nebo hloupý.“ strachovala se občas.
„Hloupý nebude, podívej jak si všechno prohlíží a zkoumá.“ uklidňoval otec.

Přešly dva roky, přešla zima a chlapci bylo čtvrt čtvrtého roku. Seděl s otcem u řeky a pozoroval jak se pod hladinou honí ryby. Matka si se sousedkami povídala a sledovala je.
„Ten váš hoch je takový tichý a zamlklý. Není mu něco? A taky moc nevyrostl.“ mlely ženské, ale matka je skoro neposlouchala.
Je to krásná dvojice. Mám štěstí.
„Tatínku, pod tím starým stromem je pán.“ ozvalo se náhle.
Otec málem upustil prut do vody.
„Cože?“
„Támhle pod stromem je pán.“ pokračoval hoch.
„No ano, tam je pohřbený kovář ze sousední vsi. Ale ten pán spí a už se neprobudí.“ snažil se vysvětlit otec.
„Ale on se probudil a neví, kde to je. A má hlad. A je mu zima. A ...“ sypal ze sebe dál Matyáš.
„Tak dost, co je to za hloupé řeči. Nech toho, nebo dostaneš na zadek.“ okřikl ho otec.

Druhý den našli sousedé mrtvou krávu. Měla prokousnuté hrdlo a nikde ani kapka krve. Zděšení se šířilo od domu k domu.
„Jsou tady! Neživí přišli, aby nás pozabíjeli.“
Otec s několika dalšími spálili tělo krávy a všichni se pak dali do opravování domků, chlévů a stájí.
„Nikde nesmí zbýt ani skulinka. Musíme opravit a zajistit všechny dveře, sklepy a půdy. Jestli se neživí dostanou do domů, je s námi konec. V bezpečí jsme jen ve dne.“ nabádal stařešina.
Tu noc nemohl nikdo spát. Bylo slyšet, jak se cosi plíží okolo domů, chlévů a stájí. Jak to zkouší dveře a okenice, jak se to pokouší vlézt na půdy, či do sklepů. Jak to hledá skulinu, kudy by to proniklo dovnitř. Bylo slyšet tichý šepot a občasný sten. Lidem běhal mráz po zádech a hrůzou se jim ježili vlasy na hlavě.

Ráno našli v jednom kurníku pobyté slepice a v chlévě mrtvé ovce.
„Takhle to nepůjde. Brzo nám dojdou síly, když se v noci nevyspíme.“pronesl jeden ze sousedů.
„Musíme to najít a zabít.“ přidal se další.
Otec si vzpomněl na slova svého synka. Beze slova vzal lopatu, motyku a vyrazil k hrušce na okraji lesa. Bylo vidět, že hlína nad hrobem je čerstvě rozrytá.
„Zem nikdy nelže!“ řekl a dal se do práce.
Několik sousedů mu přišlo na pomoc a kopali, co jim síly stačili. Po poledni narazili na víko rakve a vyzvedli jí nahoru.
„Tak, zavolejte stařešinu. Ten snad ví, co s tím.“
Starý muž přišel a třímaje v ruce dřevěný kůl kázal odklopit víko. Všem se naskytl hrůzný výjev. Rakev byla plná krve a v ní ležel umrlec. Nevypadal ani jako mrtvý, jen jako by spal. Pouze bílá barva jeho kůže prozrazovala opak. Slunce se skrylo za bouřkovými mraky.
„Rychle, pospěš si.“ naléhali na starého.
Ten pozdvihnul kůl do výše, pronesl nějaké slovo a bodl. Přesně do místa, kde bývá srdce. Proud krve málem starého muže povalil, umrlec se posadil a začal strašlivě řvát. Kdo měl nohy utíkal. Začala hrozná bouře. Shromáždili do tří domů, aby mohli lépe čelit strachu a volali o pomoc Svaté.
Noc byla nejhorší ze všech, jaké zatím zažili. Divoký vítr lomcoval s dveřmi a okenicemi, lámal větve stromů. Blesky se míhaly oblohou a hrom bez ustání burácel. Lijavec proměnil louku v rozbahněnou mokřinu a hladina řeky se začala zdvihat. Okolo půlnoci se pak cosi začalo s děsivou zběsilostí pokoušet vniknout dovnitř. Dům nejblíže řece neudržel nápor padajícího stromu, jenž prorazil střechu. Do řevu bouře se ozvalo zděšené volání o pomoc, křik, nářek a zvuky boje. Kdosi začal bušit na dveře.
„Pomoc, prosím otevřete mi. Je to tam zabíjí to ...“
Nikdo neměl odvahu se ani pohnout, jen otec pevně sevřel toporu velké sekery.
„NE! Neotevřeme! Jinak by jsme propadli peklu všichni!“ vykřikla matka.
Ozvalo se křupnutí a prosebný hlas umlknul.
Matyáš se choulil v rohu místnosti a rukama si zacpával uši. Nebylo mu to nic platné. Cítil každou myšlenku a každý pocit, který měli lidé v místnosti a co hůř cítil i to, co se děje venku.
„Né! Pán je moc zlý. Pán všechny zabil a chce zabít všechno.“ vykřikl. „Nechci, nechci! Ticho! Nechci!“ křičel dál a dál.
Matka se k němu vrhla.
„Neboj se. Jsem u tebe, nikdo ti neublíží. Já tě nedám.“ svírala ho v náručí a snažila se ho utišit. Marně. I ostatní děti začaly plakat. Matky se je pokoušely uchlácholit, otcové jen zatínali pěsti a dívali se jeden po druhém.
Bouře sílila. Tu se ozvalo křupání a velká větev ořechu padla do boku domu. Trámy se vevalili dovnitř, za nimi se vehnal vítr a déš». Všichni do posledního začali křičet. S bleskem se v otvoru objevila přikrčená postava a ozval se odporný skřek. V tu chvíli se malý Matyáš vytrhl matce z náruče:
„DOST! JDI! MĚLS UŽ DOST!“ ozval se dětský hlásek a za ním hned hrom.

