Andor.cz - Dračí doupě online

Celé to začalo asi takto:
Byli jsme na vandru v severních Čechách, v podhůří. Večera pátého dne jsme rozbili tábor, bohužel než jsme zapálili oheň, všimli jsme si kouře dýmu vycházejícího zpoza hory, na jejímž úpatí jsme tábořili. Já a Bedřich jsme okamžitě vyběhli směrem k požáru, ostatní zatím dělali nevím co, celí vyflusaní jsme přeběhli na druhou stranu hory a spatřili hořící kostel, jen tak tam stál a hořel, dole pod horou, teď již spíše dohasínal. A než jsme k němu došli, vyhořel úplně, zbyly jenom rozžhavené zdi, ohořelý kamenný oltář a to bylo všechno. Došli jsme až k dohasínajícím zdím a mě se zdálo, že jsem zaslechl nějaký hlas zevnitř, nemeškal jsem a vběhl dovnitř. Stál jsem před oltářem a na něm bíločerným písmem stála nějaká slova, ač jsem jim nerozuměl ani zbla, přesto můj hlas zahřměl na celý chrám. Země se zatočila a já se probral ráno u ohně, Bedřich s Lenkou se mi smáli.
„Ty vochomůrky tě fakt hustě sundaly.“
„Cože?“
„Ty vole tys normálně oběh horu kolem dokola a pak jsi skákal kolem stromu.“
Smáli se mi pak ještě celý zbytek výletu, dali mi totiž do polívky trochu muchomůrek či něčeho takového, abych pak mohl být středem posměšků. Ale stejně to byl fajn výlet a já se po něm vrátil ke své práci, k prodeji horských kol. Žil jsem klidným životem, až jednoho dne, vracel jsem se pozdě domů z hospody, mě v temné uličce přepadly čtyři postavy. Vůbec jsem nevěděl, co si mám počít, viděl jsem zalesknout se čepel nože a v tu chvíli jsem se musel začít smát, před očima mi zaplanula nějaká nesmyslná slova, svým rozesmátým hlasem jsem je vykřikl do větru a jeden ten chlápek mě bodnul. Jeho nůž zajel do rukojeti, byl divadelní, chlápek to nechápal a praštil mě pěstí, skácel jsem se na zem, ale furt jsem se musel smát. Vůbec jsem to nechápal, smál jsem se a blábolil ty nesmysly, který mi vyskakovaly před očima, na scénu do uličky vběhl klaun se zobákem a černou maskou přes oči, v pravé ruce svíral gumovou palici a v levé cylindr. Přestal jsem se smát a klaun ty čtyři chlapíky vyhnal z uličky pryč, pak si přišel pro mě. Strašně jsem se bál, ale on se zastavil, uklonil se, cylindr si dal na hlavu a řekl.
„Kvokočka, k vašim službám pane.“
„Kvokočka!“
Vykřikl jsem a začal se zase smát.
„Zajisté pane.“
Smál se také, takovým kvokavým způsobem, něco jako „kvouk, kvouk, kvoouk, kvouk…..“, nedalo se to pořádně vyslovit, ale stejně jsem se o to celou cestu domů snažil. Domů jsem dorazil v pořádku, pan Kvokočka mě slušně uložil ke spánku a ráno tam nebyl. Nebyla po něm ani stopa, ani známka po tom, že by v bytě někdo byl. „Zvláštní,“ pomyslel jsem si tenkrát.
