Sleduji západ slunce na tom místě, které jsi měla tak ráda. Je úžasný, jako vždy, když jsme tu sedávali a sledovali, jak ukončuje svou celodenní pouť, jak se sklání ke spánku. Vzpomínám si, že jsi byla opřená o mé rameno, pravou rukou jsem tě hladil na pravém boku a levou držel tvou drobnou ručku. Vždycky jsme žasli nad tou nádherou. Ptala ses mě, jestli je něco krásnějšího a já ti pravidelně odpovídal, že nic není krásnějšího, než ty a západ slunce na tomto místě. Vzpomínám si, jak jsi prsty kopírovala špičky stromů, za které se slunko schovává. Jemně jsem tě líbal na čelo, rty laskal tvé krásné vlasy a občas i žmoulal špičku tvého ucha. Vždycky ses tak krásně ošila a já se musel zasmát. Pak ses ke mně přitulila a já tě pevně objal. Ve svých myšlenkách jsem prosil všechny bohy, které jsem znal, abych s tebou mohl být navždy. Věřil jsem, že jsou mi nakloněni, že na nás a naši lásku dávají pozor. Tehdy jsem nevěděl, jak šeredně jsem se mýlil, jak bláhový jsem byl ve víře k bohům.
Večer, když už zmizely i poslední náznaky usínajícího slunka, tiše jsme se zvedli a odešli k domu. Už z dálky nás vítalo štěkání psů, ržání koní a bečení ovcí. V tu chvíli ses ke mně přitulila ještě o něco víc a na mé tváři se vždy objevil spokojený úsměv. Pamatuji si, že jsme spolu dali zvířatům večeři, sami jsme se najedli a pak šli spokojeně spát. Ležela jsi na mé hrudi, já tě hladil ve vlasech. Cítil jsem tvůj horoucí dech. Každý večer jsem usínal s úsměvem na rtech. Věřil jsem, že se nám nemůže nic stát, že bohové nedopustí, aby něco rozdělilo naši lásku. Tehdy jsem nevěděl, jak šeredně jsem se mýlil, jak bláhový jsem byl ve víře k bohům.

Něco se zlomilo. Ne v naší lásce. Ne v našem vztahu. Pamatuji si, že jsem se vracel domů z lesa, z lovu. Už z dálky jsem cítil kouř, ale myslel jsem si, že jsi jen rozdělala oheň, abychom měli kde upéci můj úlovek. Ovšem když jsem přišel na naši mýtinu, hrůza mne ochromila. Pustil jsem luk, lano s koroptvemi a dlouhými skoky doběhl k domu. Celou dobu jsem křičel tvé jméno, prosil bohy, abych se mýlil. Dům hořel, tebe jsem nikde neviděl. Jakoby zbaven smyslů jsem vběhl dovnitř, hledal jsem tebe. Pak si pamatuju už jen to, že jsem tě vynášel ven, slzy mi tekly proudem, rozmazávaly popel na mé tváři. Položil jsem tě na zem, klekl jsem si vedle tebe. S tváří na tvé hrudi jsem proklínal bohy, sebe. Už jsem ani nemohl brečet, ani mluvit. Vypadala jsi, jako bys spala, a já se tě snažil probudit, i když jsem věděl, že už spíš navěky. Bušil jsem do země, trhal trávu po kusech, snad jsem i zničil oltáře, na kterých jsme obětovali bohům.
O dva dny později jsem stál nad hlubokým hrobem, pečlivě vyskládaným slámou, listím a malými větvičkami. Nedokázal jsem se donutit tě do něj položit. Nakonec jsem to udělal, pro slzy jsem skoro neviděl. Uložil jsem tě tak, abys vypadala, jako že spíš. Přiložil jsem k tobě tvé oblíbené věci a pak, s neskonale těžkým srdcem, hrob zasypal.

Sleduji západ slunce na tom místě, které máš tak ráda. Je úžasný, jako vždy, když tu sedáváme a sledujeme, jak ukončuje svou celodenní pouť, jak se sklání ke spánku. Pod nohama mám hlubokou propast, snad kvůli tomu západu jsme si postavili dům na kopci. Nebo to bylo kvůli bezpečí? Ne, bylo to kvůli tomu západu.
Slunce se již ztrácí za vrcholky stromů.
Zavírám oči, na mé tváři se objevuje lehký úsměv.
Cítím, jak poslední paprsky světla mizí.
Nakláním se dopředu.
Padám.
„Už jdu za tebou.“