Ráno bylo jasné a krajem se valily cáry mlhy, jak zem vysychala po noční průtrži. Nikdo nevěděl, co se stalo. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak to že mrtvý odešel dřív, než před svítáním.
Byl to ale smutný den. Sedm mrtvých, sedm přátel, sedm hrobů.
Otec hned zkraje dne vzal koně a se dvěma druhy vyrazili do padesát mil vzdáleného města. Matka se zatím starala o Matyáše. Byl jako bez ducha. Měl vysokou horečku a bez ustání cosi šeptal.
‚Nebudu plakat, musím být silná, pro něho.‘ myslela si.

„Pane, jsou tu tři vesničané a tvrdí, že jejich vesnici ohrožují neživí.“ vysypal ze sebe sluha, jakmile vtrhl do komnaty.
„Ještě jednou sem takhle vpadneš a nechám tě lámat v kole!“ zbrunátněl jeho pán.
„Kde jsou?“ dodal již mírněji.
Tři otrhaní muži padli před správcem na tvář do bahna.
„Vstaňte a povězte, co chcete ničemové. Že se chcete jen vyhnout placení daní.“ ykoušel pouštět hrůzu.
Jeden z nich poklekl. „Nikoli pane. Mrtvý vstal z hrobu a nyní zabíjí a pije krev.“
Vedle správce se objevil muž s kostnatým, vyzáblým obličejem, zahalený do černé kápě.
„Dovol pane, ale to je moje záležitost.“ zaskřehotal.
Správci cuknul koutek a bezděky se otřásl. Neměl rád tyhle, tyhle inkvizitory. Ale otočil se a šel pryč.
„Mysli na to mistře, že to jsou mí poddaní a že mi platí daně.“ prohodil přes rameno
„Doufám, že je nespálí všechny.“ dodal pro sebe.
Inkvizitor se nějakou dobu vyptával, pak zavolal jednoho ze strážných a dal mu rozkazy.
„Zítra vyrazíme. Prozatím vás uložím, abyste si odpočali.“ pokynul biřicům, kteří se chopili nebohých mužů a vsadili je do kobky.
V noci bylo slyšet nářek a úpění kdesi z hlouby hradu.
Ráno vyrazil oddíl vojáků v černo-rudých uniformách doprovázený dvěma paladiny, inkvizitorem a vozem ke kterému byli přivázáni tři zbědovaní muži.
„Co jsme to udělali? Místo smrti v náručí démona, zemřeme na hranici.“ zasténal jeden z nich.