A čas plynul, horská kola se prodávala, já jsem jednoho víkendu neodolal a vyrazil také. Na kole z domova k té hoře, chtěl jsem znovu vidět pozůstatky toho kostela. V sobotu ráno jsem si sbalil do baťohu nějaké věci pro přežití v přírodě, jídlo, pití a tak různě, a vyrazil na cestu. Bral jsem to po turistických stezkách a byla to pohodová jízda. Občas jsem sice měl dojem, že jsem něco nebo někoho zahlédl běžet mezi stromy, souběžně se mnou, ale bylo mi to fuk, vítr mi svištěl kolem hlavy a bylo to krásné. Náhle přišla prudká zatáčka vpravo, a za ní sráz. Přeletěl jsem přes něj, stále jsem se držel kola a najednou se pode mnou objevila slepice, a pak ještě jedna, každá ta slepice mi podepřela jedno kolo svými zády a snesly mě dolů na zem, asi z pěti metrů mě hodily na cestu dál. Musel jsem okamžitě po dopadu zastavit, tohle prostě nebylo možné. Otočil jsem hlavu a podíval se na skálu, ze které jsem „přiletěl“. Na ní jsem spatřil pana Kvokočku, jak se mi uklání, na hlavě měl leteckou čepici z dob první republiky, nakonec zasalutoval a skočil po hlavě dolů, ale neslyšel jsem ho dopadnout. Jenom jsem tak nevěřícně civěl na tu skálu, asi hodinu, pak mě to konečně omrzelo a vyrazil jsem, trochu pomaleji, na cestu dál. Nedůvěřivě jsem si prohlížel cestu před sebou, občas zastavil a chvíli studoval mapu. Tušil jsem, že se kolem mě děje něco podivného. Nevím proč, ale přišlo mi to vtipné, hodně vtipné, pokaždé když jsem se koukl do mapy, jsem se musel začít smát, nevěda proč. Po mnohem delší době než jsem plánoval, jsem dojel do další civilizace, zamířil jsem do hospody uhasit žízeň. Sesedl jsem z kola a pan Kvokočka ode mne převzal kabát a schoval ho do své brašny, dodnes nechápu, jak mi to tenkrát mohlo nepřipadat divné. Vešli jsme do podniku, já s úsměvem vola ve tváři a pan Kvokočka mi otvíral dveře a sehnal jídelní lístek. Objednal a nakonec i vše zaplatil, celou dobu mi neustále dokola opakoval „Kvokočka, k vašim službám.“ Snažil jsem se ho zadržet, ale nebyl k zastavení. Nakonec jsem dojedl, a odešel, s panem Kvokočkou jsem nechtěl být, naštval mě, protože vůbec nereagoval na to, co jsem říkal. Pan Kvokočka se mnou, za mnou, ani přede mnou naštěstí nejel. Nejelo vůbec nic, a já si to rychle svištěl do cíle své cesty, s vědomím, že pan Kvokočka zůstal v té hospodě. Na křižovatce stál policista, a ukazoval mi směr, vypadal strašně směšně, jako kočka zkřížená s medvědem a ukazoval takovým směšným párátkem směr doprava, usmíval se jako zajíc, a já jsem se smál také, již od té chvíle, kdy jsem si byl jist, že pan Kvokočka za mnou ani neběží. Jel jsem vpravo a cesta brzy vedla do tunelu, byl slabě osvětlený a já vletěl přímo do něj, bylo to zajímavé, občas jsem si všiml na stěnách tunelu nějakých plakátů, většinou na nich bylo něco na způsob nepovedeného klauna. Pak světlo na konci tunelu, a za ním, přistál jsem na tom místě, kde jsem poprvé spatřil kostel a rovnou jsem frčel k němu. Bohužel to mělo jeden háček, kostel nebyl vyhořelý a já, jsem shledal, že jsem omotán výbušninou a nesedím na svém kole, nýbrž motorce, též omotané výbušninou a řítím se přímo na kostel. Vskutku zajímavé myšlenky mi vířili hlavou, a tenkrát jsem se rozhodl, že pan Kvokočka bude na té motorce sedět místo mě, ostatně požádal jsem ho v duchu o službu. Čas se tenkrát na chvíli zastavil, doslova, pan Kvokočka ho zastavil, pokynul mi, abych slezl z motorky, to jsem moc rád udělal, převzal ode mě můj pás s výbušninami, nasedl na motorku, luskl prsty. Na obloze se roztančila zlatá slova, s úžasem v očích jsem je vykřičel, jak nejvíc jsem mohl, na celou horu. A obloha vzplála, a zlatý popel padal na kostel, to bylo úžasné, pan Kvokočka nikde, ještě úžasnější. Došel jsem do zlatého kostela a vyhledal jeho oltář, byl stejný, smál jsem se, protože i vnitřek kostela byl zlatý a všichni kněží v něm také, otevřeli mi knihu na oltáři a na ní plála rudá slova, zlatým nožem jsem je nakrmil svou krví a vykřikl do světa. Kostel se na místě roztočil, všichni uvnitř přesto pevně stáli na místě, stejně jako všechny věci a jenom se točili spolu s kostelem. Pro můj mozek to byl příšerný zážitek, připadal jsem si jak ve florbalovém míčku letícím na tyčku branky, pak do brankáře a pak znovu vypáleném na branku.
