Andor.cz - Dračí doupě online

Byla temná studená noc, stejná jako ta dnešní. Všude bylo ticho, pouliční světla vyhasla, dokonce i vítr jakoby se někam vytratil a vzal vše živé s sebou. Měsíc spolu s hvězdami se před ní schovaly do bezpečí velkých nadýchaných mraků. Zdálo se, že to tak bude celou věčnost, ale v tom ticho prořízlo zvláštní zavrčení.
Byl to pár křídel, stejně temných jako byla tahle noc. Ne nebyl to jen jeden pár, byly to páry dva. Patřily motýlům. Motýlům noci, kteří naslepo bloudili světem, aniž by věděli, co tu hledají. Vlastně ne, vím, co hledali. Bylo to světlo a teplo, o kterém kdesi slyšeli. Je to prý nádherný pocit nechat se jím pohltit. Cítit ho všude kolem sebe. Prý se nedá s chladem noci vůbec srovnat.
Neznali nic jiného. Měli jen ten jeden jediný obrázek uložený kdesi hluboko v mysli, a přesto se rozhodli vsadit veškerý svůj čas tady na Zemi, aby ho za každou cenu našli. Měli ho stále před očima. Byl tak lesklý a blyštivý, i když ho nikdy nezažili, tak je naplňoval pocitem štěstí. Byl tak jiný než zbytek světa pohlceného v temnotě. Představovali si, jak by vypadal, kdyby na něj dopadaly jeho paprsky.
Na lístky vysoké trávy, o které se otřela jejich křídla, dopadl jemný prášek, který jim umožňoval létat. Na malou chvíli se s nimi zatřásl celý svět. Málem narazili do velkého lopuchu, který se z ničeho nic vynořil z neprohlédnutelné temnoty, která před nimi stále stála jako chladná mramorová brána. Hned o kousek vedle byl další a tentokrát už štěstí nestálo na jejich straně. Jejich tykadla narazila na jeho tvrdý a ledový povrch. Temnotu, která zastírala jejich oči doteď, nahradila ještě o něco temnější temnota. Svět se začal otáčet. Už to chtěli vzdát, vždyť přece nemají proč jít dál, ale v tom se před jejich očima objevil znova obraz světla.
Věděli, že musí pokračovat dál, ať je to bude stát cokoli. Křídla ztěžkla. Prášek tiše padal k zemi a připomínal jim, jak mohl být život lehký, kdyby nehledali něco, co najít nelze. Byl to přece jenom sen. Nic takového jako světlo neexistuje. Stačí se podívat kolem sebe. Nikde nekončící tma. Vyletěli nejvýše, jak jim nepříjemná bodavá bolest dovolila, aby už znova nenarazili, ale vzalo jim to skoro všechnu zbývající sílu.
Už si chtěli jen sednout, odpočívat. Zapomenout na světlo. Vždyť to byl přece důvod, proč zanedlouho zcela jistě přijdou o svůj život. To ono je k tomu donutilo. To kvůli němu už nikdy nic neucítí. Jen kvůli němu. Ach kdyby o něm nikdy nevěděli.
Z křídel se staly kotvy, které je táhly svou nesmírnou tíhou k zemi, kde je čekala jistojistá smrt. Na poslední chvíli dosedli na zvláštní povrch, na ničem podobném nikdy předtím neseděli. Byl příjemně hladký. Byl šedý, tedy alespoň ve tmě, kterou byli ještě stále obklopení.
Těžké myšlenky ani bolestivá křídla už nevnímali. Mohli tu strávit zbytek života. Stačilo jim to. Nic lepšího nepotřebovali. Měli jeden druhého. Nebylo to lepší než jasné světlo, které stále zářilo v jejich mysli, ale bylo to vše, co jim zbylo.
Už se chystali usnout. Nechat se unést proudem snů na druhou stranu, ale v tom se před jejich očima stalo něco, v co už vůbec nedoufali. Přesně jak si ho pamatovali. Těsně přikrčení k zemi cítili, jak jimi třese vlna horkého vzduchu, který se tu naráz objevil, a hned za ním následovalo světlo. Nádherné. Naprosto fascinující. Jasné a oslepující světlo. Nic víc si nikdy nepřáli. Naposledy napnuli křídla a ze všech sil s nimi začali třást, zbytky prášku zvolna padaly někam do stínů. S každým mávnutím je to bolelo čím dál tím víc, ale bylo tu světlo. Bylo tak blízko.
Konečně, vznášeli se ve vzduchu a směřovali k němu. Nikdy nebyli šťastnější. Teplo začalo obklopovat jejich těla. Jejich siluety se v jasných paprscích světla pomalu ztrácely. Naposledy se nadechli toho nádherného teplého vzduchu, než se jejich těla rozplynula.