K večeru byl celý průvod u vesnice. Lidé vybíhali z domů a radostně je vítali. Jejich radost však hasla a rozzářené tváře tvrdly, jakmile uviděli, co veze vůz.
„Chci tu všechny. A rozdělte je na muže, ženy a děti.“ zaskřehotal hlas inkvizitora.
Vojáci sehnali vesničany a rozřadili je do tří skupin.
„Doufám, že nikdo nechybí.“ pronesl temně jeden z paladinů.

Chyběl. Malý Matyáš ležel v temném sklepě bez otvorů. Matka, jak uviděla vůz, pochopila. Zabalila synka do přikrývek a ukryla ho.
„Neboj se maličký, jsi dítě naděje, nic se ti nestane. Miluji tě a budu vždy s tebou.“ To bylo poslední, co mu řekla.

Jeden z paladinů šel mezi lidi a ptal se na to, se tu stalo. Inkvizitor zatím sestoupil z koně, rozhlížel se.
„Do čtyř dnů chci být na cestě zpět.“ prohodil ke staršímu z paladinů.
„Mistře, našli jsme osm nových hrobů a jeden pod tím stromem.“ hlásil velitel vojáků.
„Vezměte náčiní a jdeme.“ inkvizitorův hlas zněl vzrušeně a oči mu plály nadšením.
Paladinové a osm vojáků doprovázeli inkvizitora k osmi hrobům.
„Nejprve jeho služebníky.“
Vojáci kopali, inkvizitor šeptal podivná slova a cpal mrtvým do úst česnek. Starší paladin pak vždy probodl srdce osikovým kůlem a mladší u»al hlavu. Po čtyřech hodinách bylo po všem.
„Nyní k tomu stromu a vezměte sebou toho jejich stařešinu.“ kázal muž v černé kápi.
Postup se opakoval, jen stařešina musel potvrdit, že je to ten, kterému vrazil kůl do těla.
„Starý hlupáku, co se máš co starat o takové věci?“ utrhl se pak inkvizitor na starce.
„Potřísnila tě ta krev?“
„Ne.“
„Nelži!“
„N..Ne.“
„Však já to z tebe dostanu.“

Už druhý den probíhali výslechy. Lidé byli odděleni, zvláš» muži, děti, matky a panny. Kdo něco věděl, už se to z něj sypalo ven, jen aby si ulehčil. Někteří už neměli, co říci a tak si začali vymýšlet. Inkvizitor byl ve svém živlu. Chytal lidi za slovíčka, překrucoval to, co právě řekli a využíval nejasností k dalším obviněním. Jen dva lidé stále mlčeli. Muž a žena, otec a matka.
„Kde je ten váš spratek? Nikde jsme ho nenašli! To je určitě zhoubce. Ten, který tu plodí zlo. A vy jste propadli peklu!“ řval na ně až mu sliny létaly od úst.
„Jste posluhovači podsvětí! Ale já to z vás dostanu!“
Nic nepomáhalo. Bití, pálení, lámání, palečnice ani svírací boty. K večeru matka zemřela a otce opustil duch.
„Ten kluk nikde není. Prohledali jsme vše.“ hlásil smutně velitel vojáků.
„Všechno spalte!“ přikázal zklamaným hlasem inkvizitor.
„I lidi?“
„Řekl jsem všechno! Čemu jsi nerozuměl?“
Do záře zapadajícího slunce se k nebi nesl dým hořících hranic a bylo slyšet hukot ohně stravujícího vesnici.
„Kluka si našla divá zvěř, nebo ho zabila řeka.“ uklidňoval paladin zamračeného mistra.
„Vím jak se jmenuje, najdu si ho.“ zaskřípal hlas z pod kápě. „Jedeme.“

Starý paladin dlouho nemohl usnout. Jeho srdce bylo rozpolcené. Tolik let slouží řádu a teď? Přečte si nějakou starou knihu a má pocit, že jeho život neměl smysl. Má pocit, že to, za co tolik let bojoval, byly jen plané fráze, touha po moci, či touha po utrpení druhých.
Řád byl stvořen aby chránil ty, kdo o ochranu žádají. Byl založen jako nástroj slitování a dobra. A nyní. Nyní je to jen další šalba a prostředek k ovládání světa. Jak moc se slova té knihy liší od chladných a krutých slov inkvizitorů a velmistrů řádu.
Myšlenky se konečně upnuly k jednomu bodu, knize a s tím přišel i spánek.
Ocitl se na temném místě. Cítil chlad a před ním cosi leželo. Sáhl po meči, ale žádný neměl. Neměl ani zbroj. Neměl nic. Přiblížil se tedy.
‚Co to je?‘
Před ním ležel malý chlapec zabalený do přikrývek. Byl celý bledý, ale zjevně živý.
Probudil se. Měsíc svítil otevřeným oknem přímo na jeho postel.
‚Ty jsi pořád stejný, viď?‘ pomyslel si, otočil se na druhý bok a usnul.
Zase byl na tom místě. Okolo chlapce ale stály tři zářící postavy. Jedna z nich se otočila a pokynula mu, aby šel blíž. Zkusil udělat krok, nešlo to. Pokusil se natáhnout ruku, také to nešlo. Vší silou trhnul nohou a ... probudil se.