Po tomto zážitku jsem se probral, s hlavou jak střep, na úpatí hory, trochu výše, než jsme stanovali s partou. Vstal jsem a pohlédl na své kolo, bylo opřené o strom a trochu vylepšené, konkrétně o trysky. A dole, v našem tábořišti jsem stanoval já, to bylo to nejpodivnější. Nemohl jsem přeci být na dvou místech najednou. Pak jsem pohlédl na sebe a shledal jsem, že vypadám furt normálně; měl jsem normální žlutý zahnutý zobák, krásný želví krunýř přes oči, elegantní klobouk z animovaného filmu pro děti, byl jsem vyzbrojen magickým artefaktem zvaným „AntiGumová palice“. Přišel jsem se ke svému kolu, bylo na něm napsáno „Tažnej“, další věc, kterou dodnes nechápu. Nasedl jsem na něj, zařadil jedničku, na malém displeji v krunýři se mi objevila rychlost a nabídka destinací, zvolil jsem galaktický bar. Psalo to rychlost tři sta padesát kvok-orchestrů, trvalo to tuším tak týden, nebo dva. A dorazil jsem do toho baru. Bylo to parádní místo, hluboká díra uprostřed, v ní levitoval bar a kolem obletovaly mouchy s rotačními kulomety a podnosy s jídlem. Skočil jsem do té díry a přistál u baru, cestou jsem si od jedné mouchy vzal igelitový koláček a mlsně jsem se do něj pustil. Barman mi natočil břidličňák, nakonec jsem neskončil jenom u jednoho, taky mi dal kufory, z moc dobrýho nočníku. Seděl jsem v tom baru mnoho K-O, až mi najednou vyskočila hra před očima, běhal jsem v ní s kladivem a mlátil nějaký neřády, občas se objevil nějaký ubohý civilista, kterého jsem musel uchránit, občas se z toho stala logická hra a musel jsem zneškodnit nebo zachránit nějakého civilistu. Bylo to zábavné po mnoho K-O, až jsem jednoho dne zachránil ve hře sám sebe. Teprve tehdy jsem pochopil, že pan Kvokočka zmizel z mého života právě proto, že já jsem se stal panem Kvokočkou.

Často jsem přemýšlel o tom, co se stane, až se nezachráním před pádem z toho srázu. Nestanu se pak panem Kvokočkou, stane se ze mě mrtvola. Možná by to bylo lepší, říkával jsem si. V den D jsem na sebe čekal u té zatáčky, v ruce jsem držel „Drtitele a ničitele šesti vesmírů“, též známého jako „AntiGumová palice“. Byl jsem pln odhodlání definitivně zničit identitu pana Kvokočky, svět by pak byl očištěn. Rozdrtil jsem Drtitelem svou hlavu, ještě než začalo kolo padat ze srázu. Viděl jsem, jak jsem dopadl i s kolem na zem a chvíli civěl na své bezvládné tělo, pak jsem za ním skočil šipku. Chtěl jsem se na své bezvládné tělo podívat pěkně z blízka a ujistit se, že jsem skutečně mrtvý. Bohužel jsem nebyl, mé tělo tam bezvládně leželo a já přemýšlel, zda bych se neměl náhodou dorazit, ničím jiným než „Drtitelem a ničitelem sedmi vesmírů“. Z mých dalších vražedných úvah mě vytrhl až náhodný houbař, který mi zavolal vrtulník do nemocnice. Říkal jsem si, že tak to bude v pořádku, v nemocnici umřu, budu mít pohřeb a s panem Kvokočkou bude amen. Následoval jsem své tělo do vrtulníku a s mým smíchem jsme se vznesli a letěli do nemocnice. Moje rozbitá lebka a zpřelámané hnáty mě neustále nutily se smát, čím dál tím víc a víc. Pohrál jsem si s nimi a rozfoukal oblohu, vrtulník se kymácel ze strany na stranu, záleželo, kam jsem zrovna foukal, ale nakonec mě to stejně omrzelo a doletěli jsme do nemocnice. Běžel jsem vedle svého bezvládného těla na sál a stále dokola se ptal doktora, zda budu žít. Ten mizera mě úplně ignoroval. Já jsem však doufal, že zemřu, operace trvala celé tři K-O, doktoři nakonec vylezli ze sálu celí propocení a zničení. Mé tělo skončilo na JIPce, v komatu a na umělé stravě.