Cítil to. Opravdu zase po dlouhé době to cítil. Věděl, že je před ním úkol. Vše se mu spojilo v jeden obraz, dílky do sebe zapadly. Pochopil, proč zůstal řadovým paladinem, proč musel přihlížet ke zlu páchanému Řádem i stvůrami. Věděl, proč se naučil bojovat se zlem a také věděl, proč si přečetl tu knihu.
„Dej mi moudrost poznat dobré skutky a dej mi sílu je vykonat.“ pronesl polohlasně svou modlitbu. Pak vstal sbalil si věci i s knihou, oblékl zbroj, připásal meč a vydal se ke stájím.
Strážím v bráně řekl, že za pět dní bude zpět a vyrazil do tmy.

Matyáš se probudil. Všude ticho. Ani hlásek, ani sten, ani trocha světla.
„Co se stalo?“ honilo se mu hlavou.
Pamatoval si bouřlivou noc, ránu, vítr, déš» zimu a pak ... pak to strašlivé stvoření. Už věděl, že to nebyl žádný „pán“. Bylo to Něco. Něco, co nepocházelo z tohoto světa, něco velice zlého a nadmíru rozzuřeného. Znovu to uslyšel.
„Tady jste, tady vás mám. Všechny vás zahubím, všechny roztrhám a přivedu do toho mrazivého světa tam dole. Budou z vás otroci podsvětí, jako jsem já. Připravím vás o veškerou naději.“ znělo mu v hlavě.
Cítil, jak se To chystá ke skoku, jak to cení velké a jako břitva ostré zuby. Otřásl se strachem a odporem. Ano a potom? Potom nemohl jinak, něco hluboko v něm vykřiklo a vzepjalo se k obraně.
„DOST! JDI! MĚLS UŽ DOST!“ zašeptal.
A znovu ucítil ten hrozný strach. Strach toho stvoření. Hrůzu z toho, že se bude muset vrátit tam dolů, do tmy, do beznaděje.
„Né ...!!“ znovu ho opustily síly a on upadl do bezesného spánku.

Starý paladin, sedíc na koni, rozhlížel se po spáleništi. Kupy popela a ohořelé kůly mluvily za vše.
„Tak takhle chrání řád potřebné. Takhle ...“ hlas se mu zadrhnul. Kde je chlapec?
„Kde jsi?“ Nic, všude ticho, jen ozvěna vlastního hlasu se vrátila z temného lesa.
„Tak jsi mě sem poslal a teď najdu jen spáleniště? To je krutý žert! Mám to vzdát? NE!!“ modlitba smíšená s výčitkou se mu drala z úst.
Sesedl z koně a zamířil k ohořelým trámům nejbližší ruiny. Trámy se válely jeden přes druhý, zčernalé zbytky stolu a židlí, něco, co bývalo truhlou plnou šatstva a pobořená pec. Jediný komín byl na svém místě a v pořádku.
Jak překračoval jeden z trámů, ozval se dutý zvuk. Vrátil se a dupnul znovu. Ano, něco tam je. Holýma rukama jal se odhazovat popel a zbytky dřeva, dokud se neukázal poklop s železným kruhem.
„Tady! Tady je to.“ vykřikl radostí a vzrušením.
Poklop otevřel jen s vypětím všech sil, pod ním zela temná díra a žebřík. Odběhl ke koni, z brašny vytáhl louč a zapálil jí.

Dole bylo zima a vlhko. Podlaha, udusaná hlína, stěny obložené neotesanými kameny a všude nepořádek. Plamen louče ho oslňoval. Pomalu šel vpřed a snažil se clonit oči. Cosi zaslechl. Na zemi před ním seděl malý chlapec a kývaje se zpředu dozadu a zpět, tiše pohyboval rty:
„Maminko, maminko..“
Starý paladin ucítil bodavou bolest v nose a oči se mu zalily slzami. Vlna soucitu ho zaplavila a veškeré pochybnosti se rozplynuly. Vzal chlapce do náruče a tiskl ho k sobě, jako by se snažil vyždímat z něho všechny zlé vzpomínky.

Byli už třetí týden na cestě. Jeli na jihozápad, vyhýbali se větším cestám a spali pod širým nebem. Chlapec už neměl v očích ten nepřítomný výraz a dokonce se zvědavě rozhlížel po okolní krajině. Když odpočívali a kůň se pásl okolo, sledoval chlapec tvář starého muže. Jakoby neexistovalo nic okolo. Starý měl radost, že chlapec jí a projevuje zájem o svět. Starost mu dělalo jen to, že nemluví a ani nepláče.
„Máš hlad? Nebo žízeň? Jak mám vědět, co potřebuješ, když nemluvíš?“ stěžoval si občas.
„Ale to nevadí, nemluv. Nemusíš. A ničeho se neboj. Zlé je už za námi a až se dostaneme do úrodnějších krajů, bude veseleji. Mezi lidmi je veseleji.“
Nebýval mnohomluvný, ale teď mluvil skoro pořád, jako by mluvil za dva. Vyprávěl o sobě, o Řádu a Svatých, o světě a často čítal z knihy.
„Až najdeme čisté místo, pak se tam usadíme a bude dobře. Potom tě naučím číst a psát a ohánět se mečem a ...naučím tě všemu, co umím.“ snil nahlas.
Jindy chlapce napomínal: „Nikdy neříkej své jméno. Kdo zná tvé jméno, může tě nalézt a také ovládnout. Já ti budu říkat Malkolm a ty mi říkej Rodrigue, ano?“

Po dalších několika týdnech dojeli na okraj vrchoviny. Pod nimi se rozkládala úrodná nížina posetá políčky, lesíky, potoky a vesničkami. Ano, zde bylo čisté místo. Moc Řádu tu byla slabá a nečistí tu nebyli, než vepři v chlévech.
„Toto bude náš domov.“ řekl spokojeně Rodrigue.
„Ty jsi můj tatínek, Rodrigue a já jsem tvůj syn Malcolm.“ ozvalo se dítě v odpověď„Tady budeme bydlet?“
Starý muž málem spadl z koně. Otočil si hocha čelem k sobě a zadíval se mu do očí.
„Jak víš, že jsem tě chtěl ...“ nedokončil větu.
Něco v chlapcových očích mu odpovědělo. Rozesmál se a začal zpívat starou píseň.

Osm let uteklo jako voda. Z Malkolma vyrostl hezký chlapec. Černé vlasy střižené podle hrnce, výrazné obočí dodávající tmavým očím nezvykle hluboký pohled. Příliš se však nevytáhl, všichni jeho vrstevníci byli vyšší a silnější než on. Posmívali se mu a nazývali ho skrčkem a trpaslíkem. Když ale bylo nutno, aby někdo vylezl na strom, přelezl zídku, či přeplaval rybník, volali na Malkolma. Také když bojovali s kluky z okolních vesnic, platil za nenahraditelného člena bojových výprav. Jeho muška při hodu kamenem, či hroudou byla ochromující a málokdy minul cíl. Přesto nebyl příliš oblíbený. Mnoho toho nenamluvil, nerad si dělal legraci z druhých a smál se často věcem, kterým ostatní nerozuměli, či jim směšné nepřišly.
Rodrigue se snažil chlapce naučit číst a psát a předával mu vše, co se naučil jako adept, i později jako paladin. Nebyl učitelem a nevěděl, jak má chlapce učit. Mluvil zkrátka o tom, na co si vzpomněl. Bylo zvláštní, že žák špatného učitele se učí tak rychle. Nejlépe mu šla ale střelba z krátkého luku. Miloval drnčení tětivy a svistot šípu.

Jednoho večera našel Rodrigue Malcolma sedět na zemi. Kýval se zpředu dozadu a zpět.
„Nenajdeš mě, nenajdeš mě, nenajdeš mě.“ opakoval stále dokola.
Rodrigue se vrhnul k truhlici, vzal do ruky svůj meč a vykřikl několik tajných slov. Meč se rozzářil a s ním celá místnost. Malcolm padl k zemi a ihned usnul. Ani se nevzbudil, když ho Rodrigue odnášel do postele.