HA! Takhle se panem Kvokočkou nikdy nestanu. Radoval jsem se pro sebe. A o několik hodin později mě přišla oplakat celá moje rodina, přišel dokonce i pan Kvokočka; to bylo hodně zvláštní.
„Dobrý den.“
Slušně mě pozdravil, byl jediný, kdo se se mnou bavil, pro ostatní v místnosti jako bych neexistoval.
„I Vám.“
„Dnes nevypadáte nejlépe.“
Ukázal na mé bezvládné tělo. Zasmál jsem se.
„Mohlo být i hůř.“
„Mohl jste žít.“
„Ale to bych nezabránil vzniku dalšího Kvokočky.“
Začal se také smát.
„Čemu se smějete?“
„Vám.“
Smál jsem se s ním. Nakonec pokračoval.
„Vy tomu nerozumíte, že ne?“
„Čemu bych měl rozumět?“
„Tomu jak to chodí.“
„To chápu víc než dobře.“
„Skutečně? Tak mi to vysvětlete.“
„Viděl jsem vyhořet svaté místo, to bylo znamení, anomálie, která ke mně nějak přidělala pana Kvokočku – velmi pošahaného patrona.“
„No a?“
„Počkejte, to ještě pokračuje.“
„No tak tedy…“
„Čím závažněji užíváte jeho služeb a že vás k tomu přinutí, tím víc se jím pak stáváte.“
„Zajímavá teorie, neměl byste tedy najít někoho, kdo by chtěl vaše služby, pane Kvokočka?“
„Ne, to nemohu.“
„Proč?“
„Nedovolím, aby pan Kvokočka zničil další životy.“
Pan Kvokočka si povzdechl, zakroutil hlavou a řekl.
„Jednou na to přijdete.“
Načež zmizel.

Mé tělo bylo v komatu mnoho let, chodil jsem ho kontrolovat každý den, se svým věrným Drtitelem, připraven se případně poslat do komatu na pár dalších let. Občas jsem hrával tu hru v displeji, ale snažil jsem se to omezovat pouze na záchranu civilistů. Nikdy jsem se nikomu nepředstavil a nikdy jsem nikomu nenabízel své služby. Také mě nikdy nikdo neviděl, toho jsem hojně zneužíval v ženských sprchách, bohužel i to časem omrzelo. Dělal jsem nenápadné žertíky, plul skrz hory, plachtil pšenicí a běhal po obloze. Dlouhé roky, mé tělo stále v bezvědomí a já si do sytosti užíval toho, že pan Kvokočka je mrtev, druhého pana Kvokočku jsem od našeho prvního setkání nikdy neviděl.

Když k mému bezvládnému tělu přestala chodit i moje maminka, došlo mi, že na mě svět definitivně zapomněl. Bylo mi to trochu líto, ale hlavně k smíchu, protože pokud zapomněli na mě, znamenalo to, že zapomněli i na pana Kvokočku. A to znamenalo, že pan Kvokočka byl mrtev. S tímhle vědomím jsem poprvé po dvou desetiletích usnul. Sen, který se mi zdál, nebyl špatný, ale probuzení z něj bylo příšerné. Civěl jsem na hadičky umělé výživy, které ze mě trčely. Jsem živý, blesklo mi okamžitě hlavou.
„Já žiju!“
Zakřičel jsem a vylekal tím sestřičku, která něco dělala u pacienta naproti mé posteli. Zavolala doktora. Ten když přišel, tak jsem strnul hrůzou, na jeho jmenovce stálo „Dr. Kvokočka“, usmál se na mě.
„Tak jste se konečně probral.“