Několik set mil odtud se vrásčitý, vyzáblý inkvizitor probral z hlubokého soustředění. Vstal a udeřil rukou do stolku.
„Někdo, nebo něco ho chrání. Už jsem ho skoro měl. Tentokrát by mi neunikl.“ Procedil mezi za»até zuby.
Za dva dny odjeli otec se synem do blízkého města.
„Mám jednoho přítele, ten nám pomůže. Býval mým učitelem. Nyní je starý a Řád se už o něj nezajímá stejně, jako on o Řád.“

Velmi starý bělovlasý muž, s dlouhým a hustým plnovousem seděl proti Malkolmovi a díval se mu přímo do očí. Bylo úplné ticho a přesto byla místnost jakoby přesycena mnoha hlasy. Rodrigue si ani nedovolil pohnout se a jen sledoval strnulost v obličeji svého mistra a pak zas kamennou tvář svého adoptivního syna.
„Zvláštní,“ přerušil náhle mistr ticho a bylo to, jako když vybuchne bomba „ten chlapec má dar, který já jsem dostal až po dlouhém studiu, při ustanovení.“ Pak se odmlčel, vstal a zavřel okno.
„Ten hoch dokáže hovořit aniž by otevřel ústa. Dokáže se uzavřít, aby k němu nikdo neproniknul a proniknout tam, kde je vůle a mysl. Dokáže vnuknout touhu a myšlenku do srdce a cítit to, co člověk udělá v příštím okamžiku.“ pronesl tiše a velice vážně.
„Jestli toto dokáže bez cviku, prostě jen proto, že je mu to druhou přirozeností ... nevím, kde budou jeho hranice. Trochu se bojím, nerad bych vypustil hydru.“ pokračoval po chvíli.
„Zatím tu zůstaňte tři dny, budu rozjímat a snad naleznu odpovědi.“ tím skončilo první setkání Malcolma s mistrem Martýnem.
Tři dny se nakonec protáhli na dva roky. Martýn učil chlapce uzavírat svou mysl proti cizím myšlenkám a také pohlédnout do duše libovolné bytosti. Podporoval jeho schopnost vkládat do srdcí myšlenky a touhy. Malcolmova schopnost vycítit nejbližší tah protivníkův se pak sama rozvíjela a Rodrigue se musel hodně snažit, aby chlapce zasáhl, když ho učil šermu.
„Uhnout se umíš, to jo, ale ránu nezasadíš. Musíš se snažit! Víc se snaž!“ naléhal starý bojovník. Ale darmo mluvit.

Malcolma velice táhlo město. Jeho křivolaké uličky, temná zákoutí a skryté dvory zarostlé vysokými a starými stromy vyvolávaly u něho nejasný pocit nebezpečí, který rád překonával. Každou výpravu za poznáním tajů města ale končil venku, za městskými hradbami. Nebylo divu. Bydlela tam rodina bývalých kejklířů, jejichž řemeslo bylo nyní zakázáno, a jejich dcera. Nebyla nikterak krásná, ale uměla tolik věcí. Chodit po provaze, metat kozelce, salta, kotrmelce a točit se na větvi jako nějaká hračka. Ona ho učila co uměla, smála se neohrabaným pokusům a krkolomným pádům. On jí chránil před posměvači z předměstí. Když si někdo dovoloval, objevil se v Malkolmově ruce kámen a pak se i ti nejodvážnější klidili z cesty.
Martýn to neviděl moc rád. Rodrigue se jen smál a připomínal mu, že hoch není adeptem a že toto není škola.
„Nech tomu chlapci tuto radost. Nevíme, co ho čeká.“

Malcolmovi bylo čerstvě třináct let. Jeho otec a dědeček, jak říkal Martýnovi, seděli v hale u krbu a rozmlouvali o nějakých novinkách. Malcolm se nudil. Brány byly již zavřené, všude tma. Vylezl tedy na střechu domu za svými holuby. Rád si s nimi hrál. Učil je létat ve formacích, jako husy a v řadách jako vrány. Učil je pochodovat po střeše a napodobovat tak městskou stráž. Holubi mu rozuměli aniž by promluvil.
Nyní ale spali a on je nechtěl budit. Jen jednoho vzal do ruky a hladil ho. Díval se do mrazivé noci, díval se na, bledým světlem ozářené střechy. Díval se na bílá, sněhem pokrytá pole, která zářila jako stříbro, na temnotu již rozmrzlé řeky a na huňatá oblaka, ženoucí se po temně modré obloze. Bylo úplné ticho.
Pak zdola, z ulice uslyšel podivný zvuk. Jakoby čenichání, potom tiché, plíživé kroky a jemné křupání sněhu. Opatrně se podíval přes římsu. Dole na sněhu se pohyboval stín.
„Co to je? Vypadá to, jako nějaká holka.“ napadlo ho. Zkusil se na ní zaměřit a zjistit, co si myslí.
„Martýn sice říká, že to nemám dělat jen tak, ale co, třeba se ztratila.“ ospravedlňoval se. V tom ucítil, něco z již dávno zapomenutého děsu. Zase cítil vítr, déš» a děsivě zlou vůli bytosti v otvoru ve stěně. Odskočil od okraje až zakopl a spadnul na plochou střechu. Holub v jeho dlani se lekl a vyplašeně vzlétl. Ležel ve sněhu a bál se pohnout. Po chvíli si dodal odvahy a vstal.
„Musím to překonat, nebo to překoná mě.“ proběhlo mu hlavou.
„Nebudu se bát.“ přikázal si polohlasně.
Náhle ucítil, nebezpečí. Instinktivně se přikrčil a uhnul. Cosi se mihlo okolo něj a bylo slyšet jakoby cvaknutí zubů. Jakýsi stín teď byl, ani ne dva metry od něj, skrčený u komína. Zamrazilo ho. Je to tu! Uslyšelo ho to, jak spadnul!
Stín se pohnul a narovnal tak, že bylo poznat postavu v plášti, s kápí na hlavě, otočenou k němu zády. Sáhl za záda a nahmatal dýku. Proč jen se neučil lépe bojovat. Vzpomněl si na Rodrigua.
„Tatínku!“ vykřikl v duchu a jeho myšlenka se rozletěla po střechách.
Postava se pomalu otočila a sňala kápi. Úžasem mu spadla čelist. Před ním stála dívka ne o mnoho starší, než on. Černé vlasy sepnuté dozadu, černé oči, bílá tvář a proti té bělosti rudé rty. Jemné rysy a přece cosi divokého čišelo z ní. Nemohl mluvit.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí v duchu.
„Neptej se, když nechceš slyšet odpověď.“
Byl překvapen. Jediný, kdo s ním do té doby mluvil beze slov, byl Martýn.
„Co tu děláš?“
„Ty to nevíš?“

Věděl to. Cítil, že má hlad a že potřebuje krev, jeho krev. Cítil z ní temné zlo, prokletí, ale také cosi jiného. Cítil zvědavost a dokonce něco, jako náklonnost k tomu, kdo s ní hovoří jako její bratři.
„Ty nejsi zlá. Máš jen hlad, vím to. Nechceš mi nic udělat, ale musíš jíst. Hle, tam spí moji holubi, najez se.“ chtěl jí nabídnout jinou možnost. Nebál se, že by ho zabila, ale chtěl si s ní dál povídat. Nevěděl proč, ale velice ho to k ní přitahovalo. Musel se bránit a nakonec se uzavřel. V ten okamžik se její obličej změnil a vstoupila do něj zuřivost, slepá touha zabíjet jí změnila tvář v odporný škleb. Skočila po něm s vyceněnými tesáky. Již nebyla krásná. Byla to jedna z Nečistých, dítě noci, Zatracenec...
Snažila se ho chytit, zasáhnout, ale vždy jí o vlásek uniknul, jako by věděl, kam povede její útok. Vytasil dýku a pokoušel se jí zasáhnout, odehnat. Už ztrácel síly i naději. Zakopnul a padl na znak. Vznesla se do výše, pláš» se rozvynul jakoby do obřích křídel, tesáky mířící přímo na jeho hrdlo.
V ten okamžik se rozrazily dveře a z nich se vyřítil Rodrigue. Meč v ruce a podivná slova v ústech. Zarazila se uprostřed skoku a místo aby padla na Malkolma, přepadla, přes okraj zídky. Rodrigue skočil k synovi.
„Slyšel jsem tě. Nedotklo se tě to? Jsi v pořádku? Cos tu dělal? Neříkal jsem ti snad stokrát, že si musíš dávat pozor!“ za rozzlobeným tónem slov slyšel Malkolm starost a lásku.
„Jsem v pořádku, tatínku. Nedotkla se mě, ani já jí.“ uklidňoval chlapec paladina.

Druhý den se ve městě objevil průvod mnichů, kleriků, vojáků, paladinů a dvou inkvizitorů. Řád tu upevňoval svou pozici a bylo jasné, co bude následovat. Rodrigue s Martýnem se rozhodli, že bude lepší rychle opustit město a vydat se někam, kde bude moci Malkolm dospět. Přípravy na odjezd začali ihned.
Rodrigue spěchal, aby řekl synkovi, co si má určitě vzít. V duchu lamentoval nad tím, že zrovna sem musejí přijít, když tu ho uviděl. Malkolm seděl zády k němu, kýval se dopředu a dozadu a z úst se nesla slova:
„Nenajdeš mě, nenajdeš mě! Nejsem tu, nejsem nikde! Hledej jinde! Nenajdeš mě, ...“
„Martýne, sem! Rychle, mistře!“
Rodrigue se rozeběhl po schodech dolů.

Starý muž se poklekl k hochovi v transu, chvíli se na něj díval a pak mu položil ruku na čelo.
„Já jsem Martanas, neruš můj klid.“ pronesl rozhodně.
Chlapec se probral. „Zná moje jméno, přijel sem. On ví, že tu jsem a hledá mě. Chce mě dostihnout. Už deset let mě chce dostihnout.“

Noc, která následovala po té události byla plná křiku, nářku, ohně a smrti. Než vyšlo slunce, shořel palác, kde se usadili příslušníci Řádu a vykonavatelé jeho vůle, s ním pak i polovina města. Nikdo z řádových nevyvázl živ. Koho nesežehl oheň, ten padl pod ranou mečem. Lidé, kteří pomáhali hasit vyprávěli o tom, že v záři plamenů viděli rytíře, který jako střela běhal mezi prchajícími a zabíjel ty, kdo patřili k Řádu. Jeden z inkvizitorů pak byl nalezen ve vodním příkopě, byl rozsekán na pět kusů.

O několik mil dál se den loučil nejen se zbytky noci, ale spolu s bělovlasým mužem a malým chlapcem, také se starým paladinem.
„Miluji Tě jako svého syna. Jsem rád, že jsem mohl splnit poslední úkol. Nyní odcházím a jsem š»asten. Vidím velikou bránu, která se otevírá .. musím už jít. Bojuješ Jeho boj, chlapče můj. Vem si můj meč a vyhledej muže jménem ....“ oheň očí uhasl a hlas se zlomil dříve, než mohl dokončit větu. Děd a chlapec pak pohřbili starého bojovníka s jeho mečem a štítem.
„Chlapče, vem si knihu svého otce. Díky ní, poznal pravdu a tobě také pomůže jít zprávnou cestou. Nikomu jí ale neukazuj. Jinak spálí jí i tebe“ hlas Martýna byl smutný a zlomený. „Cítím, že musíme jet do velikého města Affres, ale také cítím, že já už tam nedojdu“

Dusot koňských kopyt se pak k večeru vzdaloval směrem k velikému městu Affres.

 

Komentáře, názory, hodnocení

Raught - 28. června 2005 21:25
main6089.jpg
Ufff. Pěkné moc pěkné. Po dlouhé době něco opravdu enormě pořádného.
 
Jerkyn - datum neznámé
rfjamai5312.jpg
Tak v skratke...čo do dĺžky to do kvality....proste výborný príspevok, naozaj vtiahne do deja...našiel som síce pár drobných gramatických chýb ale dá sa to zanedba»...dávam 10
 
Spyder - datum neznámé
demon16950.jpg
Už jsem taky psal k té první verzi...skvěle to vtáhne do příběhu, ale jak už jsem řekl, ten konec je možná až moc tajemný, protože si nedovedu představit, proč tam všichni z řádu zemřeli a proč zemřel Rodrigue.
 
Ramirez - datum neznámé
ickuz116t2370.gif
sory, nějak sem se překlep a dalo to jen 5 :-(
 
Ramirez - datum neznámé
ickuz116t2370.gif
Jak jsem již psal na první verzi kterou jsi tu prezentoval. Mě se to moc líbilo a ikdyž jsem asi poněkud ovlivněn tím, že hraju v tomtéž dobrudružství, dávám 10.
P.S. Jen sem zvědav, jak budeš MAlkolma hrát
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.075214862823486 sekund

na začátek stránky